Forsaken - 204. díl

Já jsem takovej debil! mumlala jsem si v duchu, zatímco jsem si to rázovala do svýho pokoje, a musím říct, že nezabouchnout za sebou vší silou dveře mě stálo značnou dávku sebeovládání.
Jak jsem jenom mohla bejt takhle slepá?! A blbá jakby smet! Copak jsem ten typ co naletí na sladký slovíčka a planý sliby?! No, podle všeho asi jo! Ačkoli sebevědomí mi tohle nepříjemný zjištění rozhodně nezvedlo!
Tak fajn, Iz, říkala jsem si, když jsem sebou práskla i v botech na postel. Čas se na to celý vykašlat. Sice to byla hezká představa, že bys mohla randit s někým jako je Riel, ale jak je vidět, tak i celkem nereálná. Vzpamatuj se přece trochu! Copak jsi vážně věřila, že by o tebe mohl mít zájem?!
Jo… ozval se kdesi v hloubi mý mysli ostýchavej hlásek. Mohl patřit tak sedmiletýmu děvčátku, protože nikdo jinej by takovýmu romantickýmu nesmyslu nejspíš neuvěřil.
A romantickej nesmysl to teda rozhodně byl. Zakázaná láska mezi čarodějkou a černým mstitelem s katanou… Námět jako na nějakej slaďák. Proč jen mě tohle nevarovalo? Vždyť sama přece nejlíp vím, že život nemá s románem pranic společnýho. Jenže se to všechno zdálo tak přirozený… Už jen proto, že já Riela potřebovala a on očividně taky někoho potřeboval. A kdyby nebylo těch jeho neustálejch výmluv a lží, mohlo nám spolu bejt krásně. Možná…
Nešťastně jsem popotáhla a krátce podumala, jestli nemohl mít Riel pravdu. Jestli mě fakt nepřitahuje jenom proto, že je zrovna po ruce. Třeba kdyby mě táta svěřil Arielovi, tak bych se zabouchla do něj… Ale ne, to nebylo v tom. Líbil se mi sice pocit bezpečí, kterej mi dopřával, avšak to nebyl ten jedinej důvod pro mý okouzlení. Bylo v tom mnohem víc, včetně neuvěřitelně silný tělesný přitažlivosti, která způsobovala, že mě někdy až brněly prsty, skoro jako po tom mým bleskování, tak silná byla má touha se ho dotýkat.
S žalostným zaúpěním jsem se převalila na břicho a zabořila tvář do polštáře. Moc dobře se mi nedejchalo, takže jsem se brzy zas překulila na bok. Udusit v ložnici jsem se fakt zatím neplánovala. I když, kdo ví… lidi z nešťastný lásky dělaj různý blbosti…
Pokud to teda láska je… Krátce jsem zvážila všechna fakta a přidala i malý porovnání zážitků s Rielem oproti soužití s Petrem a nemohla jsem si pomoct, abych opět nedošla k závěru, že mi na tom upírským parchantovi až nezdravě záleží. K čertu s ním! Copak si nemůžu najít nějakýho hodnýho, slušnýho kluka, kterej by byl upřímnej a měl mě rád?! Klidně by mohl mít ustupující vlasy, brejle a počátek pivního mozolu, jenom kdyby se mnou jednal na rovinu a já věděla, na čem s ním jsem…
Jenže i když jsem značně slevila ze svejch nároků, stejně jsem netušila, kde takovýho zázraka schrastit. Kór se svým drahým bodyguardem za zadkem! Pravdou ale bylo, že jsem někoho přímo zoufale potřebovala. Už jenom proto, abych konečně na toho zmetka zapomněla. A jak nejlíp to udělat, než si najít nějakou známost?
Vedená tímhle pitomoučkým impulzem jsem se takřka po špičkách přesunula do pracovny ke compu a když se na mě rozzářilo modrý oko pracovní plochy, připadala jsem si skoro jako na prvním schodu ke spáse svý duše. O srdci ani nemluvě. No, možná to nebyl tak docela schod, spíš vratká, červotočem prožraná příčka starýho žebříku, ale když je člověk pohřbenej v jámě plný sraček, tak se nad něčím takovým nepozastavuje. To teprve až tehdy, když ta příčka rupne a on skončí zas na dně, navíc ošklivě pomlácenej. Ale upřímně jsem doufala, že podobná nehoda se mi vyhne.
Plná odhodlání jsem spustila internet a vrhla se na seznamku, abych v ní objevila svýho prince bez bázně a hany a pokud možno natolik tolerantního, že by mu nevadila ani má záliba v pití krve. Vždyť když se to tak vezme, tak spousta ženskejch pije chlapům krev… napadlo mě a pobaveně jsem se zachichotala. No, možná to byla počínající hysterie. O důvod víc, proč si najít chlapa…
Jenže jak jsem tak pročítala inzeráty, připadala mi polovina lidí v nich jako zvrhlíci a ta druhá jako maximální zoufalci. Do tý jsem se nejspíš řadila i já, když mě vůbec kdy napadla takováhle blbost. To jsem se rovnou mohla domluvit s Marcellem, aby mi někoho dohodil! Sice by to byl s největší pravděpodobností upír, ale aspoň by byl od něho už prověřenej. A kdyby se přesto vyskytl nějakej problém, nepochybovala jsem o tom, že by se ochotně postaral o rychlou nápravu. Jo… to by vcelku šlo…
Spřádajíc smělý plány o šarmantních upírech, který by mi Marcell mohl představit, kdybych ho o to požádala, jsem ještě zkontrolovala mailovou schránku. Ariela už zřejmě přestalo bavit psát mi zprávy, když jsem se je ani neobtěžovala otvírat, a tak tam až na jeden e-mail od Niky panovalo pusto prázdno. Ne, že bych si stěžovala.
Rychle jsem přelouskala těch pár řádků, jež mi tam zanechala, a bezděčně jsem se pousmála. No, vlastně proč ne… Tohle bude stát za to už jen kvůli tomu, že se to Rielovi nebude ani trochu zamlouvat…