Na hranici rovnováhy: 4.Lady Salene Menarchio (první část)

4. LADY SALENE MENARCHIO



Ayile zvedl hlavu…a pak ještě víc.
Hlavní budova rodu Menarchioů se skvěla mezi obrovským množstvím vysokých budov s arkádami, věžičkami a soškami na cimbuří. Samotný dům v podobě věže s pravoúhlým půdorysem byl vyšší než cokoli v okolí, ale tam, kde okolní věžičky končily ostrými stříškami pokrytými břidlicí, nabízel dům pohled na úchvatnou bledou kopuli připomínající měsíc, a tak zářící i v okolní tmě. Ayileovi došlo, že když Salene mluvila o „skromném příbytku“, bezpochybně si dělala legraci.
Z podivně oválné střechy na štíhlé zdi věže, které v již standardnějším čtyřstěnu tvořily obydlí dvakrát větší než jakýkoli jiný v okolí. Střecha střední části se klenula tak ostře, že celá Salenina rezidence připomínala spíše katedrálu nebo kostel. Oproti vrcholku věže ohromný kontrast.
V každém patře bylo devět oken a všechna měla tvar devítiúhelníku. Devět kanelovaných sloupů hlídalo vchod v podobě masivních dvoukřídlých dveří, jejichž křídla byla zdobena devíti rámovanými obdélníky. Jestli se chtěl návštěvník dostat ke dveřím, musel vystoupat po stejném počtu dlouhých mramorových schodů, na něž by se s klidem postavil houf lidí najednou.
Za jakýchkoli jiných okolností by Ayilea podobná posedlost jedním číslem – v tomto případě číslem devět – zajímala daleko více, protože učení Rathmy zahnovalo i pochopení vlivu všech možných čísel na rovnováhu. Existovala čísla, jejichž použití by mohlo rovnováhu vychýlit, pokud by s nimi manipulovala osoba znalá jistých zákonitostí.
V této chvíli si toho Ayile nevšímal, neboť ho naprosto uchvátilo něco jiného, cosi daleko více znepokojivého.
Budova stojící před ním nebyla obyčejným příbytkem rodu Menarchioů, byla zároveň zdrojem toho, co se ho málem zmocnilo v kočáře.
Po dostatečném pokochání jak usoudila Salene se vydala směrem k domu. Ayile ji následoval, aniž by jim jakkoli dal najevo, co objevil. Znova se mu na mysl vytanula slova Ratmy. Byla tak šíleně pravdivá… ale co v sobě skrývala? Jak je tohle všechno spojeno s tím, co hledá?
Síně domu byly vysoké plné stínů, které vrhaly řady olejových lamp s kulatým zdobeným dnem připevněné ke stěně. Samotný jejich počet dával najevo, že tu bude daleko více služebnictva, než jen ti dva, kteří je při pohledu na nekromancera ne moc nadšeně vítali. Ostatní se před ním pravděpodobně schovali. Soustředil své smysly a vycítil přítomnost několika dalších lidí, pohybujících se s přehnanou opatrností. Snad kvůli němu.
Jak tak kráčeli až moc prázdnými chodbami, uvědomil si Ayile, že vše bylo postaveno větší, než bylo nutné. Znovu ho přepadl tísnivý pocit, že nevstoupil do obyčejného domu, nýbrž do chrámu. Tato budova musela být jedna z nejstarších ve městě.
,,Náš dům je jedním z nejstarších v Eastmay,“ oznámila mu bez varování hostitelka. Její slova způsobily v rozlehlé chodbě tichou ozvěnu. Copak mu četla myšlenky? Nevšimla se Ayileova pohledu a pokračovala dál: ,,Původní stavba byla součástí úplně první pevnosti zde ve městě.“
Nečekala na nekromancerův údiv a pokračovala chodbou dál.
,,Tady budeme naprosté pohodlí,“ dodala Salene o pár vteřin později, když ukázala do salónku velkého tak, že by pojal všechny Rathmany, se kterými se kdy Ayile potkal.
Ohromný krb postavený tak, aby připomínal otevřenou lví tlamu, je přivítal nádherným teplem. Po chladných chodbách to byla úleva. Plameny se nejspíš rozhořely teprve nedávno, soudě podle vzduchu v místnosti. Široko daleko ovšem nebylo žádné služebnictvo.
,,Slyšeli nás,“ poznamenal Euan, aby předvedl, že i on občas čte Rathmanovy myšlenky. ,,Pravděpodobně umírali touhou se s vámi nesetkat.“ Doplnil škodolibě svou první poznámku.
,,Prosím omluvte mého bratra,“ skočila mu do řeči sestra a vřele se na nekromancera usmála. ,,Stará se jen o mé pohodlí.“
,,A proč ne? Ten ničema si myslí, že si podvodem může přivlastnit, co je tvoje a ještě ti není schopen vysvětlit, jak to otevřeš!“
Úsměv šlechtičně zmizel ze rtů. ,,To nás přivádí k tomu, co od Ayilea potřebuji.“
,,Nemyslím si, že by bylo nutné ji otevírat.“
,,Mám své důvody k tomu, abych ji otevřela.“
,,Nikdy ses ani slovem nezmínila.“
,,To je jen mezi mnou a mým otcem.“ Odbyla bratra Salene.
,,Ale on už nežije, můžeš mi to říct.“ Naléhal Euan.
,,Je mi líto, ale nemohu, i když není mezi námi.“
Ayile usoudil, že je načase, aby se chopil otěží. Už teď měl spoustu otázek týkajících se nejen domu, ale i života Lady Menarchio. Věděl, že jestli nezareaguje dost rychle, rozmluva se promění v hádku. Nevěděl, o co jde a chtěl to zjistit. Rathma sice učil, že jsou chvíle, kdy je lepší počkat, ale zároveň říkal, že váhání je prvním krokem k porážce.
,,Chtěla jste ode mě pomoc,“ připomněl nekromancer, čímž na sebe upoutal pohledy obou sourozenců. ,,Neboť jsem, čím jsem, a slyšel jsem, co jsem slyšel, jsem schopen dojít k poměrně přesným předpokladům. Jestli vám však mám slíbit pomoc, musím slyšet naprostou pravdu… a poznám, když to pravda nebude.“
Poslední slova nebyla tak docela upřímná, ale reputace lidí, jako byl on nutila lidi věřit, že podobnou moc skutečně má. Často nekromancerům umožňovalo lépe řídit chod věcí.
,,Ano omluvte nás, zdržujeme.“ Šlechtična ukázala na tři čalouněné židle u krbu. Euan okamžitě zapadl do té nejblíže plamenům a sáhl po láhvi z kouřového skla položené na zdobeném zlatém tácu na malém obdélníkovém smrkovém stolu. Přestože vedle byly nachystány tři skleničky, muž neváhal a už si tiskl láhev ke rtům.