Melien Edhel - LXV. kapitola - část 2/2

Legolas hnal Morelena stále kupředu a jenom doufal, že je nezasáhne žádný z těch obrovitých kamenů, jež je co chvíli míjely, aby poslušně zaplnily pukliny stojící jim v cestě. Nos, oči i krk měl plné jemné hlíny a nebýt jeho hřebce, jenž cválal před nimi a vedl je, nejspíš by už dávno zbloudil, neboť všude ve vzduchu vířily v divokém reji drobné částečky, které naprosto znemožňovaly jakoukoli orientaci.
Celebros i přesto zcela neomylně vybral tu nejkratší možnou spojnici, jež je měla dopravit do bezpečí, a když Legolas po době, která se zdála být takřka věčností, rozpoznal nejasné obrysy prvních stromků na okraji malého hájku, jeho srdce se opět naplnilo nadějí. Tak přece jen tu dnes nezahynou!
V myšlenkách vyslal vřelé poděkování k lordu Manwëmu, jenž je svým zásahem zachránil, a umínil si, že udělá vše, co je v jeho silách, aby splnil úkol, který mu byl přidělen. A jestli opravdu uspěje, bude to brát jako znamení toho, že je hoden se znovu ucházet o Lidianninu přízeň...
Mlhavě zaznamenal, jak se otec před ním s tlumeným zasténáním pohnul a krátce zvažoval, jestli by ho neměl opět přivést do bezvědomí, avšak jelikož již opouštěli vyprahlou rozervanou pláň, nakonec to zavrhnul. Nechal koně, aby je dopravili k nejbližšímu zdroji vody, kterým byla nepříliš velká studánka, a poté i s Thranduilem sesednul, aby se mohli v klidu napojit.
„Tys udeřil mne!“ promluvil s obtížemi král, aniž by se zatím obtěžoval otevřít oči. Ležel v trávě na zádech a na spánku se mu rýsovala ošklivá podlitina.
„Uma (Ano),“ přiznal se Legolas bez známky lítosti. „Však omlouvati se Vám za to nehodlám.“
„Toho bych ni neočekával, vždyť života jsi mi zachránil,“ prohodil Thranduil, než se dusivě rozkašlal.
„Tady...“ Princ mu pohotově přiložil ke rtům vak s vodou. „A pokud komus za záchranu vděčíme, pak lordu Manwëmu a hřebcům našim, nikoliv mně.“
„Tys na sebe přespříliš tvrdý, synu,“ poznamenal král, sotva svlažil hrdlo. „Však nechati se tobě musí, že pěsti pádné máš...“
„Toť výtky či pochvaly jest?“ otázal se Legolas a také si důkladně přihnul, aby se zbavil prachu, který ho neustále dráždil.
„Ovšem že pochvaly. Těší mne, že ze syna mého bojovník zdatný vyrostl.“
Princ se trochu trpce pousmál. „A toho povšimnul jste si teď, když již po bojích jest?“
„Nikolivěk, toho povšimnul jsem si již dávno, pouze jsem toho tobě nesdělil.“
„Tak proč mi toho nyní sdělujete?“ nechápal.
„Neb do světa Edain odejíti máš... a já chtěl, bys ty tohoto věděl,“ pronesl král s nádechem znepokojení. „My nikdy k sobě příliš blízko neměli... však přesto v Eryn Lasgalen se mnou jsi setrval... proč? Neb se toho od tebe očekávalo?“
Legolas se pomalu usadil na zem vedle něho a dlouze mlčel, nevěda, co na to říct. Mohl mu snad vyjevit pravdu a pošlapat hned otcovy představy o tom, že je zdatným bojovníkem? Protože kdyby byl, pak by tu nejspíš nikdy nezůstal. Jenže on neměl dostatek odvahy, aby pátral dál...
Letmo se zadíval na otce a lehce sebou cuknul, když zjistil, že ho očima zarudlýma od prachu upřeně pozoruje.
„Pokud ty výmysly pouhými krmiti mne chceš, pak mě toho ušetři!“ upozornil ho chladně.
„Jako jste ušetřil Vy mne, Adar?!“ opáčil Legolas vyčítavě. „Čím vším jste krmil Vy mne?! Vskutku jste se domníval, že toho nikdy neodhalím?!“
Král překvapeně zamrkal. „O čempak to hovoříš?“
„Vy toho snad nevíte?!“
„Já myšlenek tvých čísti nedokáži, synu, obávám se, že mi toho sám vyjeviti musiti budeš.“
„Synu? A jsem vůbec synem Vaším?!“ vyhrkl princ impulzivně a sledoval, jak se Thranduil okamžitě zamračil.
