Navždy probuzeni: 7. Setkání

7.SETKÁNÍ

Když jsem přišla do třídy, přišlo mi, že jsem nejspíš ještě bledší než všichni ostatní co se sem doposud vrátili. Šlo to poznat už jenom s reakce Dorky.
„Vendy není ti špatně? Co ti řekli?“ s první otázky byla slyšet trocha starostí, ale okamžitě přešla do zvědavosti jako všichni ostatní. „Taky se to dozvíš“ odpověděla jsem úplně stejně jako ostatní.
„No tak si to nech pro sebe“ urazila se a otočila.
Když přišli na řadu všichni. Vrátila se do třídy učitelka a rozběhla se hlasitá diskuze. Já se jí neúčastnila. Byla jsem mimo úplně celý den. Možná to tak bylo lepší nikdo mě nepodezříval. Vzalo to všechny, ale lidi si jenom říkali že mě to vzalo trochu víc. Po skončení výslechu skoro celé školy se normálně učilo dál, ale učitelé se nesnažili projevit jakoukoliv snahu o uklidnění třídy. Všechno ubíhalo rychle, ale pro mě jako by se svět zastavil. Dostavily se výčitky a obavy.

Možná jsem to neměla dělat.

Co když se na něco přijde?

Co když někdo přijde na to kdo jsem?

Ne, není šance.

Co kdybych šla zkontrolovat les?

A taky jsem to udělala. I přes veškeré mamčiny obavy, že se zase ztratím. Jsem vzala psa (Možná jsem se zapomněla zmínit,ale bella se dostala zpátky domů i beze mě) a vypravila jsem se zpátky na místo činu. Bella měla tendenci mě pořád očuchávat asi si nezvykla na můj nový pach. Na to dotyčné místo jsme samozřejmě dorazily dřív něž kdysi. Už jsem bellu tak nezdržovala a ona se ráda pořádně proběhla.
Když jsem tam jen tak stála udeřil mě do nosu nový pach. Byl takový čirý a jasný, nedal se k ničemu přirovnat. Byl čím dal silnější a přibližoval se. Trochu jsem se polekala. Cítila jsem pach čím dál více a po chvilce jsem ani nedokázala určit s jakého směru jde.
„Takže jsi to přežila“ hlas,který byl neuvěřitelně jemný, ale na druhou stranu i děsivý, se ozval z mými zády. Ani sem nedutala.
„Chtěl jsem tě zabít, ale….. jak to říct. Myslím,že bys mi mohla pomoct“ šlo cítit z jeho hlasu, že on sám nad tím přemýšlí. „ S čím?“ můj hlas byl ledově klidný, jako by nebyl ani můj.
„Změnit svět?“ jako by se ptal sám sebe, ale ten děsivý podtext hlasu mě pořád držel přišpendlenou u zemně. Bella mi seděla u noh ani nedutala „Na světě je tolik lidí,které je potřeba odstranit. A my jsme stvoření proto abychom zabíjeli. Tak proč nepomoci světu?“

Stát se profesionálním vrahem?

Opustit to tu?

Ještě je brzy.

„Ještě je brzy. Za pár let možná, ale teď nemůžu odejít. Musím to očistit nejdřív tady. Abych měla jistotu….. jistotu že je to tu bezpečné.“ Pořád ten ledový klid. Nevím jak jsem dokázala tak klidně mluvit když to ve mně vřelo.
„Bezpečné? Když tu jsi ty?“ Správná otázka. „Ale jak myslíš, budu se potulovat kolem, raz za čas se tu ukážu, abych si tě ohlídal“ Mluvil vážně a jeho hlas byl o to děsivější. „máš nějaké otázky když tu už jsem? Jak vidím stihla už jsi ochutnat nejen zvířecí krev“ Nasadil přátelský tón, což mě mírně uklidnilo.
„Musela jsem jí zabit, ona ve mně zbudila tak šíleně velký pocit nenávisti. Musela zemřít, jinak bych musela odejít“ vymlouvala jsem se ale on se jen usmál, jako by chápal.

Aspoň někdo by mohl.

„Jsme nesmrtelní?“ vyhrklo to zemně tak rychle, že jsem sama byla překvapena tou otázkou, která ze mě vzešla.
„To se neví, ježte nikdo nežil tak dlouho aby umřel přirozeně, ale dalo by se říci že ano“ nejspíš ho moje otázka pobavila.
„No nic budu muset, začínám mít hlad“ otočil se a zmizel. „Počkej nenechávej mě tu!“ bylo pozdě, třeba se někdy vrátí.
Pochvíli stání a přemýšlení na d upírským životem, nad nabídkou a nesmrtelností mi došlo že mám taky hlad. Bella stála pořád vedle mě, tak sem jí pohladila a řekla jdeme. Vrátily jsme se domů.

Jak dlouho ještě bude tohle můj domov?

Jen pár let.

Jsem tak mlada a asi nejspíš nezestárnu.

Budu muset zmizet a to co nejdřív.

Opustit vše co mám ráda a už nikdy se nevrátit.