4. Naposled

Otevřel oči a zmateně zamžikal.
„Kde to jsem?“ zeptal se slabým hlasem a rozhlédl se. Byl v malé místnosti. Podlaha byla prkenná, i když věděl, že pod ní je udupaná hlína. V místnosti, ve které spal, bylo jediné okno se sklem propouštějícím světlo snad ještě méně, než polorozbořené zdi. Stěny byly vymalované na bílo, ale zřejmě už před hodně dlouhou dobou, protože barva se stihla částečně sloupat, částečně zbarvit prachem a kousky jídla. Jediné dveře v místnosti vedly do kuchyňky, ze které voněla polévka.
„Kde bys asi tak byl,“ odsekla mu blondýnka, která postávala u nohou jeho postele. Zvedl k ní rozespalý pohled. Styl držení těla i tón hlasu dávaly tušit, že je jí mnohem méně, než na kolik ve spravovaných džínech a tričku vypadala. Pod mladýma zářícíma očima měla tmavé kruhy, veselý úsměv už dávno vystřídalo pochmurné zamračení. V náruči držela asi roční holčičku. Společně vypadaly jako oheň a voda. Mladá žena zašpiněná od prachu, s blesky sršícími z očí, ve starém oblečení, které měla snad ještě po babičce. A potom dítě, čisté, ve světlých dupačkách, s veselýma očima a smíchem na růžových rtících.
„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se muž.
„Dva dny. Katie o tebe měla strach,“ oznámila žena odměřeně. Naklonil hlavu na stranu.
„A ty ses o mě taky bála, Kerri?“ pousmál se. Přimhouřila oči.
„Byla bych radši, kdyby tě přinesli v pytli,“ odsekla, „alespoň bych se nemusela pořád děsit, co se s tebou zase děje.“
„Bylo to naposledy.“
„To říkáš pokaždé.“ Blondýnka se otočila na bosé patě a několika kroky přešla místnost. Potom uložila dítě do postýlky a znovu se vrátila k mladému muži, který ležel v jediné posteli v domě.
„Nezlob se,“ upřel na ni psí pohled.
„Chceš jíst?“ zeptala se ho, ignorujíc jeho výraz. Přikývl. Odešla do vedlejší místnosti a vrátila se s miskou. Beze slova mu ji strčila do ruky. Opatrně k ní přičichl.
„Co to je?“ zeptal se opatrně.
„Nevím, přinesl to Billy,“ pokrčila rameny.
„Už uvařené?“
„Ne, přinesl pár brambor, rýži, rajčata a nějaké maso. Smíchala jsem to dohromady. Přestaň se ofrňovat, chutná to docela dobře. Rozhodně líp, než krysy a ta zelenina, co občas nosíš ty,“ upozornila ho, když viděla jeho výraz.
„Dalas za to Billymu nějaké peníze?“ zeptal se tiše.
„Nemáme žádné peníze, Jeremy,“ poznamenala. Naklonil hlavu na stranu.
„Víš, jaký je to hajzl,“ zašeptal. Sklopila oči.
„Katie měla hlad, co jsem asi tak měla dělat?“
„Musíš s tím přestat, než si to dítě začne uvědomovat, co děláš.“
„Nebyla u toho,“ zamumlala Kerri.
„Prosím, nech toho. Je to magor. Jednoho dne mu to přestane stačit. Zabije tě. A Katie bude bez mámy.“
„Bylo to naposledy,“ použila stejnou větu jako před chvílí on. A stejně jako před chvílí oba věděli, že je to lež.
„Jen buď opatrná,“ požádal.
Billy Spencer získal titul nekorunovaného krále ghetta poměrně prostým způsobem. Nebyl nejchytřejší, ani nejsilnější, byl jen nejbezcitnější. Plížil se v noci ulicemi nejen ghetta, ale i města, vracel se k ránu s penězi a jídlem. Říkalo se o něm, že obchoduje s černochy, ale nebyla to pravda. Billy Spencer černochy zabíjel a bral si jejich věci. Ačkoli je většina bělochů z pochopitelných důvodů neměla příliš ráda, vraždu člověka barva kůže stále ještě neospravedlňovala. Lidé z ghetta dělali různé věci pro to, aby měli čím nakrmit svoje děti. Kradli, vraždili, prodávali sami sebe. Dělali to všichni, poněvadž neměli na výběr. A vždycky potom nějaký čas bojovali se svým svědomím. Billy Spencer ne. Kdepak, Billy nebyl dobrý člověk. A všichni to věděli, ale přehlíželi jeho hříchy, protože dělal věci, ke kterým by se většina z nich nikdy neodhodlala.

Tmavá noc. Tmavější, než obvykle. V žádném z domů se nesvítí. Jen velmi málo z nich má elektřinu. Zatímco za branami ghetta bují 22. století, tady se čas vrátil o čtyři stovky let nazpátek. Zatímco za branami ghetta děti teprve přemýšlejí, že by vstaly od televize, tady už spí i většina dospělých. Vzhůru jsou jen ti, kteří chodí ulicemi a hlídají, aby ti, kteří spí, mohli spát klidně. Jediný nehlídající hlouček bdících se stáhnul do opuštěné budovy. Kdysi to býval hostinec, a ačkoli už tu není ani pípa ani hostinský, svůj účel plní dál. Někteří z těch lidí tady sedí celou noc. Povídají, občas zazní písnička, pijí silnou kořalku, kterou si pálí ze všeho, co je zrovna po ruce. A zatímco hlouček rozpráví, několik mužů hlídá hranice a zbytek lidí spí, v nejtemnějších z temných uliček, daleko od hlídek, se plíží stíny tmavší, než sama noc. V rukou mají dlouhé ostré nože. Několik ze stínů drží má černé brašny. Každý v ghettu, dokonce i malé děti, by věděl, co se v té brašně skrývá. Injekční stříkačky. Jedna vedle druhé. Desítky stříkaček. V průběhu dnešní noci budou tyto stíny chodit od domu k domu, vcházet do nich okny nebo nezamknutými dveřmi. Budou hledat spící muže a spící ženy. Zacpou jim ústa roubíkem a než se stihnou vzpamatovat, jediným bodnutím jehlou je zbaví naděje na potomky. A za nimi se budou plížit stíny s noži, také budou vcházet do domů, ale už nebudou hledat spící ženy a spící muže. Budou hledat spící děti. Budou podle rozkazů systému zamezovat dalšímu šíření Bílého moru.