Juliin deník - 58. díl

Zamrazilo mě v zádech. Nechtěla jsem ani pomyslet, kolik Juliových schopností ještě Nickovi přibylo, a raději jsem se neptala. Stejně nebylo příliš pravděpodobné, že by mi Ted v tuto chvíli dokázal odpovědět.
Všimla jsem si, že mě Nick pozoruje – z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst, což nebylo obvyklé. Sebrala jsem veškerou odvahu a opatrně udělala krok vpřed. Je to přece Nick! Můj Nick! A postoupila jsem ještě o kousek. Stál nyní pouhý metr přede mnou. Využila jsem toho, že na něj lépe vidím a zkoumavě mu hleděla do tváře. Všiml si mého váhání a rozpřáhl ruce, aby mi ukázal, že ať se stalo cokoliv, mám náruč otevřenou.
Odstranila jsem tu zbývající mezeru mezi námi a pevně ho objala.
„Jsi hrozně bledý!“ zašeptala jsem mu do ramene.
„Vážně?“ zamumlal – nezdálo se, že by ho to nějak trápilo.
Odklonila jsem hlavu a podívala se nahoru, abych mu viděla do očí. Vzápětí se mě však zmocnily jeho rty a já už se nedokázala soustředit na nic jiného než na ten polibek...
Něco ale nebylo v pořádku. Bylo to jiné... Ne že by líbal jinak než předtím, ale jeho rty... byly chladné. Nebyly to ty vřelé rty, jenž mě vroucně líbaly tam na jezeře. I jeho dech se mi zdál cizí. Nebylo to nepříjemné, jenom nové... neznámé.
Když se po několika vteřinách odtáhl, vyděšeně jsem se na něj dívala, zatímco mě držel. Oči mi začaly vlhnout, nedokázala jsem se tomu ubránit.
„Ach Nicku,“ vydechla jsem šokovaně. „Víš, co se stalo? Víš, co se stalo??“
„Ano, vím,“ řekl tiše.
„Vždyť on z tebe udělal netvora jako je on sám!“
Podíval se na mě studenýma očima. „Jsem to pořád já... Julie, teď na to není čas, musíme si pospíšit, jinak Julius ukradne smaragd a je po všem. Celá naše snaha by byla marná a to přece nechceš!“
Jeho hlas byl vlídný; mluvil jako ten starý Nick, jako můj Nick, ale v jeho očích jsem viděla nepřátelskost, která mě děsila.
„J-jasně,“ probrala jsem se okamžitě a otřela si oči. Tím pohybem jsem si připomněla, že jsem celá od hlíny, a bezmyšlenkovitě jsem se začala oprašovat.
Jakkoli mě Nickova proměna vzala, získat smaragd pro nás teď muselo být prioritou. I když pravděpodobnost, že Julia nedoženeme, se každou chvílí nebezpečně zvyšovala...
„Víš, jak se dostaneme na jezero?“ zeptala jsem se Nicka.
„Ovšem.“
„A dá se odsud přemístit?“ ubezpečovala jsem se.
„Jo, cestou sem jsem si to ověřoval.“
„Fajn, tak jdeme,“ zavelela jsem.
„Počkejte ještě,“ ozvala se znenadání Kathrin.
Netrpělivě jsme se na ni s Nickem otočili. Hayle zvedl obočí.
„Kate, vážně sebou musíme hodit,“ zaúpěl Ted.
„Já vím, bude to jenom minutka... Přemýšlela jsem o tom snu...“
„Myslím, že teď není nejvhodnější doba na to, abys nám vykládala svoje myšlenkové pochody,“ zamračil se Hayle.
„Ne, nechte mě domluvit. Julie, vzpomínáš si, jak ten sen končí?“
„J-jo... Přece... Julius pluje ve člunu a... padá do vody. Víc jsem toho neviděla.“
„Ano!“ vykřikla Kathrin vítězoslavně, až jsme sebou všichni škubli. „Vidíte, Julius se smaragdu nezmocní! Nedostane se až k němu!“
Na okamžik se rozhostilo ticho, jak se všichni zamysleli nad jejími slovy.
Zatnula jsem zuby. Máme snad nějaký důkaz, že se sen splní do puntíku? Necháme kvůli tomu Julia být?
Nick ucítil, jak jsem se napjala a položil mi ruku kolem pasu. „Schopnosti předvídání budoucnosti jsou sice skvělé a nadmíru užitečné, ale přece se nemůžeme stoprocentně spoléhat, že vše proběhne přesně jako v tom snu... Tyhle věci nejsou dokonalé, nikdo je zatím nebyl schopen pořádně prozkoumat, protože u každého člověka se chovají jinak. Nemáme žádnou jistotu, že to bude fungovat naprosto bezchybně,“ odpověděl jemně.
