LO II: 33. kapitola Co oči nevidí

Dorazila jsem ke svému domečku a chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo před ním čeká. S Pájou jsem nemluvila, od té doby, co se vzdal pokusů zjistit identitu otce dítěte, které jsem čekala. Nevzrušeně jsem ho pozdravila a pozvala ho dál. Byl večer, padala rosa a můj žaludek se hlásil o slovo. Zase.
„Víš, Leno, zachoval jsem se k tobě špatně, když jsem…“
„To je dobrý,“ přerušila jsem ho. Výčitky svědomí? Jen to ne! Vypadal, že se mu ulevilo a začal mi pomáhat s vařením.
„Takže… Jak to zvládáš?“ kývnul na mé břicho a nejistě se podrbal ve vlasech.
Usmála jsem se. „Teď už dobře. Co ty?“
„Já? Co asi? Temní vtrhli do města. Neslyšela jsi o tom? Máme pohotovost. Jen jsem zaběhl, abych se ujistil, že jsi v pohodě.“
„Jo,“ hlesla jsem.
Opravdu se to stalo? Nezdálo se mi to? Temní unesli ženy a děti a táty od rodin a já byla mezi nimi? Byla jsem v Islaminu?
Vznášela jsem se ve své soukromé bublině štěstí a nevnímala čas ani zážitky, jak bych měla.
„A co bude dál?“ zamyslela jsem se. Co by asi tak mohlo být? Odveta? Nebo snad zbabělý ústup?
„Dál? To, co vždycky,“ řekl Pavel, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. „A bude hůř. Král Olaf má tři syny. A ten nejstarší, Viktor, který by měl nastoupit na trůn po otcově smrti, je hrozně krutý člověk. Dal bych svoje nový boty na to, že tuhle hloupou předehru před dalším válečným obdobím vymyslel právě on. Richard je spíše diplomat a Olivera zase zajímá jen boj.“
„Olivera?“ zeptala jsem se co nejlhostejněji, ale málem jsem si uřízla prst, když jsem chtěla utěrkou otřít čepel nože.
„Oliver je nejmladší. Obrovský talent. Jeho lučištníci jsou čím dál tím lepší.“
Oliver byl mnohem, mnohem důležitější, než jsem si myslela. Proto se nikdo v Islaminu nepozastavil nad jediným jeho krokem do paláce nebo z města. Proto si sem za mnou nakráčel, kdy se mu zlíbilo. Proto byl zvyklý udělovat rozkazy, aniž by se na kohokoliv ohlížel.
„Ty ho znáš?“ povytáhla jsem obočí.
„Já? Jsem vlastně jen řadový voják. Ale tohle ví každý. Každý ví, že šípy Islaminských jsou pro nás tou největší hrozbou. Každý se jich bojí. A kdekdo by se Olivera rád zbavil. Raději než samotného krále.“
Každý by se ho rád zbavil. Raději než samotného krále.
Ale to určitě nebylo všechno. Muselo v tom být něco víc. Třeba Oliverovy řeči, které naznačovaly, že nikdo nesmí vědět, že naše dítě je naše. A ne kvůli tomu, kdo jsem já, ale kvůli tomu, kým je on.
Zatočila se mi hlava a musela jsem si opláchnout obličej studenou vodou, abych dokázala zalapat po dechu.
Můj život se ubíral přímo do horoucích pekel a mohla jsem si za to sama. Jistě, něco byl osud, třeba ta zaklínačská věc, ale to, že jsem se zapletla s dědicem trůnu nepřátelského města, byla čistě moje chyba. Dívala jsem se na jeho drahé košile a neviděla. Dívala jsem se na jeho postoj k životu a neprohlédla. Tančila jsem s ním za domem a nepomyslela na to, že takhle se tancuje na Islaminském dvoře. Nechtěla jsem to vidět.
Jsem přesvědčená, že až můj život skončí a budou mě vyzpovídat andělé, budu mít co říct. Je až morbidní, jak moc tomu věřím a jak se na to těším.