Srdce bojovnice II - 67. díl

Zaraženě jsem zírala na Estë.
Opět se začala věnovat tomu malému ušákovi, jako kdyby byla jen obyčejnou mladou dívkou, která nemá pražádné povinnosti a nic ji netrápí, krom toho, jak si ukrátit svůj čas. Na tváři se jí rýsoval náznak potěšeného úsměvu, u něhož jsem nedovedla určit, jestli ho vyvolala má slova a nebo ten drobný chlupáč, a v zásadě mi na tom ani nezáleželo.
„Jak dlouho tu musím zůstat?“ zeptala jsem se, protože na rozdíl od ní mne sužovaly starosti o Thranduila. Vždyť jestli Yavanna selhala, pak to mohlo mít fatální důsledky i pro něho!
„Neobávej se o svého prince… kdyby se mu něco přihodilo, Námo by mi to jistě neprodleně oznámil,“ pokoušela se mě Estë uklidnit, aniž by ke mně vůbec vzhlédla. „Není roztomilý?“ otázala se zničehonic. „Jeho rodinu zahubila liška, on jediný přežil, byť ve velice zuboženém stavu… a já neodolala, abych se o něho nepostarala. I když mi to Irmo dodnes vyčítá. Ostatně Yavanna také…“ svěřila se mi a já zachytila v jejím hlase stopy smutku.
„Je krásný,“ přisvědčila jsem. „Povězte mi ještě… jak měla lady Yavanna zadržet ty vrrky?“
„Lady? My netrváme na titulech, Lothíriel, a ani nám dle mého soudu nepřísluší. Vždyť když se to tak vezme, jsme všichni děti Eruovy, tak nač ty formality? A vpravdě netuším, čeho Yavanna zamýšlela, avšak až se tu objeví, můžeš se jí sama zeptat.“
Mlčky jsem to vzala na vědomí. Byla tu ještě spousta věcí, které jsem si přála zvědět, jenže jelikož se většina z nich týkala budoucnosti, hádala jsem, že by bylo zbytečné se na ně vyptávat. Estë měla pravdu… kdybych věděla, co mě čeká, má rozhodnutí a skutky by byly mnohdy odlišné. A díky tomu bych dnes nebyla tam, kde jsem, nečekala bych dítě s Thranduilem a on by se nechystal pojmout mě za svou choť… Možná je zapotřebí okusit nejprve hořkost prohry a zklamání, aby o to sladčeji pak chutnalo vítězství…
„V životě by mě nenapadlo, že mě střeží Valar… po tom zážitku v dětství a později v Lórienu krále Amdira jsem spíše nabyla dojmu, že jsem prokletá…“ prohodila jsem zadumaně.
„Skutečně?“ Estë po mě vrhla poněkud nedůtklivý pohled. „Netvrdím, že jsme střežili každý tvůj krok, avšak byli jsme v tvé blízkosti pokaždé, když ti šlo o život. A zatím pokaždé se nám to podařilo odvrátit.“
„To musel být Námo rozmrzelý…“ poznamenala jsem s nádechem sarkasmu.
„Ale kdepak. Již takhle jeho Síně takřka praskají ve švech… a on vždy nerad vidí, když do nich zavítá někdo mladý.“
„Takže to, že jsem tehdy přežila onen útok na osadu, byla vaše zásluha?“ vyzvídala jsem, neboť jsem si povšimla, že hovořit o minulosti Estë nijak nevadí.
„Ano… stejně jako to, že jsi přežila ten svůj nesmyslný pokus o sebevraždu… i tenkrát, jak sis vytrhala stehy… Povím ti, že není zrovna snadné tě střežit. A když už se jeden domnívá, že jsi mimo veškeré nebezpečí, necháš se skoro zabít pavoukem!“
„Ale tehdy mě přece zachránili Amras a Lindir! A před tím pavoukem mě ochránil Thranduil!“ namítla jsem ostře.
„Opravdu? A kdo myslíš, že vytvořil stopy, které Amrase dovedly až k tobě? A kdo vnukl Lindirovi myšlenku, že by tě měl zajít zkontrolovat? A co se toho pavouka týče, mínila jsem ten souboj, kdys třímala v ruce pouhý klacek… Ovšem jeho konec jsme, aniž bys to zpozorovala, trochu upravili… Copak ti nepřipadalo divné, že byl tvrdší než ocel?“
„Nezkoumala jsem ho…“ přiznala jsem rozpačitě, má někdejší pýcha nad tím, že jsem tu obrovskou bestii dokázala porazit bez solidní zbraně, náhle tatam. „Já to stále nechápu… pokud jste chtěli, aby se mi nic nepřihodilo, proč jste mne někam neukryli? Nebylo by to snad jednodušší?“
„Jednodušší nejspíše ano, avšak jednoduchá řešení nebývají vždy správná. Vždyť se nad tím zkus zamyslet sama… Kdybychom tě po tom útoku na tvou rodnou osadu odvedli pryč, nikdy bys nezačala se svým výcvikem, nedostala se posléze až do Eryn Galen a nikdy bys nezískala přízeň Thranduila. Tvůj život by se ubíral docela jiným směrem… i ty bys byla někým docela jiným…“
„Takže jste měli za úkol mě chránit a zároveň co nejméně zasahovat do mého života,“ zkonstatovala jsem věcně a pomyslela si, že nejspíš není vůbec lehké být jedním z Valar.
„Tomu věř, že není,“ ozval se jakoby v odpověď docela cizí hlas, jenž navíc přicházel z opačné strany, než seděla Estë. „A nejhorší na tom je, že jsou tu stále věci, které tě dokáží překvapit. Zpravidla nemile.“
Otočila jsem hlavu, abych si prohlédla tu nově příchozí, a sotva jsem ji spatřila, napadlo mne, že to ona musela dát vzniknout všem těm příběhům o vílách. Protože přesně takhle byly mezi Eldar vždy popisovány.