„Tak jako tak tam musíme jít...“ přidal se Teddy.
„Nicméně pokud by sen vyplnil úplně přesně, jak se Julii zdál, bylo by to vlastně ideální,“ dodal zamyšleně Hayle, oči mu při tom vzrušeně plály. „Lehce bychom využili Juliovy slabosti a zneškodnili ho, zatímco by se topil... Museli bychom ale dorazit včas.“
Trhl sebou, jako by mu právě došlo, o kolik drahocenných minut už jsme přišli, a zamířil k východu.
„No dobrá,“ pokrčila Kathrin rameny a všichni společně jsme Hayla následovali.
Moc se mi kupředu nechtělo – byla jsem celá ztuhlá, přeleželá a rozlámaná a zakopávala si o vlastní nohy. Jakmile jsme se navíc ponořili do úzké chodby, vzpomněla jsem si na svůj poslední zážitek, kdy jsem se pokoušela najít cestu ven.
„Neboj, ochranná opatření už jsou pryč,“ ozval se za mnou Ted pobaveně.
„Vypadni mi z hlavy,“ sykla jsem vyčerpaně a pevně se chytila Nicka za ruku. Nebyla tak jemná, jak jsem si ji pamatovala, o něco zhrubla, ale nemělo cenu se nad tím pozastavovat právě teď.
Ještě nějakou chvíli jsme procházeli podzemním tunelem a díkybohu jsem opravdu na žádnou neviditelnou překážku nenarazila. Ulevilo se mi ovšem teprve, když se před námi objevil konec jeskyně a já s blaženým pocitem vyklopýtala ven.
Okamžitě nás ovanul studený vzduch, až jsem se bezděky zachvěla, ale nevadilo mi to. Naopak – zhluboka jsem se nadechla a nechala si ochlazovat tvář svěžím vánkem. Připadalo mi, jako bych byla zavřená v té díře bez přísunu čerstvého vzduchu celou věčnost.
Ani jsem pořádně nevnímala, kudy jdeme, nechávala jsem se vést Nickem. Oči se mi během cesty pomalu zavíraly únavou, jen stěží jsem nechávala víčka nahoře.
„Teď nesmíš spát,“ připomínal mi Nick pořád dokola a lehce mnou zatřásl.
„Já... v-vím,“ vypravila jsem ze sebe.
„Až tohle skončí, budeš moct spát, jak dlouho budeš chtít,“ sliboval konejšivě. „Jen ty oči nezavírej.“
Silou vůle jsem se ho snažila poslechnout; dalo to práci. „Mám hlad,“ postěžovala jsem si.
„To my všichni. Musíš vydržet...“
„Já... vydržím,“ řekla jsem pevně. Poručila jsem si, že budu statečná. Jestli je ještě šance, že zachráním smaragd a tím i všechny patrony, nedovolím, aby to ztroskotalo jen kvůli mým hloupým lidským potřebám a mojí sobeckosti.
Prodírali jsme se lesem, až jsme konečně zastavili.
„Drž se pevně,“ poručil Nick a ve vteřině už jsme se přemisťovali.
Myslela jsem si, že už jsem na tenhle způsob cestování zvyklá, jenže tentokrát se mi dělalo nějak špatně od žaludku – ale nejspíš to bylo jenom hladem... Pro jistotu jsem zavřela oči a čekala, až to skončí. K mé úlevě trvalo přemístění jen několik málo vteřin. Nepouštěla jsem se Nickovy paže pro případ, že by se mi začala motat hlava, a zhluboka jsem dýchala. Ostatní se v mžiku objevili vedle nás.
„Kde... kde je jezero?“ zeptala jsem se udiveně, jakmile jsem načerpala dostatek vzduchu do plic. Všude kolem nás byly jen stromy, žádný náznak vodní hladiny.
„Půjdeme ještě nějakou dobu lesem. Nešlo se přemístit blíž,“ vysvětlil Nick.
„Musíme sebou hodit,“ zavelel náhle Ted a vykročil vpřed.
„Jak víš, kudy máš jít?“ divila jsem se, ale šla jsem za ním, když Nick neprotestoval a následoval ho.
„Julius je tady,“ odpověděl Ted stručně a soustředěně se díval směrem, kterým mířil. „Slyším ho.“
„Cože?“ vyjekla jsem. „Slyšíš snad jeho myšlenky? Nebo... je tak blízko?“
„Jeho myšlenky. Jen nejasně.“
Kličkoval mezi stromy takovým tempem, až jsem mu sotva stačila. Ostatní měli zřejmě větší fyzičku. Jen s obtížemi jsem se mátožně pohybovala vpřed a snažila se vyhýbat všudypřítomným větvím. Bylo to o to těžší, že měsíc svítil jen slabě. Někde v dálce zahoukala sova, až jsem poplašeně vyjekla.
