Forsaken - 200. díl

„Dej mi pokoj, Rieli, mám už toho fakt dost!“ zaječela jsem frustrovaně o čtyři dny později a abych si na něčem vybila svou zlost, kopla jsem vší silou do ohořelejch zbytků jednoho terče, až se zuhelnatělý kousíčky rozletěly na všechny strany. Včetně mý maličkosti.
Samozřejmě, že díky tomu se můj vztek nijak nezmírnil, právě naopak. Když jsem ze sebe zuřivě oprašovala popel, kterej se na mě usadil, a k tomu jsem ještě navíc musela poslouchat Rielův pobavenej smích, měla jsem vážně chuť někomu ublížit. Hodně ublížit…
„Možná kdyby ses zkusila trochu uklidnit, tak ti to půjde líp!“ upozornila mě ta osina v zadnici, která měla plnit funkci mýho ochránce, a já zalitovala, že nemám po ruce nic šikovnýho, co bych mu mohla hodit na hlavu.
„Možná kdybys mě nechal aspoň na jeden den bejt, abych si odpočinula, tak by mi to i líp šlo!“ sekla jsem po něm nenávistně. „Vždyť jsi mě ještě ani nevzal na tu zatracenou projížďku, kterou mi tak dlouho slibuješ! Mě tohle prostě nebaví!“
„A ty si myslíš, že já jsem z toho celej odvázanej?“ opáčil Riel a s pažema překříženýma na hrudi si mě zkoumavě přeměřoval. „Beztak si za to můžeš sama, že jsme ještě nikam nejeli.“
„Jo?! Kdybys mě celej den nemořil tady, tak nejsem večer tak urvaná, že ti div nespadnu únavou z motorky!“ vyčetla jsem mu nedůtklivě. „Proč si nemůžem dát jeden jedinej den voraz?!“
„Protože ses zatím vůbec nic nenaučila!“ sdělil mi chladně.
„Třeba ani není co se naučit!“ vyštěkla jsem. „Jak sakra můžeš vědět, že se tohle dá nějak ovládat?!“
„A podle čeho soudíš, že se to nedá?“
„Předveď mi to a já to budu zkoušet dál!“ vyzvala jsem ho uštěpačně, tenhle tejden už podruhý. „Ale dřív ne!“
Riel se zamračil. „Takže seš pevně rozhodnutá se na tohle celý vykašlat, jo?“
„To si piš!“ odsekla jsem.
„Fajn, ať je po tvým. Už tě nebudu nutit dělat další blesky,“ rezignoval s takovým klidem, že jsem hned cejtila nějak podraz.
„Nebudeš?“ ujišťovala jsem se.
„Ne. Očividně je tahle tvoje schopnost docela nanic. Takže se vracíme k našemu původnímu tréninku a ty se připrav na to, že tě bude večer pořádně bolet zadek, protože já se už postarám, abys na něm byla častěji než na nohou.“
„Na to zapomeň, nehodlám se zas nechat otloukat!“
„Ne? Tak to je blbý, protože já mám zrovna chuť tě otloukat,“ prohodil arogantně.
„Je mi ukradený, na co máš zrovna chuť! A opovaž se na mě jenom sáhnout!“
„Včera sis nestěžovala…“ připomněl mi s notnou dávkou samolibosti a já se musela držet, abych ho za tuhle poznámku neodměnila bleskem.
„Tak to dělám dneska! Odmítám bejt nadále tvou hračkou, který se věnuješ jenom když to na tebe zrovna přijde!“
„Je to pro tvý bezpečí, Izabel, nemůžu se s tebou zaplíst, když tě mám hlídat!“ zdůvodnil mi to pohotově.
„A proč ne?! To se tolik bojíš táty?! A nebo Marcella?!“ Hněvivě jsem potřásla hlavou. „A víš co?! Ani mi nic neříkej, stejně jsou to jenom výmluvy!“
„Jak to můžeš vědět, ještě jsem nic neřekl!“ ohradil se.
Znechuceně jsem se ušklíbla. „Nejspíš je to tak lepší! Nemám náladu poslouchat zas ty kecy o tom, že se mnou nemůžeš bejt, protože jsem Alexova dcera! A nebo že nechceš štvát Marcella, když nevíš, kde je tvoje ségra!“
„A to jsou podle tebe kecy?“
Očividně se ho to dotklo, ale to mě nemohlo zastavit. „Jo, jsou! Protože kdyby tě tyhle dvě věci fakt trápily, tak by ses zdržel toho svýho objímání a pusinkování! Jestli chceš jenom nějakýho příležitostnýho mazlíčka, pořiď si třeba čivavu a mě nech bejt!“
Riel se zatvářil útrpně. „Není to tak jednoduchý, jak si myslíš…“
„Vážně?!“ vyjela jsem na něj. „Tak to je mi novinka! Protože mně to jednoduchý připadá! Buď chceš bejt se mnou a potom k čertu se všema ostatníma a nebo nechceš, ale pak na mě laskavě přestaň něco zkoušet!“
„Jenže je tu ještě jeden důvod, proč si tě držím od těla,“ přiznal Riel neochotně.
„Jo? To jsem teda zvědavá! Hodláš mi tu snad vyprávět o tom, že to děláš jenom kvůli mně, abys mi nezkazil budoucnost s nějakým čistokrevným upírem?!“
Trpce se pousmál. „Příliš mi lichotíš, Izabel, nejsem zas tak nesobeckej. Jenom zbabělej…“