Forsaken - 206. díl

„Konečně se chováš dospěle,“ prohodil den nato Riel, když jsem sklidila ze stolu talíře od večeře a udělala nám oběma kafe.
„Vážně? To mě těší...“ zamumlala jsem a snažila se zdržet jakejchkoli neuctivejch poznámek, který se mi zarputile draly na jazyk.
Dospěle?! To, že ho poslouchám na slovo jako nějakej čokl a pak ho ještě obskakuju, je podle něho dospělý chování?! S tím ať jde někam... zmetek jeden šovinistickej! Jenom stačí, aby otevřel pusu, a hned mě to utvrdí v přesvědčení, že mý rozhodnutí odsud vypadnout je naprosto správný.
Jo, přesně tohle byl můj plán... Prostě jsem hodlala těch posledních pár dnů, než budou hotový výsledky, strávit někde jinde... Konkrétně u Nikoly, která mi to více než ochotně nabídla, když jsem se jí stručně zmínila, že by se mi hodil nějakej azyl. Neplánovala jsem jí říct nic bližšího... žádný pohádky o upírech a andělech, protože by mi to jednak stejně nevěřila a navíc čím míň toho ví, tím menší nebezpečí jí hrozí. Teda aspoň jsem v to doufala.
Jenže k tomu, abych se mohla zdekovat a nepozorovaně přesunout k ní, jsem se nejdřív potřebovala zbavit toho svýho hlídacího psa. Jak jsem se přesvědčila včera, malou lstí to očividně nepůjde... takže jsem hodlala trochu přitvrdit... Jo, není nad dávku kofeinu před spaním... a nebo spíš na spaní?
Radši jsem se k Rielovi otočila zády, aby si nepovšimnul mýho potutelnýho úsměvu. Docela jsem litovala, že neuvidím, jak se bude vztekat, až se probudí. Na druhou stranu to takhle bylo bezpečnější. A to v každým ohledu. Protože ať si říkal on i Marcell co chtěli, stejně jsem nepovažovala za moudrý jen tak tu čekat, jestli mě táta náhodou neodkrouhne, pokud výsledky testů nebudou podle jeho představ. Já chtěla žít... a bez ohledu na to, jak dopadnou, se mi zdálo, že když tu zůstanu, nebudu svobodná nikdy. Buď se budu muset skrejvat a dál poslouchat Rielovy příkazy či ještě hůř příkazy někoho cizího, koho mi táta zrovna přidělí jako ochránce, a nebo se dostanu do společnosti upírů, který na mě budou kvůli mýmu původu koukat skrz prsty. Fakt jedna možnost lepší než druhá...
A tak jsem se rozhodla, že si tajně vytvořím svou vlastní variantu. Takovou, ve který nebude figurovat Riel ani můj táta. Takovou, ve který začnu zas žít jako normální holka, i když to znamenalo chodit do práce, což byla činnost, po který se mi teda ani náhodou nestejskalo. A ve který se, doufejme, dostanu ze spárů andělů i upírů, a kdoví... možná se ještě někdy zamiluju...
Posadila jsem se na židli naproti Rielovi, abych se pravděpodobně naposledy mohla pokochat pohledem na jeho pohlednou tvář a ke svýmu znechucení jsem zjistila, že už teď se mi po něm stejská. Sakra... vzchop se přece, Iz, tohle si teď nesmíš dovolit! přikazovala jsem si nesmlouvavě, zatímco jsem s lehkejma výčitkama svědomí sledovala, jak popíjí svý kafe. Snažila jsem se na něm neviset očima, aby nepojal nějaký podezření, ale stejně mi připadalo, že musím bejt děsně průhledná.
„Jsem rád, že tě to těší...“ prohodil, když na chvíli odlepil rty od okraje hrnku. „Ale stejně mi chybí ta původní Izabel... S touhle novou je totiž děsná nuda...“
„Netušila jsem, že tu mám sloužit jako klaun pro tvý osobní obveselení...“ ušklíbla jsem se na něho. „Co kdybychom si dneska pustili toho Trpaslíka?“ dodala jsem v náhlým impulzu.
„Jo, proč ne. Celkem rád se na chvíli natáhnu na gauč...“ zamumlal Riel a přitiskl si pěst na ústa, aby zamaskoval zazívání.
„Vypadáš na to,“ přisvědčila jsem a dumala, jestli jsem mu tam těch prášků nedala moc.
Chtěla jsem si bejt jistá, že bude fakt tuhej, ale zabít jsem ho teda rozhodně nechtěla. Je možný, že by účinkovaly takhle rychle? Osobně jsem s nima žádný zkušenosti k porovnání neměla, protože potom, co mi je Marcell přinesl, jsem na ně zdárně pozapomněla a po trénincích s Rielem jsem už žádný potíže se spaním neměla.
Co když jsou upíři na podobný oblbováky citlivější než normální lidi? Nezamlouvala se mi představa, že se odsud vytratím a zanechám ho tu docela bez pomoci. Co kdyby se mu kvůli těm práškům přitížilo a potřeboval zavolat záchranku? Nechtěla jsem ho mít na svědomí...
„Natáhneš se vedle mě?“ otázal se zničehonic Riel. „Rád bych tě zas držel...“ přiznal, než do sebe obrátil zbytek kafe.
Zdálo se mi, že během tý už od pohledu zřejmě děsně náročný operace sotva drží oči otevřený a jeho slova byla navíc podivně rozmazaná, jako kdyby měl potíže vyslovit jednotlivá slova.
„Fakt? A proč si myslíš, že se od tebe nechám držet?“ pošťouchla jsem ho, zatímco si znaveně položil hlavu na stůl.
„Protože patříš ke mně...“ vydechl a to bylo to poslední, co se mu podařilo vypravit, než tvrdě usnul.