Srdce bojovnice II - 61. díl

Tlumeně jsem zaklela.
„Co se děje, Riel?“ dožadoval se Thranduil s narůstajícím znepokojením. „Co nám hrozí?“
„Máš nějaké zbraně?“ zeptala jsem se ho namísto odpovědi.
„Ovšemže, meč! Tak už mi konečně řekni, o co tady jde!“ Podle tónu bylo patrné, že rychle ztrácí trpělivost. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno.
„Nic jiného?“ naléhala jsem neodbytně. „Něco, co bych mohla použít já?“
„Ty? A na koho?“ nechápal.
A mě se kvapem zmocňoval hněv. Proč jen musí být tak natvrdlý? Na co si u všech Valar myslí, že bych asi potřebovala zbraň?! Možná Elrond s tou degenerací v jejich rodu nebyl tak daleko od pravdy!
„Tak máš?!“ vyjela jsem na něho ostře.
„Mám tvé dýky,“ připustil princ neochotně. „Ale zapomeň na to, že bych ti je svěřil! Nechci, aby sis ublížila! V tvém stavu –“
„Zpropadeně, Thranduile!“ přerušila jsem ho zlostně a hrubě jsem sevřela jeho paži. „Blíží se sem celá smečka vrrků a já vážně pochybuji, že je bude můj stav zajímat!“
„Vrrci? To se musíš mýlit, ti v těchto končinách nikdy spatřeni nebyli!“ snažil se mi to rozmluvit a já si skoro zoufala.
Zatímco jsme tu ztráceli drahocenný čas povídáním, ty bestie se k nám strašlivou rychlostí blížily a ať tomu Thranduil věřil nebo ne, hodlaly si z nás udělat svou potravu. A mně se ani v nejmenším nechtělo zemřít tak ohavným způsobem.
„Dej mi ty zbraně! Jestli jsem se spletla, pak se přece nic hrozného nestane! Však pokud ne…“ Schválně jsem to nechala nevyřčeno.
„Dobrá!“ podvolil se princ nakonec a v mžiku mi vtisknul do rukou po pohmatu dobře známé dýky. „Ale jestli je tomu opravdu tak, jsme ztraceni. Vrrčí smečka čítá obvykle několik desítek jedinců, ve dvou bychom se jim nikdy nemohli ubránit!“ uvažoval nahlas, zatímco jsme se zády přitiskli k jednomu z mohutných stromů, které nás obklopovaly.
„My na ně však nejsme pouze dva,“ prozradila jsem mu v náhlém prozření. „Tas svůj meč a neztrácej svou víru.“
„O čem to hovoříš, Riel? Víru v co?“
„V dobro a spravedlnost…“ zašeptala jsem a trochu jsem zesílila stisk na svých zbraních.
„Překvapuješ mne… v mnoha ohledech…“ zamumlal Thranduil, ale již se na nic nevyptával.
Nejspíš dospěl k závěru, že jsem docela přišla o rozum. A já mu to nemohla zazlívat, vždyť mne to také napadlo. A stále ve mně jisté pochybnosti zůstávaly… Avšak copak to dunění, které pořád sílilo, je jenom výplodem mé představivosti? A co to chvění půdy pod mýma nohama? To jsem si také akorát namlouvala?
„Cožpak ty nic necítíš?“ hlesla jsem skoro zoufale směrem k princi.
„Jako co?“
Zklamaně jsem potřásla hlavou. „Zapomeň na to…“
Mlčky jsme tam dál stáli se zbraněmi připravenými a já navíc se zatajeným dechem a rostoucí nejistotou. Rozuměla jsem tomu snad špatně? Kde jsou ti vrrci? Doufala jsem, že se mi dostane nějaké odpovědi, jenže příroda kolem nás jakoby docela oněměla. Jen potůček dál zurčel, jak již je jeho přirozeností, aniž by se mi přitom pokoušel cokoli sdělit.
Možná jenom sním… napadlo mne najednou. Tohle není skutečné… nemůže být…
„Pořád nic nevidím, Riel,“ oznámil mi princ nespokojeně.
Raději jsem na to nereagovala. Co mu také říct? Že mě probudil neznámý hlas, který mě upozornil na blížící se nebezpečí, po kterém ovšem zatím není ani stopy? Že jsem ho asi zalarmovala naprosto zbytečně? Že zrak zřejmě není ta jediná věc, o níž jsem přišla?
„Riel? Nemůžeme tu takhle setrvat celou noc,“ ozval se po nějaké době opět Thranduil. „Jestli se ti tu už nelíbí, vrátíme se do Imladris. Tohle opravdu nemá smysl.“
„Ještě chvilku…“ žadonila jsem úzkostlivě a on mi vyhověl.
Bedlivě jsem se zaposlouchala ve snaze zachytit znovu ten podivný tepavý zvuk, který se prve tak neodbytně rozléhal krajinou, nicméně mé úsilí nebylo odměněno zhola ničím. Kolem nás panovalo takřka absolutní ticho.
„Já si to přece nevymyslela!“ hlesla jsem nešťastně a tentokrát to byl princ, kdo se neobtěžoval s odpovědí.
Bylo však nad Eärendilovu hvězdu jasnější, co si o tom myslí.