LO II: 32. kapitola Oliverova volba

Klopýtala jsem za ním a v duchu přemýšlela, co bude dál. Právě jsem mu vyklopila, že můžu zničit celé jejich město. Že jsem jediná hrozba, které se kdy obávali. A s ním také není něco v pořádku. Určitě je pro Islamino důležitější, než se dělá. Teď už mi to musí říct.
Všimla jsem si, že se pohádal se strážným, ale zůstala jsem potichu a povolně kráčela za ním.
Když jsme se ocitli v lese na hranicích, trochu se uvolnil. Zastavila jsem a svlékla si plášť. Vzal si ho ode mě a přehodil si ho přes ruku.
„Tak ty jsi zaklínačka,“ zamumlal a prohlížel si mě.
Kousla jsem se do rtu. Pořád jsem si nebyla jistá tím, jestli něco nechystá. Není to strašné? Milovala jsem ho, ale pochybovala jsem o něm. Stál před volbou. Buď zradí věc, za kterou bojuje, nebo zradí matku svého dítěte, kterou ani pořádně nezná.
„Proto chodíš na výuku do města. Potřebuješ tu nejlepší výchovu, abys nás všechny jednou nespláchla do moře,“ ušklíbl se.
Vyčkávala jsem, až skončí načatý monolog.
„Víš, proč zabíjíme zaklínačky?“ Nespouštěl ze mne oči. Mravenčilo mi v zádech. Bezvýrazný pohled, ale slova studená.
Zakroutila jsem hlavou. Nevzpomněla jsem si, jak se používá hlas.
„Protože máme jednu věštbu. Je to půlka stránky vytrhnutá z nějaké knihy.“
Vzpomněla jsem si na úryvek, který mi před pár měsíci předložil jeden z učitelů v Eleském paláci.
„A podle té věštby do bojů zasáhne zaklínačka,“ pokračoval. „Nejsilnější zaklínačka všech dob a Islamino bude zničeno.“
„Já?“ vysoukala jsem ze sebe vystrašeně. Myslela jsem, že omdlím. Jistěže jsem věděla, že se jednou postavím za své město. Ale nikdy jsem nepřemýšlela o výsledku. Islaminští ho měli černé na bílém! A věřili mu. Věřili, že všechnu tu krásu, kterou vybudovali, zničím.
„Ty to zvládneš, Leno. Popletla jsi hlavu nejzapřísáhlejšímu samotáři na tomto prokletém ostrově.“ Povzbudivě se usmál.
Nervózně jsem přešlápla. Pořád mi nebylo jasné, jaký postoj k tomu zaujímá on. Jenže jemu by mělo být jasné, že pokud něco chystá, tak se mu to nepovede. Můžu na něj třeba shodit strom. Vítr by mi pomohl a země také. Jenže to bych nikdy neudělala.
„Ty si myslíš, že tě v tom nechám, viď?“ zašeptal a jeho hlas byl pobavený.
„Proč bys nenechal?“ zasténala jsem beznadějně. Kdo jsem? Nikdo nikdo nikdo!
„Protože jsi mi ukázala, co je to láska. Protože čekáš naše dítě. Protože je to tak správné. Možná přivedu do záhuby město, které mi tolik věří. Ale je mi to jedno. Nezáleží mi na tom, dokud ty existuješ. A teď už bys měla jít domů.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Celé to bylo tak neuvěřitelné. Tak kýčovité. Nedaleko zurčel potok a listí padalo ze stromů a příroda se připravovala ke spánku, ale já se probudila. Konečně jsem procitla a viděla, jak nechutně růžový je můj cit k němu. A že on ke mně cítí to samé. A radostně jsem ho políbila a kráčela domů.
Snad padesátkrát jsem se ohlédla a on tam pořád stál a vítr si hrál s jeho tmavými vlasy.