Forsaken - 202. díl

„Je tu nádherně...“ vzdychla jsem uchváceně a vděčně jsem se na Riela pousmála. „Díky, žes mě sem vzal.“
„Co mi taky zbejvalo jinýho,“ poznamenal stroze, ale z výrazu na jeho tváři jsem nabyla dojmu, že je tady taky rád. „Je ti jasný, že teď už se nálepky beznadějný romantičky nezbavíš? Koukání na západ slunce je snad ta nejkýčovitější věc, která jen existuje...“
„Tak ať...“ Znovu jsem se zadívala na hořící kotouč slunce, jenž se pozvolna chýlil k obzoru a zapaloval vše ve svém dosahu. „Když už jsem se takhle prozradila, co si dát ještě společnou koupel se spoustou pěny při svíčkách?“
„Šampus a jahody nepožaduješ? Skromná holka...“ pronesl lehce nepřítomně, aniž by se na mě obtěžoval podívat. „Ale máš smůlu, tohle je prostě maximum, co ze mě v týhle chvíli dostaneš.“
„Tohle“ označovalo večeři a pak onu slibovanou vyjížďku do přírody a taky to tím, jak se zdálo, zřejmě končilo. Ale i tak to bylo moc fajn. Seděli jsme vedle sebe na jednom travnatým kopečku, město se rýsovalo kdesi hluboko pod náma a ta skutečnost mě naplňovala prazvláštním klidem. Jako kdybych tam dole zanechala všechny svý problémy a starosti. Jako kdybych to opět byla jenom já... obyčejná Izabela, která má nesnesitelnou šéfovou a rodiče, se kterýma si nerozumí. Jako kdyby se vůbec nic mimořádnýho nestalo. Kromě toho, že na dosah ode mě se nachází jeden zatraceně pohlednej upír...
Neubránila jsem se tomu, abych se přiblble nezaculila. Vlastně to byl celkem pohodovej den... Riel nejspíš z tý včerejší debaty konečně pochopil, že nejsem stroj na blesky, a tak mě dneska celkem šetřil. A pak si pro mě ještě připravil překvapení v podobě tohohle malýho výletu. Milovala jsem tu jeho spontánnost, ale praktický to moc nebylo, protože teplota během večera povážlivě klesla a mně začínala bejt v mým tričku a tenkým svetříku poměrně zima. Jelikož jsem ale romantička, byla jsem kvůli Rielově společnosti ochotná takovou maličkost ignorovat, pouze jsem se objala pažema, abych se aspoň trochu zahřála.
„Já jsem spokojená i tak...“ zamumlala jsem přes lehce drkotající zuby.
„To mě těší, ale stejně už bychom měli jet zpátky. Nechci, aby ses tu nastydla.“
„Ještě chvilku...“ udělala jsem na něho psí oči a on nejen že mi bez protestů vyhověl, ale dokonce mi přes ramena přehodil svou bundu.
Sice by bylo lepší, kdyby mě vzal do náruče, nicméně i tohle se mi zdálo jako dobrý znamení. Okouzleně jsem nasála tu vzrušující kombinaci kůže a jeho vůně a hned jsem si ke svýmu zahanbení představovala, jaký by bylo milování s ním...
„Izabel?“ vyrušil mě Riel bezohledně z mýho snění.
„Hm?“
„Včera jsem mluvil s Alexem...“
„Hm,“ zabručela jsem bez zájmu a snažila se ještě udržet pohromadě střípky mý smyslný představy. Jenže to bylo stejně marný jako pokoušet se v dlaních udržet vodu.
„Za pár dní přijede, aby tě vzal do nemocnice... kvůli těm výsledkům,“ pokračoval Riel, kterej se nedostatkem mýho zájmu nenechal odradit.
„Nemůžeš mě tam vzít ty?“ zeptala jsem se, protože jsem byla přece jen nervózní, jak ty testy asi dopadnou. Co když budou negativní a táta mě hned někde venku oddělá? A vadilo by Rielovi, kdyby byly negativní? Možná by se pak zdráhal se mnou bejt, aby mě nějak neohrozil či co... u něho je možný leccos. A co bych si vlastně přála já? Bejt zas normální holkou?
Trochu jsem se zamračila. Normální? Je normální, když někdo dokáže vyvolávat blesky? Dneska jsem je nějakej čas zas trénovala na louce a přestože se mi je pořád nedařilo ovládat tak, jak by se Rielovi líbilo, já přinejmenším zpozorovala, že už nejsem potom tolik vyčerpaná. Bylo to skoro jako se sportováním... jakmile si patřičný svaly zvyknou na nějakej pohyb, přestanou bolet. I když kdoví, jaký části těla se vlastně zapojujou u tohohle.
„Asi bych mohl, ale Alex to chtěl udělat osobně,“ odpověděl Riel a zkoumavě se na mě zahleděl. „Myslel jsem si, že budeš mít z jeho příjezdu radost.“
„Přidal se zas k Nejvyšším... jak mám vědět, co od něho očekávat?“ trhla jsem bezradně rameny.
„Jestli si to budeš přát, tak vás tam doprovodím, ale nevěřím, že by ti od něho hrozilo nějaký nebezpečí. Koneckonců je to pořád tvůj táta,“ připomněl mi a konejšivě mě pohladil po vlasech. „Bude to dobrý...“
Přitiskla jsem se k jeho ruce a na okamžik zavřela oči. „To doufám... ale stejně mám z toho všeho takovej blbej pocit... Ta nejistota mi prostě nedělá dobře.“
„Máš radši celej svůj život jasně nalajnovanej?“ otázal se mě a zlehka mě objal kolem pasu, což mi umožnilo mu celkem nevinně složit hlavu na rameno.
„Ráda si ho lajnuju. A co ty?“
„Od jistý doby radši nic neplánuju. Na co taky? Už jednou byly veškerý mý plány a sny zašlapaný do země, a tak nevidím důvod, proč se znova namáhat.“
„Hm...“ vzala jsem to na vědomí a cejtila, jak mě moje dobrá nálada nenávratně opouští. Klidně mohl rovnou říct, že jsem to já, kdo mu za tu námahu nestojí!