Forsaken - 203. díl

„Děje se něco, Izabel?“ otázal se Riel mezi dvěma sousty pizzy, kterou jedl rovnou z krabice. Ostatně já taky, i když rozhodně ne s takovou záviděníhodnou chutí.
„Co by se jako mělo dít?“ zamračila jsem se na něho.
„To nevím, právě proto se ptám.“
„Nic se neděje, jsem jenom unavená. Půjdu si asi lehnout...“ zamumlala jsem, ale zatím jsem se ze židle nezvedla. Možná v bláhový naději, že mě bude přemlouvat, abych s ním ještě chvíli zůstala. Jenže to ho ani nenapadlo.
„Dobrej nápad, vypadáš docela přešle,“ přisvědčil a odtrhnul si další dílek pizzy. „Navíc seš nějaká zamlklá, to se u tebe nevidí zrovna často... teda ne, že bych si stěžoval…“
Rozmrzele jsem přimhouřila oči. „Snažíš se mi takhle taktně naznačit, že vypadám děsně a ještě k tomu jsem normálně užvaněná?!“
„Takhle to fakt vyznělo?“ Riel se na mě celkem nevinně pousmál, než se zakousnul do tenoučkýho bohatě obloženýho těsta.
„A nebyl to snad účel?“ Odložila jsem nedojedenej kousek a rázně krabici zavřela. „Má tohle vůbec cenu?“
„Co jako?“
„Tohle celý... my dva... Řekni mi upřímně, jestli fakt uvažuješ o tom, že by sis se mnou výhledově něco začal. Protože jestli ne, pak nevidím zas já důvod, proč se namáhat!“ sdělila jsem mu odměřeně, ale jestli zachytil narážku na svý předchozí slova, nedal to ani mrknutím oka najevo.
Namísto toho se zatvářil zmateně. „Copak ti zas přelítlo přes nos, Jezabel? Já myslel, že už jsme si tohle vyjasnili. Navíc ani nechci, abys kvůli mně zůstala sama. Jen se rozhlížej... poznávej nový lidi... a jestli ti někdo padne do oka, já budu jenom rád, že seš konečně šťastná.“
„Ty seš tak úžasně velkorysej!“ procedila jsem vztekle mezi zubama. „Klidně bych se mohla dát dohromady s Arielem a tobě by to bylo naprosto ukradený, co?!“
Lehce svraštil čelo. „Jenom se snažím bejt férovej!“
„Ale moc ti to nejde, co?!“ odsekla jsem dopáleně a jen s obtížema jsem spolkla poznámku o tom, kam si může tu svou férovost strčit. Za poslední dobu by se mu tam vytvořila už docela slušná sbírka…
„Ne? Takže bys byla radši, kdybych ti nasliboval všechno možný a udržoval tě neustále v bláhový naději? Sorry, ale takovej nejsem. A nepřipadá mi správný si tě usurpovat pro sebe, když zrovna teď nejsem v situaci, abych mohl začít nějakej vztah. Ale jestli tě to uklidní, tak kdybych si mohl dovolit s někým chodit, pak bych byl strašně rád, kdybys to byla právě ty. I když seš mnohdy tak protivná a zrovna teď na mě koukáš, jako kdybys do mě nejradši napálila několik blesků po sobě,“ zavtipkoval Riel, ale bylo patrný, že mu to nejde od srdce.
„Tímhle jsi mě fakt uklidnil!“ zavrčela jsem vztekle. „Máš vždycky x důvodů, proč si mě držet od těla! Máš takovýhle výhrady proti každý ženský a nebo to štěstí mám jenom já?!“
Riel se na mě zkoumavě zadíval. „Nejspíš tomu nebudeš věřit, ale po dlouhý době jsi první, která mě něčím zaujala... takže by se dalo říct, že to štěstí máš jenom ty. Jenže taky ne každá je zrovna dcerou mýho šéfa.“
„Jo, tohle už tu dlouho nebylo!“ ušklíbla jsem se znechuceně. „Furt ta stejná písnička!“
„Netušil jsem, že už chceš novej šlágr!“ odvětil chladně. „Co třeba tohle... v současný době jsem de facto nájemnej zabiják, nemám žádnej domov ani trvalý místo k bydlení a rozhodně se nedá říct, že by bylo v mý blízkosti bezpečno, když po mně pase hned několik andělů. Nemluvě o pár upírech, který mi nemůžou přijít na jméno, a který, kdyby zjistili, co pro Alexe dělám, by mě s radostí roztrhali na kousky. Už ti to začíná bejt trochu jasnější, drahá Scarlett?!“
Pomalu jsem se zvedla ze židle a založila si ruce na prsou. „Dokonale jasný! Jenže tohle všechno víš už dávno... tak proč ses tvářil, jako kdybys o tom fakt uvažoval?! Copak tohle bude někdy jinak?!“
„Tvářil jsem se tak, protože nikdo nechce bejt sám, Izabel, ani já ne. Jenže předtím musím definitivně uzavřít několik záležitostí. A ta s mojí sestrou je jenom jednou z nich. A pak... uvažoval jsem o tom, že bych koupil domek... nebo možná statek... na nějakým klidným místě... a pokračoval zas v normálním životě... s někým...“ svěřoval se mi zdráhavě a já si hned představila, že bych tam žila s ním... bylo by to krásný... kdyby to nebyla jenom pouhá utopie...
„Víš, co mi tohle tvý povídání připomíná?!“ opáčila jsem pečlivě vyrovnaným hlasem.
Proč se před ním taky rozčilovat? Stejně žije v tý svý stupidní představě, že se chová maximálně čestně, a já tudíž nemám nárok na nějaký stížnosti. Takže jsem si usmyslela, že budu náležitě milá. Jo… výjimečně hodná, vysloveně milá, vřelá, ohleduplná, ale ze všeho nejvíc hodná…
„Co?“ otázal se s náznakem zvědavosti a já se na něho přesladce usmála.
„Listera a jeho sen o farmě na Fidži! Takže jestli dovolíš, já si teď skáknu na nákup do ponorky a tobě přeju dobrou noc!“