Anaefové II - 1. kapitola

Ean se opřela o zábradlí lodi a pokoušela se nevnímat dávivé zvuky, které se ozývaly od Falešného Vouse, kterému bylo už od vyplutí špatně. Ono to tedy nebylo namáhavé jen pro něho. Když dorazili do oné elfské vesničky, vzbudili nejprve značný rozruch. Čtyři draci, Elf, Anaefka a dva kouzelníci, to je dost silné sousto, ještě že je trpaslíci opustili krátce za jejich podminovanou oblastí. Dlouho trvalo, než se jim podařilo sehnat někoho, kdo by byl ochoten pokusit se je dopravit na Ostrovy. Přestože je to kladné místo, nikdo z Elfů se k němu nechce přiblížit. Ani Calair nebyl příliš nadšen z představy, že popluje na Ostrovy, avšak opustit Ean se mu nechtělo. Nakonec ještě sehnali nějaké bylinky pro Jotyho, a tak výprava mohla vyrazit.

Ano. Nedá se říct, že by plavba byla špatná. Kdepak. Vál příznivý vítr, žádné velké vlny, nikde žádné zákeřné ukryté skály či ostrovy lákající do zrádných mělčin. Ovšem onen klad byl i záporem. Pro tvory, kteří jsou zvyklí toulat se v lesích, je nekonečná vodní hladina téměř morem. A to i přesto, že Jotymu mořský vzduch zjevně pomáhal. Už to občas vypadalo, že si je vědom, kdo je a kdo jsou ti okolo, a dokonce už dokázal i normálně hovořit, ovšem někdy se stalo, že se mu vrátil jeho podivný stav podobný stavu omráčeného mimozemšťana v české nemocnici. I draci byli dost nesví. Zezačátku občas vyletěli na dlouhou obhlídku okolí, avšak vzhledem k tomu, že v nejbližších deseti dnech letu byla jen spousta slané vody, brzy toho nechali.

"Nikdy bych nevěřil, že jsou tak daleko." zamumlal Calair a opřel se vedle Ean. "Jestli tam brzy nedorazíme, tak se z nás polovina zblázní a polovina…" zahleděl se na Vouse, celého zeleného a stále ohnutého přes zábradlí, "… polovina se vyzvrací z vlastní podoby." dokončil. Strávili na lodi už tři týdny a její majitel a kapitán v jedné osobě vypadal snad ještě rozhozeněji než ostatní. Nebylo to ani tolik nekonečnou hladinou jako posádkou jeho milované lodi, kterou vlastně zapůjčil bůhví komu, a nyní svého činu hluboce litoval.
"Hlavu vzhůru, mládeži, už nanejvýš týden a jsme na místě." řekl Geirn a snažil se, aby to vyznělo optimisticky.
"Ještě týden?" dostalo se mu zoufalé odpovědi.
"Ale mládeži, alespoň trochu toho optimismu. Věřte, že na Ostrovech na tuhle zatracenou plavbu brzo zapomenete."
"To nás tam čekají ještě horší věci?" optala se Ean. Geirn zavrtěl hlavou. Myšlenkové pochody některých mladých lidí jsou nepochopitelné. Na všem vidí to nejhorší a ostatně, jede přece na Ostrovy! Tam jí přeci nemůže čekat nic zlého.

Pokud bychom to měli brát z obecného hlediska, ostatní draci by z Ean měli radost, neboť jim je pesimismus a víra v to nejhorší zcela vlastní. Naopak Geirn se chová jako ti "mladí zatracenci, co vůbec nemají ponětí o těžkosti světa a nedokáží ani logicky přemýšlet, natož aby pochopili, že svět není nic hezkého". Jenže Geirn toho viděl více než ostatní draci a přemýšlel déle než ostatní draci, takže už věděl, že pokud nebude svět brát jako hezké místo, tak svět taky takovým hezkým místem nebude.

"Tak měl Geirn přeci jenom pravdu." pomyslela si Ean a zahleděla se na přibližující se břeh. Přesně sedmý den po rozhovoru s tím se na obzoru ukázala pevnina, která se rychle přibližovala. Minuli několik menších ostrovů, až se nakonec ukázal jeden daleko větší a Geirn rozhodl, že zde přistanou. Zatím nebylo vidět, co se tam skrývá. Hustý a vysoký les dobře chránil své tajemství.