„Tede,“ zafuněla jsem. „Jak velký má Julius náskok?“
On se ovšem na můj dotaz příliš nesoustředil. Náhle zabrzdil a těkal očima po okolí. Tvářil se zoufale.
„Co se děje?“ zeptal se Nick, když jsme všichni doběhli až k Tedovi.
„Ztratil jsem jeho stopu. Kruci!“ zaklel.
„Můžeme zkusit běžet dál stejným směrem,“ navrhla Kathrin. „Možná na něj narazíme.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že se třeba vzdálil a proto ho chvíli neslyším. Ale už to trvá moc dlouho. Nevím, co se stalo...“
„Tak prostě dojdeme k jezeru a budeme doufat, že-“ začal Nick.
„Počkejte!“ přerušil jejich rozhovor Hayle. „Cítíte to...??“
Všichni okamžitě zmlkli a tázavě na něj hleděli.
„Cítím krev,“ oznámil. Potom se zhluboka nadechl, jako by se chtěl přesvědčit o svých slovech.
V šoku jsem se na něj dívala. „Krev?“ pípla jsem. „Jak dokážeš... Krev přece vycítí jen zvířata!“
Jen pokrčil rameny. „Hayle má některé smysly vyvinutější než my,“ vysvětlil Ted.
„Jenže nepozná, jestli ta krev je Juliova,“ řekl Nick. „Nevíme to jistě...“
„Víme,“ vložila jsem se do toho, protože jsem si právě vzpomněla na jeden detail mého snu, kterému jsem doposud nevěnovala žádnou pozornost. „Julius zakopl o pařez. Viděla jsem to ve snu. To ale znamená... Je na konci lesa! Každou chvíli se dostane k jezeru! Rychle!“
Vzpamatovala jsem se nejdřív ze všech a jako první jsem se vrhla mezi husté porosty. Trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomila, že vlastně neznám správný směr. Naštěstí mě vzápětí předběhl Hayle a já ho mohla následovat. Moje běžecké nadšení však opadlo po pár vteřinách. Ostatní byli mnohem rychlejší a čilejší než já a bez problémů se hned ocitli přede mnou. Byla bych zůstala sama několik metrů za nimi, ale Nick se mnou solidárně udržoval tempo – nejspíš měl strach, abych se neztratila.
Ještě nějaký čas jsme běželi lesem – v mém případě se moc nejednalo o běh, spíš o vyčerpané funění a zoufalé pokusy donutit svoje nohy k pohybu vpřed. Tolik jsem se soustředila na tu unavující aktivitu, že jsem pořádně nevnímala, kudy běžím.
„Už jsme skoro tam,“ ozval se najednou Nick. Teprve po jeho slovech jsem procitla. Zadívala jsem se před sebe a uvědomila si, že v dálce začínají prosvítat známé zelené paprsky. Jejich intenzita rostla, jak jsme se blížili.
Netrvalo dlouho a byli jsme schopni mezi houštím zahlédnout třpytící se vodní hladinu. A najednou les skončil. Stanuli jsme vedle Teda, Kathrin a Hayla a zírali před sebe.
Jezero teď vypadalo úplně jinak. Ve tmě celé zářilo jasně zeleným světlem – nedalo se to srovnat s tím slabým zábleskem, který jsem zahlédla ve dne. Vodní hladina se třpytila jako by byla poseta tisíci diamanty. Atmosféra byla tak jiná, než když jsme tady byli s Nickem poprvé. Ačkoliv to teď na první pohled působilo nádherně, mělo to jakýsi tajemný nádech, který člověka nutil držet si odstup...
„Támhle je,“ zašeptala Kathrin. Spatřila jsem ho společně s ní. Julius seděl ve člunu přibližně uprostřed jezera a nerušeně pádloval – zatím netušil, že má společnost.
Všichni jsme stáli na břehu a se zatajeným dechem ho sledovali.
„Myslím, že by bylo rozumnější vydat se za ním,“ promluvil Hayle. „Nemůžeme spoléhat na to, že spadne do vody.“
A pak se ozvalo hlasité žblunknutí. Všichni jsme jako na povel otočili hlavy k jezeru, kde se nyní pomalu pohupoval prázdný člun...
„Nicku!“ vykřikla jsem, když jsem ucítila, jak se vedle mě sesul na kolena. Rukama se držel za hrdlo a bezmocně lapal po dechu. Než jsme ale stačili cokoli udělat, jeho tělo ochablo a on se skácel hlavou k zemi.