Na hranici rovnováhy: 2.Prosba (první část)

PROSBA



Ayile neměl tušení, kde stráví následující noc. Mohl by samozřejmě přespat v lese. Na to byl zvyklý. Uměl si poradit v různých situacích a na spaní v divočině už si docela zvykl. Díky skvělému učiteli, kterého v mládí měl, uměl snášet různě velké rozdíly teplot, nebo vydržet delší dobu bez jídla a bez pití. To by ovšem v téhle končině hrozit nemělo. Vždycky bylo kam jít, přestože nebyl nikde vítán.
Od té doby co vešel do hospody se počasí notně zhoršilo. Zamračilo se a spadla lehká mlha. Ayile zapojil všechny své smysly při orientaci v času a prostoru. Šel po úzké zapadlé uličce za neznámým cílem.
,,Svině jedny utrmácené,“ ozvalo se z onoho největšího váčku.
,,Ticho Futlai.“ Mladý nekromancer váček více utáhl.
,,Ono ti to nepřijde ale není moc příjemné houpat se u tvojeho opasku. Taky by sis měl pořídit novej. Děsím se okamžiku, kdy se urvu a spadnu na zem. Au.“
,,To je kvalitní kůže. O to se neboj.“
,,Kvalitní asi jako to pivo co si měl, že jo?“
,,Měl jsem už i lepší.“ Pousmál se Ayile.
,,Hochu, co by sis beze mě počal? Neměl by sis s kým povídat a tak. A takhle se mi odvděčíš vždycky. Ono by toho piva neubylo.“
,,Už dost Futlai, nebo tě vrátím tam, kam patříš.“
,,Kdo by ti pomáhal?“
,,Víš co? Ono možná kdybys držel tu svoji kostěnou hubu, tak by žádná bitka ani nebyla.“ Ayile vycítil něčí přítomnost.
,,Čím jsem si to zasloužil?“
Ayile už to nevydržel a přenechal svému největšímu váčku malý pleskanec. To jej konečně utišilo.
Nekromancer prozkoumal okolí na míli daleko svými citlivými smysly. Dost určitě zaznamenal neznámou osobu přímo za sebou. Bez obav pokračoval dál jakoby nic, avšak s levou rukou na rukojeti své první a poslední zbraně, svojí milované dýky.
Neznámý společník se zřejmě ničeho nebál. Prozrazovaly to jeho nepříliš tiché kroky. Blížil se chůzí připomínající malé dítě, které chce zastrašit cizího pejska.
Ayile se prudce otočil. V ruce měl připravenou dýku.
Ohromeně koukal na obra skrytého ve stínu temné uličky.
Byl ostříhaný velice nakrátko. Svým zjevem připomínal spíše ochočenou opici. Celkově na něm nic zvláštního nebylo. Stál v postoji dobře vycvičeného válečníka, čímž nekrovi připomněl jednoho zapomenutého přítele.
Na sobě měl tmavě červenou uniformu s bílými lemy na rukávech a nohavicích. Na prsou zdobilo uniformu pár odznaků.
Ayile přemýšlel, kde už ho viděl a v tom ho to napadlo. Tento muž byl osobní strážce ženy, která si ho tak nestydatě prohlížela.
,,Poslala mě moje paní,“ řekl nahlas. Pro jistotu zvedl své ohromné ruce nad hlavu, aby tak ukázal, že nemá žádnou zbraň. Podle přízvuku šlo poznat, že patří odněkud z jižní strany ze zámoří. ,,Potřebuje od vás poradit v záležitosti duchovní.“
,,Nebyl by k tomu vhodnější nějaký kněz?“ Rathmana překvapilo, kvůli čemu pro něj poslala. Nevěděl však, v čem přesně to spočívá.
Obr se zazubil a Ayile spatřil spoustu jeho bílých zubů.
,,Ten by záměry mé paní nejspíše neocenil.“
Už ta skutečnost, že si pozvala zrovna nekromancera mluvila za vše. Mužova paní se zřejmě jen tak něčeho nezalekne. ,,Čeho si ode mne žádá tvá paní?“
,,Potřebuje si promluvit se svým otcem.“
Jestliže žena potřebovala Ayila, bylo to proto, že byl její otec mrtvý. Buď šlo o dědictví, nebo o nějaké jiné rodinné spory.
Ayile se zašklebil. Jeho výraz prozrazoval, že tuto prosbu pravděpodobně odmítne. Strážce se mu v tom pokoušel zabránit tak, že ho surově, ale lehce chytil za ruku. Očividně si neuvědomil, jaké by to mohlo nést následky.
,,Nemá se ke komu obrátit. Má paní takovéto věci nikdy nechce jen tak. Tohle je opravdu důležité.“
Zaváhal. Podle této informace se dáma nepouštěla jen tak do něčeho. Ovšem pokud mluvil pravdu. Vzpomněl si na slova Rathmy. Možná se mu konečně ukazovla cesta.
Ayile začal chytře zvažovat pro a proti. Nakonec usoudil, přestože proti bylo víc, že pomůže. Slova z něj vyšla tak rychle, že už své rozhodnutí nedokázal změnit. ,,Dobrá tedy. Udělám co budu moct.“
,,Děkuji vám.“ Tak obrovskou úlevu od osobního strážce vskutku nečekal. Cítil od něj ohromnou loajalitu.