Srdce bojovnice II - 60. díl

„A hovořil jsem snad o boji? Zatím jsme pouze ve fázi tréninku,“ připomněl mi Thranduil suše.
„Ovšem... a podle všeho u něho též zůstaneme!“ neubránila jsem se kyselé poznámce.
„To už závisí pouze na tobě.“
„Jak jinak...“
Ztichla jsem a namísto toho jsem se opět zaposlouchala do zvuků přírody kolem nás. Bylo tu tolik hlasů... šeptajících, volajících, ševelících, zpívajících, hlaholících, šumících a všechny dohromady vytvářely jakousi podivnou píseň... tklivou i radostnou zároveň. A mne nepřestávalo udivovat, jak je možné, že jsem to dříve nevnímala. Nebo ke mně tenkrát nepromlouvaly?
„Slyšíš to také?“ zeptala jsem se impulzivně.
Samozřejmě, četla jsem, že před dávnou dobou, kdysi na počátku, komunikovali první Eldar nejen se zvířaty nýbrž i veškerým rostlinstvem, v elfském jazyce nazývaným olvar, ale časem tuto schopnosti ztratili. Tak proč by se nyní zničehonic objevila právě u mne? Navíc jsem se schválně vyptávala Erestora a on mi sdělil, že nikdy nenarazil na jedinou zmínku o tom, že by kdy Eldar rozuměli i větru a vodě. Co se to se mnou jenom dělo? Přicházela jsem snad docela o rozum?
„Co mám slyšet?“ otázal se princ, tón jeho hlasu prozrazoval, že je dosud mírně rozladěný.
„Všechno to kolem nás...“
„Jako zurčení potoka a občasné zahoukání sovy?“ snažil se pochopit můj dotaz.
„Nejen to... Ale když už jsi zmínil ten potok... co ti to jeho zurčení říká?“ pokoušela jsem se mu napovědět.
„Mělo by mi snad něco říkat?“
„Asi ne,“ zamumlala jsem zklamaně.
Bylo zřejmé, že pro Thranduila je ono zurčení pouze zurčením. Proč pro mě to bylo ale mnohem víc? Lehce jsem se zachmuřila. Neměla jsem ráda věci, kterým jsem nerozuměla. A tohle mezi ně rozhodně patřilo.
„Stalo se něco, Riel?“ zajímal se princ, když jsem se nespokojeně ošila.
„Vůbec nic...“ odbyla jsem ho a přitiskla se k němu těsněji, proti čemuž rozhodně nic nenamítal.
Nejspíš bych o těch hlasech měla říct Elrondovi... dumala jsem přitom. Třeba to něco značí... mohla by tam být nějaká souvislost mezi tímhle podivným úkazem a mou ztrátou zraku. Nikdy jsem nevěřila na náhody a aby se dvě takovéto věci objevily s tak krátkým odstupem, se mi jevilo jako hodně podezřelé.
„Proč vlastně přestali Eldar rozumět olvar?“ vypadlo ze mne znenadání a nejvíc jsem tím překvapila sama sebe.
„Vypráví se, že jí nepřestali rozumět, pouze jí prý přestali naslouchat, když začali hovořit mezi sebou,“ sdělil mi Thranduil, aniž by zjišťoval důvod mého nenadálého zájmu o něco podobného.
„Takže je možné jí opět porozumět?“
Tiše se zasmál. „Tohle jsou pověsti, nikdo dnes už nevěří, že by k tomu vůbec kdy docházelo. A i kdyby, pak je stejně zřejmě jakákoli komunikace nemožná, neboť olvar se údajně náhle přezíravé chování Eldar dotklo a zařekly se, že s nimi již nepromluví ani slova. Jediní Enti učinili v tomto výjimku.“
Něco jsem zamručela a pokračovala dál ve svém přemítání. A Thranduilova blízkost a konejšivý zpěv potoka mě posléze ukolébaly ke spánku. Netuším, jak dlouho jsem pokojně dřímala v jeho náruči, avšak rozhodně vím, co mě probralo.
„Slyšel jsi to také?“ zašeptala jsem poplašeně a chvatně jsem se vyškrábala do sedu.
„Neslyšel jsem zhola nic, Riel. Copak? Měla jsi zlý sen?“ chlácholil mě princ a také se posadil, aby mě mohl obejmout.
Prudce jsem sebou trhla. „To nebyl sen! Něco je strašně špatně! Musíme odsud hned pryč!“ naléhala jsem na něho a snažila se vyskočit na nohy, jenže na to mne svíral příliš pevně.
„A můžeš mi nejdřív prozradit, co tak hrozného se děje? Vždyť jsi to byla ty, kdo se tu chtěl zdržet, a teď sis to znenadání rozmyslela?“
„Protože nám tu hrozí nebezpečí!“ Znovu jsem sebou marně zazmítala. „Vysvětlím ti to v Imladris, slibuji, ale teď už pojď!“
„Nu, dobrá,“ podvolil se Thranduil nakonec, zřejmě byl rád, že tu již nechci nocovat a na mých důvodech mu až tolik nezáleželo. Avšak naneštěstí ani nepochopil naléhavost této situace a já podle zvuků zjistila, že začal balit naše věci.
„Všechno tu necháme, nemáme čas!“ pobízela jsem ho úzkostlivě a víceméně jsem ho odtáhla ke koním.
Jenže to už bylo na nějaký útěk pozdě.