„Samozřejmě, že synem mým jsi! Synem mým jediným!“ ubezpečil ho rázně. „Však čehožpak v tobě pochybností ohledně původu tvého vzbudilo?“ zeptal se, neboť měl až příliš jasnou představu, co to mohlo způsobit. A byl odhodlaný tuto záležitost konečně dořešit.
„Čehožpak?! Nikdy nenapadlo Vás, Adar, že bych během dlení svého v Amanu matky své vyhledati se nepokusil? Já elleth jménem Artanis tam vyhledal a zvěděti si přál, kterak mne, potomka svého, tak lehkovážně zapuditi mohla... a víte, čeho ona mi sdělila?“
„Já představiti si toho dovedu...“ zamumlal král, neboť ho trápilo, že nechal svého syna projít něčím tak krušným. Jenže jak mohl tušit, že se Legolas o něco podobného pokusí?
„Ona příliš ochotnou se mnou hovořiti nebyla, neb již rodiny své vlastní má a na sňatek s Vámi vzpomínati si nepřála. Však jednoho mi prozradila... že matkou mou není a nikdy nebyla. Že svazek váš uzavřen byl, byste pro mne legitimity získal...“ Princ si znovu přihnul a hřbetem ruky si smetl prach z čela. „Adar... kdož matkou mou jest? A proč neoženil jste se s ní? Ona původu nízkého byla? Či snad dokonce z rodu lidského?“
Král se nevesele pousmál. „Z rodu lidského já pouze Roweny blíže zpoznal a my času nikdy neměli, bychom vztahu našeho naplnili. A věř mi, že kdybych matku tvou skutečně miloval, pak by mi na původu jejím nesešlo. Však mezi námi pouze náklonnosti jisté bylo... my spíše vzpomínkami na mládí unésti se nechali... a pozapomněli, že ona již provdána jest...“
Princ smířlivě pokývnul hlavou, neboť s podobnou variantou také počítal. „Já s Vámi yény ty všechny setrvával, neb doufal jsem, že mi pravdy jednou vyjevíte... a neb rodinou mou jedinou jste. Však kterak jist býti si můžete, že otcem mým ten druhý není?“
„Neb mně se podobáš, nin-ion. Věř mi, já otcem tvým vskutku jsem,“ prohlásil neochvějně. „Kdyby Elrond otcem tvým byl, pak bychom si toho nepochybně povšimnuli...“
Legolas přimhouřil oči ve strašlivém podezření. „Naznačujete tím, že lady Celebrían...“ Raději to ani nedořekl, neboť již jen to pouhé pomyšlení mu připadalo absurdní.
„Tak jest,“ přisvědčil Thranduil bez sebemenšího pohnutí. „My kdysi v Lórienu se dosti sblížili... dříve, než-li jsem Roweny zpoznal. A když ji ztratil jsem a Celebrían po yénech mnoha opět střetnul... my noci celé jsme spolu strávili...“
Princ si prsty promnul spánky, aby zahnal tepavou bolest, která se mu v nich usadila. „A lord Elrond o tomto ví?“
„Ovšem... čehož myslíš, že příčinou hlavní nepřátelství našeho jest? Však bych jemu nekřivdil, pak vyjeviti tobě též musím, že on několikráte přání svého vyslovil, by o tebe s Celebrían postarati se mohli. Král Oropher a lady Galadriel však o tomto představ jiných měli, a tak přihodilo se, že jsem s Artanis oddán byl a ty za syna našeho vydáván...“
Thranduil se odmlčel a ustaraně čekal na synovu reakci. Počítal s hněvivým výbuchem, obviňováním a nebo sebelítostí, a proto ho zaskočilo, když se Legolas zničehonic začal smát.
„Tobě toho zábavným připadá?“ zeptal se ho opatrně.
„Zábavným? Toho nikolivěk, však ironickým dosti. A vlastně se ničeho tím pro mě nezměnilo. Neb nezáleží přec na tom, kdo matkou mou jest, když mne přec jen opustila... Já raději bych byl, kdyby ona zemřela, než s vědomím žíti, že pro ni naprosto ničeho jsem neznamenal.“
„Nin-ion... tohoto vskutku líto mi jest, však ona dětí s Elrondem již měla... a za prohřešek svůj se mnou hluboce se hanbila... čímž naneštěstí i vztah její k tobě poznamenán byl,“ snažil se mu to Thranduil vysvětlit tak jemně, jak jen to bylo za daných okolností možné, avšak stejně nedokázal zabránit tomu, aby se Legolasovi na okamžik nemihnul přes tvář zraněný výraz.
