Beze cti - 15. kapitola

Když jsem se znova probudila, bylo už skoro poledne. Páni, prospala jsem skoro celý den! Se sykáním jsem se posadila a odhodila pokrývku. Chtěla jsem si prohlédnout svoji zraněnou nohu. Moc jsem z ní však neviděla. Někdo, hádala bych, že Arnika, mi k ní přiložil dlahu a celé to pečlivě ovázal čistým plátnem. Zatnula jsem zuby a spustila zdravou nohu na podlahu. Opatrně jsem se postavila a přidržovala jsem se nočního stolku. Což vůbec nebyl hloupý nápad! Hlava se mi točila, celé tělo mě bolelo … „Měla bys ležet!“ Arnika stála ve dveřích s rukama v bok. Pohlédla jsem na ni. „Musím jít … však víš kam …“ řekla jsem s nachovými tvářemi. „Můžu ti sem donést nočník!“ nabídla mi okamžitě, ale já potřásla hlavou. „Nechci polehávat …“ Obrátila oči v sloup. „Seš stejně tvrdá palice jako Dal! Vy dva si nemáte co vyčítat! Včera ses málem zabila a dneska tu chceš pobíhat jako čiperka! Aspoň tu počkej! Řeknu Timovi, ať ti přijde pomoct ze schodů, ju? Zatím se obleč! Venku je chladno!“ dodala, než zmizela. Ušklíbla jsem se. Už jsem tady nějaká rána zažila, takže jsem věděla, že dovedou být pěkně ledová! Přes režnou noční košili jsem si přetáhla hnědé šaty bez rukávů a v pase je převázala provázkem. To mě tak vyčerpalo, že jsem si musela sednout. Zatímco jsem se pokoušela přimět vlasy k poslušnosti, tak jsem dumala, co řeknu Randalovi, až se s ním setkám. Sestry v klášteře mě učily, že když někdo udělá chybu, tak ji má i přiznat a pokorně přijmout svůj trest. Jistě, omluvím se mu. Jenže co když moji omluvu nepřijme? „Zdravíčko, Magdi! Nika řikala, že už se je ti líp a hrozně se tu nudíš!“ Timo se na mě uculoval. „Tak nějak! Pomůžeš mi dolů?“ pousmála jsem se. „Jistě, madam!“ Bez dlouhých cavyků mě popadl do náruče a bez námahy mě snesl do síně, kde mě opatrně postavil na zem. „Tohle ti udělal Dan!“ Arnika mi podala berlu. „Prej doufá, že ti nebude dlouhá!“ dodal Timo. Hned jsem ji vyzkoušela a trochu nešikovně jsem udělala pár kroků. „Řek bych, že to trefil, co?“ Timo si sedl na schody a potěšeně mě pozoroval. „Ale nepřeháněj to! Jináč ti ta noha pořádně nesroste a budeš do smrti pajdat!“ pohrozila mi Arnika zdviženým prstem. „Neboj …“ slíbila jsem jí a vydala se na dvorek. Brzy jsem se vrátila zpátky a zjistila jsem, že Timo někam zmizel. „Sedni si a jez!“ Arnika pohodila hlavou ke stolu, kde na mě čekal krajíc chleba hustě pokapaný medem. Vděčně jsem se do něj zakousla. „Kde jsou kluci?“ zamumlala jsem s plnou pusu. „Dan pokračuje s tou střechou a Timo mu pomáhá! Jen doufám, že tu brzy nebudou další marodi!“ mrkla na mě a já jsem se zastyděla za svoji nešikovnost. „A kde je Randal?“ Hodila do hrnce hrst sušených hub. „Ten odjel už včera, Magdi!“ sdělila mi a soustředěně něco míchala. „Aha …“ bodlo mě u srdce. „A kam jel?“ hlesla jsem. „Do města. Prej se potřeboval uklidnit!“ zasmála se. „Jo, holka, pěkně si mu zvedla mandle!“ Očividně se tím bavila, ale já měla hned po náladě. „Mrzí mě to!“ přiznala jsem tiše. „Nic si z toho nedělej! Dal se s tím nějak porovná!“ mrkla na mě. V to jsem také pevně doufala! „Nemůžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se, když jsem dojedla. „Jo, přeber čočku k večeři!“ Na stole se přede mnou objevila mísa a ošatka. Dala jsem se do práce a při ní jsme si s Arnikou povídaly o všem možném. Matka představená by o ní určitě řekla, že je nevzdělaná, ale já brzy poznala, jakou moudrost v sobě skrývá. Hodně toho prožila a já se snažila zapamatovat si každé její slovo. Najednou se rozlétly dveře a v nich se objevil Randal a zlověstně se mračil. S pozdravem se neobtěžoval. „Co se stalo?“ Arnika si ho zvědavě změřila. „Průšvih, holka! A ne zrovna malej! Kluci tu budou za chvíli a musíme to probrat!“ Teprve teď si všiml mě. „Koukám, že už je ti dobře, co?“ hodil po mě a usadil se na židli. „Je mi líp …“ Přerušili mě Timo a Daniel, kteří se pohodlně rozvalili na lavici vedle mě. „Tak co hoří?“ otázal se Timo. Randal vyslovil jediné slovo. „Berena.“ Reakce mých přátel byly různorodé. Arnice vypadl z ruky talíř a roztříštil se na kousky. Timo hlasitě hvízdl a Daniel se jen ostře nadechl. Chtěla jsem se zeptat, kdo to je, ale něco mi řeklo, ať raději mlčím. „Co je s ní?“ První se vzpamatovala Arnika. „Nic, jenom to, že zřejmě podfoukla svoje zákazníky, kteří si myslel, že to, co od ní chtěli, máme my. Nebo přinejmenším víme, kde to je! Takže, lidi, víte někdo něco, co jste neřekli?“ Randal se zpytavě rozhlédl kolem stolu. Bezděky jsem se přikrčila. Jeho oči totiž plály hněvem.