Anaefové II - 2. kapitola

Falešnému Vousovi se zdálo, že sní. To přeci není možné! Geirn létal skrz stromy a Ean se skrz ně procházela. A dokonce to vypadalo, že ostatní vidí to samé co on.
"Calaire!" vykřikla Ean. "Může někdo procházet stromy?"
"No, ne."
"No vidíš. To znamená, že tady ty stromy nejsou."
"Ale… já je vidím!"
"No právě. Musíte zavřít oči. Všichni." Draci na sebe podezřívavě pohlédli a pak zavřeli oči a připojili se tak k Calairovi, Vousovi a Jotymu, kteří už drželi víčka pevně sevřená.
"Tak. Teď víte, že ty stromy tady nejsou. Je tu louka. Musíte si to uvědomit. Vy VÍTE, že až ty oči otevřete, budete stát na louce. Víte to."
"Hmm, a co dál?"
"Až si tou loukou budete stoprocentně jisti, pomalu vykročte a až půjdete, otevřete oči."

Calair se zatvářil soustředěně a dal se pomalu do pohybu. Prošel nejbližším stromem a pak otevřel oči. Všude kolem se rozkládala louka.
"No fakt, žádnej les tu není!" zařval radostně. "A já vidím moře! Jsme od něj jen kousek. Žádný strom v dohledu."
"Ale jo," ozval se seshora Geirn, "támhle za tím kopečkem je jabloň."
"Není tu les?" otázal se Falešný Vous a rozběhl se poslepu k Calairovi. Nakonec do něj narazil a otevřel oči.
"Louka! Tak tohle byl fakticky dobrej trik. Taky bych se to chtěl naučit."
"Jdu za vámi!" vykřikl Joty a po pár krocích také otevřel kukadla. I jemu se to povedlo. Zbývali tedy jen draci. Ani jeden z nich nevypadal příliš sebejistě. Opatrně se rozlétli. Chvíli to vypadalo, že Fred do jednoho ze stromů jen narazí, nakonec i jemu se podařilo skrz ně proletět a přistát na louce.
"Tak, už jsme z lesa venku. Co dál?" To byla dobrá otázka. Stáli jen malý kousek od moře, bůhví kudy ty hodiny chodili. A místo lesa se táhla na všechny strany louka. Draci sice mohli letět, ale to byl taky konec všech pozitiv.
"Vypadá to, že přišel čas na další ze skvělých poučení." pronesl rudý drak poněkud ironicky. Nevypadalo to ale, že by se Paní rozhodla udělit jim nějakou radu.
"Myslím, že bude nutné vyzkoušet pokročilejší variantu minulého kouzla." prohlásil Geirn.
"Pokročilejší variantu? Ještě existuje nějaká aktualizace? Budu se muset Paní zeptat, jak to dělá, je to fakt uchvacující!" Falešného Vouse to zjevně potěšilo. Ne tak zbytek výpravy.
"Ještě horší podobu? A jak vypadá?"
"Nepředpokládat."
"Cože?"
"Že nesmíš předpokládat, co uvidíš. Zavřeš oči a řekneš si, že kolem tebe není louka. A až si tím budeš jistý, tak otevřeš oči, abys zjistil, co kolem tebe vlastně je. Je to poněkud složitější. Ale vy to zvládnete."
"Bezva." Nastalo hromadné zavírání očí. A pak hromadné soustředění.

"Není tu louka. Není tu louka. No počkat, tak co tady tedy je? Označme to za blíže nedefinované prostředí vhodné k přežití lidského druhu. Tyjo, ale vždyť my přežijeme skoro všude! Může to okolo vlastně vypadat všelijak. No to by mě to docela zajímalo, kde to vlastně jsem. Musím se podívat."

"Nestojím na louce. No to je teda super. To si klidně můžu představit, ale místo toho přeci musím vědět, kde jsem. To si mám představovat sama sebe uprostřed nějaký tmy či co? No dobrá, došla jsem někam se zavázanýma očima a teď nevím, kde jsem. Tohle by mohlo fungovat. Jsem prostě někde v háji. Tak, a jdu zjistit kde."

"Geirn říkal, že si mám představit, že už nestojím na louce, a nevím kde jsem. Klidně. V poslední době mám stejně pocit, že jsem na místech, kde nemám být a nejsem tam, kde být mám a vůbec netuším, kde ty místa jsou. Žjóva! Takže jsem prostě někde a představit si to mi nedělá žádný problém. Takže, kde jsem?"

"Hm, jen doufám, že tohleto je přesně to, co po nás Paní chce. Jestli to nebude fungovat, tak už tedy nevím. Vypadá to, že stárnu. Tak co, kam jsme zase došli?"

"Jak si mám myslet, že nejsem, kde jsem. S tím lesem to šlo, ale to jsem věděl, že se mám objevit na louce. Ale teď? Tohle je v háji. Co mám asi tak dělat? No dobrá, nejsem na louce, nejsem na louce, vůbec tam nejsem, jsem prostě někde jinde, sakra, kdybych tak alespoň věděl, kde jinde, nejsem na louce, to, na čem stojím není tráva. Nejsem kde? Na louce. Na louce co? Nejsem. Ach jo, kde to teda jsem? Nejsem tam, kde nevím kde, teda, ne, nejsem … ne, počkat, jsem tam, kde nejsem…Do háje! Kdeže teda jsem?"

"Přátelé, kam my jsme to zase vlezli. Fakt můžeme být úplně kdekoli. Tak jo, kde?"

"Ten Frank nás vždycky někam zatáhne. Teď ani nevím, kde jsem. Jediné, co mě utěšuje, je, že on taky ne."

"No dobrá, nejsem tady, jsem někde jinde. Mě už asi nic nepřekvapí."

Nakonec všichni postupně otevřeli oči. Stáli uprostřed čehosi, co by se dalo s jistou nadsázkou označit jako palác. Buď byl tvořen jen samými rostlinami, nebo jen za celou tu dobu obrostl takovým způsobem, že nikde nebyl vidět ani kousek stěny. A přesto na měkkém koberci z trávy stála pohodlná křesílka spolu se stolkem, který byl sice dřevěný, ale rozhodně nezakořeněný, a na něm stálo několik konvic a něco jako malá hostina. Mezi kmeny mohutných stromů byla vidět rozsáhlá zahrada a v ní pár pohybujících se bodů.
Část jich poletovala ze stromu na strom, část prostě jen tak poletovala a zbytek se pohyboval na zemi. Vypadalo to, že tyhle tvory krása a majestátnost místa, na kterém se nacházeli, nijak nezajímala.
"Tak se zdá, bando, že jsme na správném místě." odtušil Geirn. A nutno říci že měl pravdu. Náhle za nimi cosi zaševelilo. Jako jeden tvor se otočili a do obličeje je zasáhl zářivý výbuch světla.