„Kdož další o tomto věděl?“ vypravil ze sebe mdle. „Synové Elrondovi o tomto zpraveni byli?“
„Já o tom až do dne dnešního nepromluvil. Ohledně toho, komu Elrond se svěřil, se jeho otázati musiti budeš, však já neřekl bych, že tohoto čehos, čím on chlubiti by se chtěl, jest...“
Princ s lehkým zamračením sklonil hlavu. „A Vy jste toho někdy litoval? Též jste se za prohřešek svůj hanbil?“
Thranduil mu konejšivě stisknul paži. „Kterak bych jen mohl? Vždyť kdyby selhání onoho nebylo, pak bych tebe neměl, a proto za to nikdy vděčen býti nepřestanu.“
Legolas se hořce pousmál. „Já raději ptáti se neměl... Neb netuším, kterak se nyní k lordu Elrondovi správati...“
„Potom srdce svého nech, by tobě napovědělo,“ poučil ho král a ztěžka se zvednul ze země, jen aby po pár krocích poklekl u studánky a omyl si prach z tváře. „Já dále pojedu... Přestože šance valné nemám, já se přesto Nimloth dostihnouti pokusím. Však ty sprovázeti mne nemusíš... leda že by toho přáním tvým bylo.“
Princ pružně vyskočil a zamířil ke koním, kteří se mírumilovně popásali opodál. „Pak tedy se společností mou počítejte.“

Nimloth stála na pobřeží a uchváceně zírala na nekonečnou modravou plochu, jež se před ní rozprostírala.
„Nikdy vody toliko jsem nespatřila...“ pronesla natolik okouzleně, až se Gildor, který se k ní před krátkou chvílí připojil, musel pousmát.
„Cožpak nikdy sem jsi nezavítala?“
„A načpak? Bych rackům, jež krouží tu, svobody jejich záviděla?“ prohodila v náhlém záchvatu nostalgie.
„Ty již jim ničeho záviděti nemusíš… neb zanedlouho svobody též okusíš,“ přislíbil a majetnicky ji objal kolem ramen.
„Vskutku? Já zaslechla, že sňatkem spíše o svobodu se přichází…“ zalaškovala naoko, avšak v jejích slovech bylo i spoustu nevyřčeného strachu. Strachu, který Gildorovi nečinilo obtíže rozpoznat.
„A ty domníváš se, že já bych čehos takého v úmyslu míti mohl? Mně nezávislost tvá přec imponuje… a připraviti o ni tebe nehodlám.“
Jeho odpověď ji nesmírně potěšila. Až natolik, že pustila z hlavy veškerou zdrženlivost i obavy z toho, že by je mohl takto někdo přistihnout, a těsně se k němu přivinula.
„Tolerance tvá zase mně imponuje…“ zašeptala, než troufale přitiskla své rty na ty jeho.
Nepohoršilo ho to, ba právě naopak, její sladký útok ho nemohl potěšit více. Mimo jiné také proto, že si povšimnul, jak je jeden z vojáků, které s nimi Glorfindel poslal jako doprovod, upřeně pozoruje. A jemu prostě připadalo zábavným toho zkostnatělého gondolinského lorda provokovat. Což bylo jedním z důvodů, proč bez váhání sevřel Nimlothinu tvář ve své dlani a neomaleně se jal prozkoumávat její sladká ústa, dokud mu slabé zalapání po dechu neprozradilo, že se jí již nedostává kyslíku. Přesto svůj polibek ještě chvilku protahoval, než svůj stisk konečně povolil.
„A mně odvahy tvé se zamlouvá,“ sdělil jí, zatímco se snažila zhluboka dýchat, aby rozehnala mžitky, jež se jí míhaly před očima. „Však opatrnou býti bys měla, by odvaha tvá tolerance mé nepřekročila…“
„Vskutku?“ vypravila ze sebe Nimloth, tváře dosud znachovělé. „Možná raději vyjeviti bys mi měl, čeho ode mne očekáváš a čeho naopak si nepřeješ, bych chyby také neučinila.“
Znovu ji políbil, tentokrát ještě o něco vášnivěji než prve. „Já očekávám, že ty v loži mém mne vždy vřele přivítáš. A toho ostatního mi během soužití našeho si stanovíme. Však rovnou tobě pravím, že o tebe s nikým děliti se nehodlám,“ prohlásil s nečekanou tvrdostí, kterou mu ovšem nijak nezazlívala. Neboť ani jí se pomyšlení na to, že by ho měla s někým sdílet, nezamlouvala. A jelikož byla vychovávána k upřímnosti a nespoutával ji korzet etikety tak těsně jako většinu ellith, neváhala mu to hned říct.
„Hleďme, jakou hrdličku majetnickou jsem sobě chytil!“ zasmál se Gildor tomu sdělení. „Však bys později nezjistila, že sousta většího sis urvala, než-li pozříti schopna jsi.“
„Já vynasnažím se, bys ty spokojen se mnou byl,“ prohlásila Nimloth a tento slib byl zároveň i jejím předsevzetím. Protože si více než cokoli jiného přála, aby jejich svazek byl šťastný a plný lásky.
Jenže naneštěstí někdy pouhé předsevzetí nestačí.