Na hranici rovnováhy: 1.U zpívající svině (druhá část)

Spousta lidí se nekromancerům vyhýbala, ale bytosti Ayileova typu, kteří se oddali učení Rathmy, pro lidi nepředstavovali hrozbu. Bojovali proti mocnostem zla, aby rovnováha zůstala zachována.
Myšlenkové pochody takového nekromancera jako byl Ayile byly rychlé, takže si téměř nevšiml, když mu Persek přinesl objednané jídlo a pití. Svíčková vypadala jedle, neměla žádnou nezdravou barvu, proto vděčně přikývl. Měl hlad jako vlk, že by si klidně zahrál na červotoče. Rathmani se naučili hladovět na dlouhou dobu, ale Ayile si toto období protáhl až moc. Tohle laciné jídlo mu dozajista bude stačit na to, aby znova nabral síly.
Ayile zaplatil jak se sluší a patří, dokonce nechal i malé dýško. Sundal si levou rukavici a začal jíst. Pravou ruku nechal skrytou i přes narůstající horko v místnosti. Něco v jeho váčku zasténalo. Ayile hbitě po váčku pleskl. Zvuk ustal.
Znova se rozhlédl, aby se přesvědčil, jestli ho někdo nepozoruje. Jen žena asi zaznamenala něco podezřelého ovšem s mladíkem mluvila o to vzrušeněji. Muž jí podobný pohodil hlavou a poznamenal něco nechutného pravděpodobně na nekromancerovu adresu.
Ayile se opět soustředil na své myšlenky a na jídlo. Problém byl, že neměl tušení co dělat dál. Cítil se zmatený a ztracený ve svém neskutečném světě.
Jestli nejsi schopen najít cestu, počkej a cesta si tě najde sama. To řekl sám Rathma a nekromancer se už nejednou přesvědčil, že je to pravda. Určitě nemohl čekat věčně, proto doufal, že si ho najde rychle. Nemohl však kromě toho nic dělat. To mu vadilo. Potřeboval se něčím zaměstnat. Sedět se založenýma rukama ho nebavilo. Vždy Ayilea učili trpělivosti. Moc mu to nešlo.
Muže přicházejícího k jeho stolu ucítil dříve, než ho mohl spatřit. Na hlavě měl pirátskou čepici a táhlo z něj jako ze sto let starého soudku se zbytkem zkaženého vína. Prohlížel si nekra až moc podrobně. Sklonil se k němu, takže nebylo úniku.
,,Můj kámoš říká, že seš nekromancer….“
,,Má pravdu,“ připustil Ayile a doufal, že tímhle rozhovor skončí.
Ale pirát se nedal. ,,Takže tydle značky co máš na kabátě, ty sou všecky o smrti a vyvolávání, jo?“ zkusmo zatahal za Rathmův plášť.
,,Jsou o aspektech smrtelnosti a o tom, co následuje po životě.“
,,Smrt.“
,,Mimo jiné.“ Nekromancer přemýšlel, jaké má asi úmysly.
,,Nešahej na mě ty slizoune jeden ošklivý!“ ozvalo se ohlušujícím hlasem mezi nimi.
Muž, se kterým Ayile mluvil, se k němu blížil s natáhlýma rukama.
Ayile byl rychlejší. Jeho ruka vystřelila jako blesk a zasáhla protivníka tak prudce, až odletěl. Zároveň si nekromancer jen tak pro sebe zamumlal několik slov.
Ohromený pirát se v naprosté panice ohlížel kolem sebe. ,,Démoni! Jsou tu všude kolem! Pomoc! Obklopují nás démoni!“
Nekromancer se tím, jak se mu to povedlo nechal odreagovat. Tentokráte to nestihl. Další muž po něm už už sekl, když si Rathman zamumlal pro sebe další slovo.
Čepel ho minula. Útočník zavrávoral, odhodil meč a začal si třít oči. Couval jako by nic neviděl.
Kouzlo bylo jen dočasné, stejně jako to, které prvního muže přesvědčilo, že kolem jsou démoni.
,,Pozor!“ vykřikl ženský hlas.
Vděčný za upozornění se prudce otočil a tasil dýku – první a poslední zbraň každého nekromancera. Zavalitý muž, který byl s dvěma dočasně poraženými zřejmě spolčen se při pohledu na ni rozesmál. Ta byla třikrát menší než meč.
Sekali po sobě co to šlo, protivník sekal obouručně, Ayile s občasným zamumláním magického slova, aby jej čepel nezasáhla.
Muž po dlouhé chvíli boje konečně zaváhal a to byla chyba. Ayile vyskočil a hbitě bodl. Zasáhl jej do paže. Ranka byla jen povrchová, ale když nekromancer zamumlal pár slov, začala muže pálit k nevydržení.
Vyskočil, meč nechal pohozený na podlaze, popadl své kumpány každého za jednu ruku a vyřítil se z lokálu ven do noci.
Ayile je nechtěl pronásledovat. K čemu by to bylo, pomyslel si. Dýku schoval zpět. Obrátil se ke stolu, aby zjistil, že k němu už míří hospodský Persek. Dokázal z jeho pohledu vyčíst, že se mu ulevilo, když bitka skončila. ,,Nejde o mě, mistře. Oni to nedokážou pochopit…“
,,V pořádku. Už odcházím. Pokoj nebudu potřebovat.“ Vytáhl pár mincí a podal je stařičkému muži.
,,To ste nemusel.“ Zdráhal se mince přijmout, ale Ayile věděl, že je víc než rád.
,,Netrapte se tím.“ Nebyl bohatý. Jen štědrý. S lehkým úsměvem ve tváři odešel do hluboké noci.