Srdce bojovnice II - 64. díl

Ležela jsem na čemsi měkkém a kupodivu mě vůbec nic nebolelo. Okolní vzduch byl prosycen opojnou vůní květin, která způsobovala, že jsem měla hlavu podivně lehkou, a nejspíš byla i příčinou mé ukrutné ospalosti.
Zoufale jsem se snažila proti té postupující otupělosti bojovat, neboť jsem ještě nesměla usnout. Ne dříve, než zjistím, co se stalo s Thranduilem. A kde to vůbec jsem...
„Je tu někdo?“ zvolala jsem, aniž bych se namáhala otevřít oči. Proč také? Stejně neuvidím nic jiného než černočernou tmu, tak proč zbytečně plýtvat energií?
„Ano, já,“ ozval se hned vedle mě nějaký ženský hlas. Hovořil quenyou, což mě trochu uklidnilo, a navíc zněl velmi laskavě. „Jsem ráda, že ses konečně probrala. Už jsem se obávala, jestli jsme nedorazili příliš pozdě…“
„Pozdě kam? Kdo vlastně jste? A kde je Thranduil? Je v pořádku?“ vyptávala jsem se překotně a přestože se kolem rozléhaly ty nejkrásnější ptačí trylky, zmocňovala se mě co ráz větší úzkost.
„Měl by být, ovšem o něho tu až tolik nejde,“ sdělila mi ta osoba lehce přezíravě a přinutila mne tak nevlídně se zamračit.
„Poslyšte… nevím, kde to jsem, ani jak jsem se sem dostala, ale ráda bych se zase vrátila k Thranduilovi! Tudíž pokud byste mi mohla naznačit, jakým směrem se mám vydat, už Vás nebudu déle obtěžovat!“ pronesla jsem chladně a hodlala se zvednout, jenže ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem pevně spoutaná.
„Co to má znamenat?!“ zachmuřila jsem se ještě víc a zlostně jsem se pokoušela zpřetrhat ta divná lana, jež mi bránila v pohybu.
„Upokoj se, dítě. Musíš ještě chvíli odpočívat.“
„Odpočívat?!“ opáčila jsem prudce a znovu sebou zazmítala v naději, že se tím má pouta uvolní. „Já nemám čas odpočívat! Thranduil mě potřebuje!“
„To ano…“ odvětila ta elleth. „Ani jeden z vás nemá dosud ponětí jak moc. Však ve hvězdách… tam již je to všechno vyobrazeno… a také na tapisériích Vairë…“
Zarazila mne familiárnost, se kterou o jedné z královen Valar hovořila, avšak dlouho jsem nad tím nedumala, neboť mě nyní trápily úplně jiné starosti. „Jistě? Pak mne nechte, abych za ním šla!“ dožadovala jsem se netrpělivě.
„Kost tvá dosud natolik pevně nesrostla, budeš to muset ještě okamžik vydržet. Proč se zatím nepokocháš krásami kolem sebe? Ubezpečuji tě, že sem se mnoho smrtelníků nedostane…“ navrhla tónem, jako kdyby mi nabízela přinejmenším jeden ze silmarilů.
„Já pokochala bych se ráda, avšak obávám se, že to není možné… jsem totiž slepá!“ oznámila jsem jí nedůtklivě, zatímco jsem v duchu horečnatě přemítala, kde jsem se to vlastně ocitla. A jak dlouho mě tu asi hodlají držet. A hlavně… proč?
Má slova tu elleth kupodivu pobavila. Pravda, neočekávala jsem nějaký soucit, ale rozpustilé zvonky jejího smíchu mě také zarazily.
„Přijde Vám to veselé?“ otázala jsem se nevlídně. „Možná byste to viděla jinak, kdybyste byla v mé kůži! Můžete mi u všech Valar aspoň sdělit, kde se to vlastně nalézám? Co je tohle za místo?!“
Namísto odpovědi jsem ucítila něžný dotyk prstů na své tváři, pohlazení jemnější než kdyby se o mne otřela motýlí křídla, a přesto mne naplnilo podivným klidem.
„Cožpak tobě to ještě nedošlo, Lothíriel?“ promluvila ta elleth znovu, její hlas zabarvený lehkým údivem. „Jsi v zahradách Irmových… Lórienu. A jelikož nyní spíš, můžeš klidně bez obav otevřít oči… uniknout ze spárů té své temnoty… přinejmenším pro tuto chvíli…“
Zvědavě jsem uposlechla. Moc jsem jí nevěřila, a proto když se před mými zraky objevily prastaré stromy neobyčejně mocného vzrůstu a velké množství nádherně vonících květin, okouzlením jsem nejprve dočista ztratila řeč. Příliš barev jsem ke své lítosti rozpoznat nedokázala, neboť dosud panovala noc a v bledém světle měsíce mělo vše podobný odstín, avšak i tak jsem se toho pohledu nemohla nabažit. Bylo takovou úlevou opět něco spatřit…
„Líbí?“ otázala se má společnice a já, přivábená jejím hlasem, jsem se na ni zadívala. A hned jsem strnula.
„Vy nejste jednou z Eldar!“ vyhrkla jsem impulzivně, když jsem si zaraženě prohlížela její zahalenou postavu. Připadalo mi, jako kdyby do sebe nějakým způsobem vstřebávala měsíční svit, který pak opět vyzařovala ven, jenom několikanásobně silnější, protože byla celá jakoby zalitá stříbrem. A její oči připomínaly dvě jasné hvězdy.
„To vskutku nejsem,“ pousmála se na mě, nikterak vyvedená z míry mým zvoláním. „Ovšem pokud mě má paměť nešálí, pak ses před krátkým okamžikem dovolávala Valar… A dokonce všech… Mrzí mne, že tě musím v tomhle ohledu zklamat, ale obávám se, že podobné setkání není právě teď možné. Budeš se holt muset spokojit s přítomností pouze několika z nás…“