Forsaken - 199. díl

„Musíš se víc soustředit!“ poučil mě Riel den nato a nespokojeně zíral na slaměnej terč, kterej jsem právě spálila na troud.
„Třeba se to nedá ovládat! Copak jsem nějakej topinkovač?!“ zaječela jsem na něho naštvaně, protože jsme od rána zkoušeli furt to samý a já už toho měla vážně plný zuby. „Ukaž mi, že se to vůbec dá, a já se budu klidně snažit dál! Do tý doby mi vlez na záda!“ sdělila jsem mu rázně a abych svejm slovům dodala ještě patřičnej důraz, zničila jsem slaměnýho panáka, kterej stál hned poblíž něho. Trochu polekaně sebou cuknul, což mě nesmírně potěšilo. Patří mu to!
„Neříkám, že seš topinkovač, ale měla bys s touhle svou schopností zkoušet trochu experimentovat!“
„Jo?! Pokud to někdy použiju na obranu, pak se přece nemusím trápit s nějakou regulací intenzity!“ vyštěkla jsem na něho, než jsem se poněkud zarazila. „Kruci... teď si připadám jako nějaký zatracený topení!“
Riel se zasmál. „V tom případě bys tu regulaci měla zvládnout!“
„Trhni si!“ odsekla jsem a vydala se pryč.
„Kam to jdeš?!“
„Zaběhat si po lese!“ houkla jsem na něho uštěpačně, aniž bych se zastavila.
„Nezlob nebo dnes nebude žádná vyjížďka!“
Teď už jsem se k němu otočila. A musela se držet, abych ho neposlala k čertu. S kým si myslí, že jedná?! S malým děckem?! Dostanu snad bonbón, když budu hodná?!
„Tak ať! Stejně jsi mi to slíbil už včera a nakonec jsme nikam nejeli, drahý pane Wilkesi!“ připomněla jsem mu dotčeně.
„Potřebovali jsme s Marcellem něco probrat.“
„Jo? Netušila jsem, že jste takoví kámoši! Že si příště rovnou nezajdete na pivko!“
„Teď seš dost nesnesitelná, Izabel!“ upozornil mě chladně a založil si ruce na prsou, nejspíš proto, aby působil autoritativněji.
A díky tomu se mu na pažích, zahalenejch jenom krátkým rukávem trička, nádherně vyrýsovaly svaly. Byl na to fakt krásnej pohled, i když jsem na něho byla zrovna naštvaná.
„Pojedem dneska, vždyť o nic nejde!“ oznámil mi nezúčastněně.
„A dneska nemáš nějakej lepší program? Fakt se spokojíš s mou mizernou společností?!“
„Víš, co, Izabel? Proč mě rovnou netrefíš bleskem, místo toho, abys tu na mě ječela?“ opáčil odměřeně.
„Protože neumím řídit motorku!“
„Štvi mě a půjdeš stejně pěšky!“ sdělil mi výhružně. „Nechápu, proč seš dneska tak vzteklá. Někdo ti něco udělal?“
„Co se najednou staráš?!“
„Vždycky jsem se staral. Tak o co jde? Vadí ti snad, že jsme si včera s Marcellem chtěli promluvit o samotě?“ hádal a já nemohla neobdivovat jeho na chlapa mimořádně bystrou dedukci.
„Možná...“ mlžila jsem přesto, protože jsem neměla náladu se mu svěřovat. Čímž jsem ho zřejmě připravila o poslední zbytky trpělivosti.
„Hele... jestli tě něco štve, tak mi to řekni na rovinu. A pokud si to chceš nechat pro sebe, aspoň se mi tu laskavě přestaň rozčilovat. Jenom se ti snažím pomoct. Možná ti teď přijde fajn, likvidovat tu slaměný panáky, ale představ si, co bude, až se budeš muset bránit někomu z masa a kostí. Hodláš ho taky spálit na uhel? Upozorňuju tě, že možná pak budeš mít potíže se s tím vyrovnat... Nemluvě o tom, že mrtvolu nespálíš docela, a tudíž ji budeš muset ještě odklidit... a já bych neřekl, že se ti něco takovýho bude zamlouvat...“
„Budu likvidovat jenom anděly... a po těch nezůstane ani pírko!“ odvětila jsem prudce a nemohla si přitom nevzpomenout na tu strašlivou vidinu o tátově smrti.
„Jako upír budeš žít dostatečně dlouho, abys narazila i na jiný zmetky než jen upíry. Takže radši využij času, kterej teď máš.“
„Tohle je ještě horší, než když jsi měl honil po cvičáku!“ zavrčela jsem vztekle. „Už mě z toho bolí hlava. Víc prostě nezvládnu.“
„Tak si dej další dávku krve,“ nabídnul mi hned své pouzdro, jako kdyby se v něm schovávaly jenom nevinné cigarety.
„Nechci. Brní mě prsty a mám toho dost,“ trvala jsem na svým a lehla si do trávy a zírala na obláčky plující po blankytném nebi. Ať se klidně vztekne!
Riel to vyřešil po svým, prostě nasedl na motorku a odjel.
Objevil se až za tři hodiny, když už jsem byla celá vynervovaná, že se pro mě nevrátí. Po zbytek dne jsme spolu nepromluvili skoro ani slovo.