LO II: 34. kapitola Mám oči otevřené a zavírat je nebudu

Oliver se ke mně přihnal druhý den kolem čtvrté hodiny. Nic moc nenamluvil a neustále zíval. Napadlo mě, že asi moc nespal. Dovedl mne na daleký posed. Vyšplhali jsme se nahoru. Ne, že by mi to šlo nějak rychle, ale byl trpělivý. Posadil se za mě a objal paže kolem miminka. Rozhlédla jsem se kolem. Na severozápadě leželo mé rodné město, na jihu to jeho.
„Jsi zaklínačka,“ zamumlal. Asi mu ten fakt ležel v žaludku. Asi ho znepokojoval.
„Ano,“ souhlasila jsem.
„Co všechno umíš?“ Hrál na rovinu. Chtěl odpovědi. A já mu je dala. Řekla jsem mu o všem, co už umím a o všem, co mě ještě čeká. Položil mi bradu na rameno.
„To je v lóji,“ zamumlal bezradně.
„Proč?“ V lóji bylo hodně věcí, ale co konkrétně myslel, že mu to připadalo tak bezvýchodné?
„Jednou budeme bojovat proti sobě.“
Otočila jsem se a probodávala ho pohledem. Není to moje vina! „Ano. Protože jsi mnohem důležitější, než si myslím. Jsi Islaminský dědic.“
„Hm,“ zamyslel se. „Tak už to víš.“
Šťouchla jsem do něj. To je jako všechno, co mi k tomu řekne? Otočila jsem se.
„Měli bychom odejít,“ kývl na severovýchod k moři. Možná je tam nějaké další město. Možná bychom tam mohli být šťastní. Lákavá nabídka. Ale nepřijala jsem ji.
„Nenechám je v tom,.“
„Jsi nesnesitelně solidární,“ zaúpěl.
„A tobě na nikom nezáleží.“
„Záleží mi na vás.“
Zakroutila jsem hlavou. To nebylo všechno, co jsem s ním potřebovala probrat. Na sladké řečičky mě nenachytá.
„Olivere, jak je to s tou věštbou? Chodíš kolem ní jako kolem horké kaše.“
Ošil se. „Horké kaše? Zase myslíš na jídlo?!“
„Neodbočuj,“ přikázala jsem pevně. Už jsem toho měla dost.
„Nebude se ti to líbit.“
„Tobě se to evidentně také nelíbí.“
Povzdechl si a přitáhl si mě blíž. Možná se bál, že až se to dozvím, uteču. Jenže já už skousla tolik věcí, že horší to už snad nebude.
„Podle té věštby způsobí matka jednoho z Islaminských dědiců pád našeho města. Proto jsou všechny matky možných dědiců popravovány.“
Proto je jeho matka mrtvá.
Scvakla jsem zuby, abych nezačala křičet.
„Leno?“ Tentokrát ona mě jemně šťouchl do ramene. Nejspíš si myslel, že jsem utrpěla šok.
Otočila jsem se k němu a položila mu prst na rty, aby chvíli mlčel. Potřebovala jsem se uklidnit. Islaminští králové vraždí své manželky na základě kusu papíru. Kvůli mně. Ta věštba totiž stoprocentně mluvila o mně. Zapadalo to do sebe jako zapomenuté dílky chybějící skládanky pro děti. Zaklínačka, která porodí Islaminskému princi dítě.
„Jsem několikanásobně mrtvá,“ zašeptala jsem.
„Hloupost,“ políbil mě do vlasů. „A když, tak můžeš změnit názor na mou předešlou nabídku,“ ukázal do daleka, ale jeho hlas měl pobavený nádech.
„Nic takového se tam nepíše. Ta věštba přeci neříká nic o útěku před povinnostmi, které máme,“ povytáhla jsem obočí.
„Kašlu na nějaký papír,“ zašeptal a pak už mě jen líbal, dokud slunce nezbarvilo oblohu do červena a my se nevydali domů. Fajn, tak ke mně domů. Svět nikdy nebyl dokonalý!