Srdce bojovnice II - 69. díl

Tvář se mi zkřivila bolestí, když si první trny našly cestu pod mou kůži.
„Doufám, že nejsou otrávené!“ zaslechla jsem ještě ustrašené Estëino vyjeknutí, než se všechno propadlo do naprosté temnoty.
Nejdřív jsem se domnívala, že jsem ztratila vědomí, avšak vzápětí jsem tu možnost zavrhla. Na to jsem si připadala až příliš... no, prostě při vědomí. Tedy krom toho, že jsem vůbec nic neviděla. Což by mohlo znamenat...
„Je tu někdo...? Thranduile?“ zvolala jsem zkusmo a připadala si přitom téměř jako blázen. Ještě jsem si docela nepřivykla tomu, že se občas musím snížit k něčemu tak ponižujícímu jako je halekání na lesy. A v tomto případě nejspíš doslova.
„Jsem tu, Riel, jen lež klidně,“ ozval se poblíž mě princův konejšivý hlas a já se hned cítila o mnoho lépe. Než jsem si vzpomněla na Estëinu nabídku...
„A jsi tu doopravdy? Nesním jenom?“ ujišťovala jsem se úzkostlivě.
Přišlo mi totiž divné, že mě má zranění vůbec nebolí. Tedy s výjimkou míst, kam se mi prve zabodly ostré hroty trnů, avšak to se dalo celkem snést. V porovnání se zlomenou nohou to byla takřka procházka růžovou zahradou.
„Mám tě snad přesvědčit o tom, že jsem skutečný?“ opáčil Thranduil a já v jeho hlase zachytila náznak veselí. Což nade vší pochybnosti znamenalo, že je v pořádku. Že je všechno v pořádku.
„To by bylo milé... ale jak bys to chtěl provést?“ otázala jsem se vyzývavě a koutky úst se mi samy od sebe zvedly v náznaku úsměvu.
„Celkem lehce,“ sdělil mi prostě a podle mého očekávání a tajného doufání mě důkladně políbil.
Instinktivně jsem zvedla ruce, abych ho mohla obejmout kolem krku a přitáhnout si ho k sobě blíž, a tehdy jsem si uvědomila, že již žádné rostliny nespoutávají mé tělo. Byla jsem volná... a oba jsme byli naživu...
S tlumeným povzdechem, ve kterém se odrážela má radost z toho úžasného zjištění, jsem se poddala Thranduilovu vášnivému polibku, přinejmenším do okamžiku, než jsem zaslechla něčí hluboký hlas.
„Nu, zdá se, že už jsme tu zcela zbyteční...“ prohodila ta osoba a já mohla pouze zkonstatovat, že je to muž. Nejspíše jeden z těch Valar, o nichž hovořila Yavanna.
„Zbyteční? Já řekl bych, že jsme tu značně nadbyteční,“ zasmál se jeho druh. „Hlavně, že úkol jsme splnili... A ty na ni pro příště dávej lepší pozor, Thranduile Oropherione.“
„Ovšem,“ přislíbil princ skálopevně. „A děkuji vám všem za vaši pomoc.“
„Pomohli jsme rádi,“ oznámil mu třetí mužský hlas. „Proč se již raději nenavrátíte do Imladris? Jak jste se mohli přesvědčit, není tu zrovna bezpečno... Navíc jsem si pro vás připravil malou pozornost... berte to třeba jako odškodnění za to Yavannino selhání.“
„Pozornost? Vzhledem k tomu, že nám ji nabízíte Vy, Lóriene, předpokládám, že to bude mít co do činění se sny,“ hádal Thranduil a já svraštila čelo v lehké nevoli.
„Sny nejsou k ničemu... Jsou to jen přeludy... pouhé mámení, které nám má zaslepit oči...“ pronesla jsem s despektem, avšak namísto zloby se Irmo kupodivu dobrosrdečně zasmál.
„I sny mají svůj význam, Riel. Pomáhají mysli si odpočinout a dodávají nových sil k překonání překážek. Neodsuzuj je tedy tak zbrkle,“ poučil mě blahosklonně.
„Odpusťte... nechtěla jsem se Vás dotknout. To jen že Vaše choť mi již o tom Vašem daru vyprávěla...“
„Slyšel jsem váš rozhovor... a přestože Estë hovořila pravdu, hodlám v tomto jediném případě učinit výjimku... prováži sny vás obou tak, že je budete sdílet jako jeden... a díky tomu si i po probuzení budete oba dva dobře uvědomovat, co se v něm událo.“
„To byste mohl udělat?“ vyhrkla jsem dychtivě. Bylo mým vroucím přáním opět spatřit princovu tvář, avšak ne bez jeho vědomí jako nějaký zloděj.
„Mohl a též toho učiním,“ přislíbil Irmo hřejivě. „A jak se na vás tak dívám, přenesu vás raději na nějaké opuštěné místo, kde nebudete rušeni. Pak budete klidně moci snít až do rána...“
„Snít?“ zopakoval ten první Vala pobaveně. „Ty to necháváš vyznít tak nevinně, jako kdyby šlo o nějakou procházku po tvých zahradách!“
„To záleží pouze na nich, Tulkasi, jak se svým snem naloží,“ napomenul ho Irmo. „Však nezdržujme jich již více. Jistě si toho spousty pověděti přejí...“ pronesl vědoucným tónem, který prozrazoval, že v něco podobného ani náhodou nevěří.
A já mu to nemohla zazlívat, neboť když mě Thranduil bez jakéhokoli varování uchvátil do náruče a spěšně odnášel ke koním, nenapadlo ani mě, že by to dělal jen proto, že se již nemůže dočkat rozpravy se mnou.