Když loď přirazila k molu, Calair bleskurychle vyskočil a upevnil můstek. Ean rychle seběhla za ním. Nakonec pomalu vyšel Falešný Vous podpírající Jotyho, který se po cestě téměř uzdravil. Draci z lodi jednoduše slétli. Její kapitán vytáhl z mola několik připravených měchů se sladkou vodou, vyhodil prázdné, zdvihl můstek a jal se loď otáčet. Bylo vidět, že si oddychne, až se zase přiblíží ke své rodné vesničce. "Je to divné," pomyslela si Ean, "žije tady přeci celý život, tak proč ty Ostrovy tolik nemá rád?"

"Jste tu všichni, bando?" otázal se Geirn a přelétl pohledem po zbytku výpravy. Joty už vypadal jako obvykle a ani se neopíral o Falešného Vouse, kterýžto byl stále ještě bledý, ale i přesto si stačil očistit hábit od pozůstatků krušné cesty. O kus dál stála Ean, která vypadala o něco dospěleji, než když jí poprvé potkal, a hned vedle, jako vždy, postával Calair, jehož dlouhá bujná hříva povlávala ve vánku. Všichni tři draci se jako normálně tvářili nezúčastněně. "Však ono vás to přejde," pomyslel si Geirn, "po setkání s Paní a po pobytu na jejích Ostrovech už nikdo z vás nebude jako předtím. Ostatně, já asi tady ne. I když, kdo ví."
Největší radost z toho, kde jsou, ovšem projevoval měnivec. Poletoval okolo, pískal, a nakonec se proměnil v malou Geirnovu kopii, která pomalu vyrazila do nitra ostrova.
"Vypadá to, že budeme muset vyrazit," řekl Calair, "nebo nám ten bláznivý tvoreček uteče."

Do nitra ostrova se mezi stromy klikatila úzká cestička, po které se vydal měnivec, následován váhavým zbytkem skupiny. Byl jediným, kdo mohl letět, protože pro draky byly stromy příliš blízko u sebe, a tak šlapali pěšky. Ani jeden z nich nevypadal příliš potěšen tímto stavem věcí. Od Geirna bylo občas dokonce slyšet něco jako "zatracený stromy", "pitomá cestička" nebo "aby tohleto stilken vzal!". Jenže nezbylo, než se se stromy a úzkou cestičkou smířit.

Ovšem na jak dlouho? Vypadalo to, že ostrov je celý pokryt lesem, který nikde nekončí. Copak tím půjdou věčně?
"Hej, lidi, podívejte!" vykřikl Falešný Vous. Na stromě před nimi se chvěla slova:
"Stačí jen chtít. A pak se soustředit.".
Všichni se ke stromu rozběhli a prozkoumávali okolí. Nevypadalo to ale, že by zde kromě nápisu bylo něco zvláštního. Nakonec toho nechali a pokračovali dál po cestičce. Calairovi s Ean to dlouho vrtalo hlavou, ale na nic nemohli přijít.
"Když jsem tu kdysi byl, byly tady rozlehlé louky, zvlněná krajina, sem tam skalka… a
byl krásný výhled na moře." Geirn se na chvíli odmlčel. "Stačí jen chtít? To říkávala Paní. Možná…" Drak zavřel oči, zastavil se a sedl si. Chvíli zůstal bez pohnutí, jen se několikrát zhluboka nadechl. Nakonec vstal, narovnal se - a rozlétl se. Špičky jeho křídel bez protestů proletěly nejbližšími stromy. Geirn zakroužil a jeho tělo bez obtíží svištělo skrz stoleté velikány. Všichni ho udiveně pozorovali. Jak jen je to možné?
"Stačí jen chtít?" pomyslela si Ean. "Že by…" zavřela oči a soustředila se. "Ne, není přede mnou žádný strom. Je tady louka. Ano, je, určitě." pomalu vykročila. Uprostřed jednoho ze stromů otevřela oči. Uprostřed jakého stromu? Žádný tu není. Jen louka kol kolem. A Geirn, létající vysoko nad ní. A samozřejmě i zbytek skupinky, který právě valil oči na Anaefku uprostřed tlustého smrku.