Forsaken - 209. díl

„Co tím sakra myslíš?!“ vykřikla jsem rozčileně. „A kdo ti vůbec řekl, co se jí stalo?!“
„Ty sama! To už si to nepamatuješ?“ odvětila Nikola s náznakem úsměvu, kterej prozrazoval, že se tímhle celkem dobře baví. „Možná, žes to zapomněla schválně… ve snaze uniknout tomu všemu… ten pocit viny tě musí neuvěřitelným způsobem sžírat… jako nějaká strašlivá forma rakoviny…“
Prudce jsem vyskočila na nohy. „Jsem si skoro naprosto jistá, že jsem před tebou o svý mámě nemluvila! Tak odkud to víš, povídej!“ naléhala jsem důrazně.
„Vždyť už jsem ti řekla, že od tebe! Copak už ani nevíš, o čem jsme si spolu psaly?“ vytkla mi ublíženě. „Ale proč se vlastně divím? Nejsem přece pro tebe natolik důležitá, aby ses to namáhala zapamatovat, že?!“
Bezvládně jsem klesla zpátky na pohovku, jako hadrová panenka, kterou někdo upustil na zem. „Vždycky jsi pro mě byla důležitá, Niko… Já… prostě nechápu, jak jsme se jedna druhé mohly takhle odcizit… Copak jsme nebyly skoro jako dvě sestry? Pořád jsem doufala, že se to ještě spraví…“ vypravila jsem ze sebe zlomeně, zarmoucená z toho, že člověk, kterýho jsem počítala mezi svý nejbližší, mě ve skutečnosti nenávidí.
Co tak hroznýho jsem jí provedla? To jsem natolik příšerná osoba, že už si ani neuvědomuju, když někomu ubližuju? Nikola ve mně neustále vyvolávala pocit, že jsem prvotřídní mrcha, která jí akorát ničí život. Jenže… můžu snad za to, že si Petr vybral mě? Měla jsem ho odmítnout z nějaké falešné solidarity? Vždyť já taky strašně moc někoho potřebovala… A oni spolu ani nechodili, aby mi mohla vyčítat, že jsem jí ho sebrala. Přesto mi to nikdy nepřestala předhazovat… jako nějakej smrtelnej hřích, kterej ani čas nemůže smazat.
„Spraví?“ Nikola se pohrdavě ušklíbla. „A jak jsi čekala, že by se to mohlo spravit?! Změnila ses… jen se podívej na ty svý značkový hadry! Dělá ti dobře přitáhnout sem s taškou od Vuittona?! Vysmívat se mi tím, že já si něco takovýho nebudu moct nikdy dovolit?! Možná nemám tolik prachů jako ty, ale zato mám Petra… a svou hrdost, víš?! Beztak ses na něho vykašlala jenom proto, že pro tebe nebyl dost nóbl, co?!“
„Niko… proč si to všechno vykládáš tím nejhorším možným způsobem? Já se ti přece nevysmívám a jestli chceš, tak si tu pitomou tašku klidně vem, já si do ní sbalila, protože jsem žádnou jinou neměla po ruce, to je celý.“
„Chudinko…“ ušklíbla se znechuceně. „To muselo bejt pro tebe určitě hrozný!“
„Krucinál, co po mně vlastně chceš?!“ vyjekla jsem podrážděně. „Proč jsi mě sem vlastně zvala, když od tý chvíle, co jsme se setkaly, na mě pořád jenom útočíš?! Tos mě rovnou mohla poslat do prdele po mailu a ušetřit nás obě podobnejch scén!“
„Proč?“ opáčila Nikola a zatvářila se užasle. „Protože jsi moje kámoška! A na rozdíl od tebe, já se nevykašlu na lidi kolem sebe jenom proto, že jsem si našla nějakou novou známost!“
„To přece nebylo jenom kvůli nějaký známosti!“ ohradila jsem se rázně. „Přišla jsem o mámu, jestli sis to ještě neuvědomila! Jak tě vůbec mohlo napadnout říct ty hrozný věci o tom, že jsem zavinila její smrt?! Kdo ti co nakukal?!“
„Nakukal? Mně nemusí nikdo nic nekukávat, mám přece vlastní oči a uši, ne?“ ušklíbla se Nikola nehezky. „To tys ji po celou dobu trápila výčitkama a svým nesnesitelným chováním! Jako ostatně všechny ve svý blízkosti… včetně Petra!“
V okamžiku, kdy jsem tohle uslyšela, jsem byla doma. Teda… stále jsem nechápala, proč by mi takovouhle sviňárnu provedl, ale aspoň už jsem nemusela tápat, odkud Nika tyhle nesmysly pobrala. A usmyslela jsem si, že jestli je ten zmetek fakt ještě naživu, pak toho bude co nevidět pořádně litovat…
„Když už jste si s Petrem tak hezky pokecali, pochlubil se ti taky, že mi byl nevěrnej se svou šéfovou?!“ poznamenala jsem se zadostiučiněním dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
„To ne… ale varoval mě, že se mi zřejmě pokusíš něco podobnýho namluvit! Copak těch lží nemáš pořád dost, Izabelo?! Kolika lidem chceš ještě ublížit?! Budeš se pak snad cejtit líp?!“ odsekla Nikola a v jejím hlase jsem poprvý zachytila něco jako náznak soucitu. „Možná kdyby ses šla někam léčit…“ navrhla váhavě.
„Léčit?!“ trpce jsem se zasmála. „Neuvědomila jsem si, že jsem nemocná!“
„Samozřejmě že ne… Jinak by tě nenapadlo Petra sprostě podvádět a pak ještě navrch obviňovat jeho! Tohle prej byla další věc, kterou jsi svou mámu trápila… že ses chovala jako nějaká děvka!“
Sevřela jsem ruce v pěst, až mi klouby zbělely, a pocítila silný nutkání přinejmenším jednu z nich zabořit do Nikolinýho obličeje. Jakým právem mi tu sakra nadává?! To jí stačí nějaký debilní řečičky od Petra?! Copak sama nedokáže posoudit, jaká ve skutečnosti jsem?!
I když… vím to ještě aspoň já sama?