Paranoia park (33D) - IV.

Seděla jsem na chodbě zabalená do deky a dojídala svůj toast. Možná, že by někoho mohlo napadnout, co dělá zdravá (fyzicky a samozřejmě, že i psychicky) sedmadvacetiletá žena na chodbě před svým bytem a proč zde vlastně konzumuje snídani? Ale odpověď na tuto otázku je překvapivě jednoduchá: Alergie.
Samozřejmě, že mi je známo, že mám silnou alergii na kočky, a tudíž by se tato stvoření neměla nalézat v mém bytě. Jenže tohle je předpoklad u normálního a běžného smrtelníka, který nemá u sebe doma nastěhovaného otce, který se díky nepodařenému experimentu vystřelil do jiné dimenze. A toto je, bohužel, můj případ.
A ty kočky jsou jediným prostředkem jak mému otci znepříjemnit život tak, jak to on dělá mě. Připouštím, že se to na první pohled může jevit jako lehce pomstychtivé, ale zkuste si za ten proklatý Hop-a-strčák platit! Zrovna včera mi přišla další složenka s nedoplatkem za elektřinu a suma na ní se rovnala mému čtyřměsíčnímu platu. K tomu si zkuste připočítat sumu za krvavě rudé rovnátka pro adoptivní dceru a hned máte skvělý důvod (a motiv) k vraždě. Ovšem ducha zavraždit nelze. A nezáleží na tom, jak moc si to přejete. Proto se uchýlíte ke každé maličkosti a chytáte se každé naděje, jak dotyčnému oplatit stejnou mincí. Ne nadarmo se říká: Tonoucí se stébla chytá.
Z toho důvodu sedím na chodbě a snídám. Nechci totiž skončit v hrobě, kvůli nějaké blbé kočce, ale zároveň chci, aby můj otec trpěl (tak neskutečně moc trpěl, až by se rozhodl odstěhovat).
Spolkla jsem poslední sousto a chystala se vejít do svého bytu, ale zarazil mě mužský hlas.
„Dobrý den,“ ozvalo se za mnou. „Jste Rubyenna Liamová?“
Při zaznění mého celého jména mi naskočila husí kůže. Další důvod, proč se mstít otci. Kdo kdy slyšel o tak hrozném jméně?
Pomalu jsem se otočila a hodnotila muže, který stál metr ode mě. Byl celkem pěkný, v tmavém obleku, ale vypadal unaveně. Takže to buď bude někdo z banky a bude se ze mě snažit dostat nějakou zálohu na můj přečerpaný účet; anebo to bude nějaký tajný agent, kterého na mě nasadila policie, jelikož získali dojem, že s takovou spotřebou elektřiny musím mít v bytě farmu na „kytičky“ - a jde mě zatknout.
„Jo. Ale každý mi říká Ruby.“
Páni! Skoro jsem si přála, aby mě přišel zatknout. Alespoň bych měla nějakou dobu klid.
Muž přede mnou se ošil, ale na tváři měl uvolněnější výraz.
„Víte,“ začal na můj vkus až příliš nadšeně, „Skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Po těch letech inzerování se mi konečně někdo ozve!“
Inzerování? V hlavě se mi rozsvítilo varovné červené světýlko (či spíše reflektor). Nikdy jsem se o inzeráty nezajímala a ani jsem nikdy nekupovala noviny, takže jak bych se mu mohla vlastně ozvat?
„Skoro jsem už tomu přestal věřit. Víte, jsem tak trochu odborník na paranormální jevy a před pár lety jsem zachytil na svém přístroj zvláštní hodnoty. A co je naprosto neuvěřitelné, po několika výpočtech jsem zjistil, že odpovídají hodnotám při přenosu do jiné dimenze!...“
Nadšeně mluvil dál, ale ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.
Přístroj. Výpočty. Jiná dimenze. Kontaktování.
Můj otec.
Určitě. Určitě najdu způsob jak ho sprovodit ze všech dimenzí, které existují.
„Promiňte,“ přerušila jsem ho co nejpříkřeji. „Musel jste si splést jméno. Já vás nikdy nekontaktovala.“
Vešla jsem do bytu a práskla za sebou dveřmi. Ještě jsem ale za sebou slyšela jeho překvapené: „Spletl v a š e jméno?“

Vztekle jsem pozorovala svého otce, který se v zájmu ochrany svého zdraví přesunul ven před okno kuchyně. Vznášel se tam ve vzduchu nad ulicí bez jakékoliv viditelné opory zrovna během dopravní špičky, ale to mu starosti očividně nedělalo.
Zato můj vražedný výraz zřejmě ano.
„Zlatíčko,“ pronesl značně váhavě, „Ale já to udělal pro tebe! Pořád si stěžuješ, jak ti překazím každý vztah, tak jsem ti sehnal někoho, komu nebude vadit, že máš otce v jiné dimenzi.“
Napočítala jsem v duchu do desíti, ale ani to nepomohlo.
„Odborníka na paranormální jevy?“ zaječela jsem vztekle a měla chuť někoho (je jasné koho) uškrtit. „Víš kolik stejně praštěných kolegů kvůli tvé snaze mohl obvolat?“
A jako v odpověď na mou chmurnou obavu se ozvalo několikeré zaklepání na dveře.
Táta neklidně přešlápl a s nevinným výrazem vyděšeného plyšáka řekl: „Ani jednoho?“