Srdce bojovnice II - 62. díl

To čekání bylo takřka nekonečné.
A čím déle jsme setrvávali v nečinnosti, tím více se mě zmocňovaly pochybnosti, zda ty hlasy byly vůbec skutečné. Vždyť kdyby nebylo té mé paranoii, už jsme mohli být na půli cesty zpět do Imladris. Na holých pláních, které neslibovaly ani náznak nějakého útočiště pro případ, že bychom byli napadeni...
Jenže jak tvrdil Thranduil, žádní vrrkové se tu nikdy předtím neobjevili, tak co by tu dělali nyní? A i kdyby sem nakrásně zavítali, kde tedy jsou?
Již jsem byla téměř rozhodnutá to vzdát a souhlasit s odjezdem, když v tom se znenadání zvedl poryv silného větru. Prohnal se kolem nás, aniž by rozkýval jediné stéblo trávy, pohladil mne po tváři a já v ten okamžik věděla.
„Za chvíli jsou tu...“ sykla jsem varovně.
„Opravdu? Tys je snad slyšela?“
Krátce jsem zaváhala. Má snad cenu zkoušet mu něco vysvětlovat? Vždyť už teď se mnou hovoří, jako kdybych byla malé dítě... ještě pár slov a ochotně mě zavře do komnaty sám, jen aby si druzí nepovšimli, že jeho choť docela zešílela.
„Ano, slyšela,“ přisvědčila jsem chvatně a doufala, že to zní aspoň trochu věrohodně.
Neboť v plíživém tichu, jež se kolem nás omotávalo jako závoje lepkavých pavučin, nebylo možné zachytit žádný zvuk krom zpěvu vody, jenž se nyní zdál spíše zlověstný. Ne, že by přímo sliboval smrt, spíše mi připomínal nářek toho, kdo přišel o někoho blízkého. Rozhodně mě to žalostné kvílení nenaplňovalo optimismem.
„Dobrá...“ akceptoval princ mé tvrzení, přestože v jeho hlase dosud zaznívaly silné pochybnosti.
A právě kvůli tomu jsem se neubránila jistému pocitu zadostiučinění, když se ty bestie konečně přiřítily. Bylo až s podivem, jak potichu se dovedly plížit, když měli v kohoutku skoro půl druhého metru, a díky své černé srsti téměř splývaly s okolní temnotou. Dokonalí zabijáci... stvořeni a vycvičeni za jediným účelem... Účelem, který plnili až přespříliš dobře...
„Do Mordoru!“ zaklel Thranduil, sotva zpozoroval obrovské tmavé stíny, které se jako duchové vynořily poblíž našeho hájku.
A já jeho sentiment sdílela. A trpce litovala, že nemám v rukou svůj luk. Byla jsem si jistá, že za malé pomoci bych nepochybně několik těch zrůd skolila.
„Riel? Jsou jich tu nejméně tři tucty...“ hlesnul princ ustaraně a já se musela držet, abych mu neprozradila, že přesné číslo je devětatřicet. „Teď mě dobře poslouchej... a nezapomínej, že jsem tvým velitelem! Cokoli řeknu, to bez námitek a otálení vykonáš, rozumíš?!“
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem v bláhové naději, že má nějaký plán, jak nás odsud oba ve zdraví dostat. Jenže to jsem se hrubě zmýlila.
„Sedni na Morelena a kliď se co nejrychleji odsud! Budu tě krýt!“ nařídil mi nesmlouvavě a rovnou mě i popostrčil směrem, kde jsme zanechali naše koně. „Pospěš si!“
„Nikam nepůjdu!“ ohradila jsem se prudce. „Nenechám tě tady samotného!“
„Jenže já jsem tvůj velitel a nařizuji ti to!“ syknul na mě princ a bylo zřejmé, že kdyby se neobával, že tím vyprovokuje vrrky k předčasnému útoku, neváhal by na mne pořádně zařvat.
„Právě proto, že jsi můj velitel, tak tě neopustím! Voják přece z boje neutíká!“
„U všech Valar, Riel, to sis pro svou poslušnost musela vybrat právě tuhle chvíli?!“ obořil se na mě zlostně a já chtěla věřit, že jsem v jeho hlasu zaslechla krom toho i náznak něhy. Ovšem stejně dobře to mohlo být pouze mé bláhové přání.
„Nevím, jestli je to poslušnost, avšak zapomeň na to, že bych někam jela bez tebe!“
„Cožpak nemáš vůbec žádný rozum, elleth?! Zůstat tady znamená jistou smrt! Copak jsi to ještě nepochopila?!“ zavrčel na mě a pro jistotu se mnou zatřásl, nejspíš proto, abych se probrala z nějakého domnělého šoku. Jenže já do žádného neupadla. Věděla jsem naprosto přesně, co dělám.
„Já to přece chápu. A právě proto tě neopustím,“ sdělila jsem mu pevně.
„Ale ty musíš! Jaký to má smysl, když tu zemřeme oba?! Ty musíš žít dál, já to tak chci!“ pokoušel se mě naléhavě přimět k odjezdu. Marně.
„A jaký bude mít můj život smysl bez tebe?“ Rezolutně jsem potřásla hlavou. „Buď se z toho dnes dostaneme a nebo tu zahyneme oba. Spolu. V dobrém i zlém… to se přece říká, ne?“
„Mezi lidmi ano. Jenom jsem netušil, že to zlé nastane tak brzy.“
„Je to jenom moje vina…“ povzdechla jsem si zdrceně a vzápětí ucítila, jak mi konejšivě stisknul rameno.
„Stejně tak i moje, neboť jsem s tím souhlasil, Riel. Nic si nevyčítej.“
Přinutila jsem se k chabému úsměvu a úpěnlivě doufala v neurčitou pomoc, jež mi byla přislíbena. „Za krále a vlast?“ navrhla jsem zdráhavě.
„Za nás…“