Melien Edhel - LXVI. kapitola - část 2/2

„Pokud ty tohoto ještě někdy zopakovati hodláš, pak vyloučeno není, že k vodě přec jen vztahu kladného získám,“ vypravil ze sebe Erestor, sotva si byl jistý, že ho hlas nezradí.
Spočíval takřka bezvládně v kapitánových pažích a prudce oddychoval, tělo dosud příjemně rozechvělé z právě prožitého orgasmu.
„Já doufám, že si především vztahu kladného ku mně utvoříš,“ prohodil Finrod pobaveně a vysadil ho na slabě zasněžený břeh, jen aby se o chvilku později vyhoupnul za ním.
„Toho já si utvářeti nemusím… cožpak my dva již po dobu delší přáteli nejsme?“ opáčil rádce a bezostyšně hltal nahé tělo svého druha, jež ho stále naplňovalo obdivem… a touhou… „Kdypak ty toho provésti v úmyslu máš?“ otázal se s očima upřenýma na jeho slabiny.
„Čehožpak? Vztahu našeho zveřejniti? Já nejraději bych ho ihned do zlatavých výšin mallornových korun vykřičel, však domnívám se, že moudřejším bude nejprve posečkati, kterak Legolas u krále pochodí,“ odvětil kapitán s náznakem úsměvu, který prozrazoval, že až příliš dobře pochopil, na co se jeho milý ptal.
„Cožpak tebe nikdy baviti nepřestane mne škádliti?!“ napomenul ho Erestor dotčeně a rychle se zvedl ze země, aby měl aspoň na chvíli navrch. „Někdy připadá mi, že pouze pro obveselení tobě sloužím!“
„Vskutku?“ Finrod zůstal ležet na zádech a pohodlně si podložil hlavu zkříženými pažemi. „V tom se však mýlíš… neb veselo s tebou teď příliš nebývá. Stále nevěříš, že by zájem můj o tebe vážným býti mohl? A že zamlouváš se mi takovým, jakým jsi?“
Erestor odvrátil pohled. „Já bych tomuto nade vše věřiti chtěl… a mnohdy se mi toho dokonce povede… Však někdy okamžiků jest, kdy štěstí svému uvěřiti nemohu… Kdy pochybnosti mě opět zachvátí a tehdy obávám se, že mne zanedlouho opustíš… a já opět sám zůstanu…“
„Toho se nestane, korkoamin,“ ubezpečil ho kapitán neochvějně.
Pochopil již, že tohle neustálé ujišťování je jediný způsob, jak ho přesvědčit o upřímnosti svých citů. A pokud mu bude muset každé ráno i večer opakovat, že mu na něm skutečně velice záleží, pak to udělá a bude vděčný Valar, že má vůbec někoho, komu něco takového může říct.
„Já toho vím… v srdci svém o tom přesvědčen jsem… však rozum radí mi, bych se naději této nepoddal, neb bych opět zklamán býti mohl…“
„Potom rozum tvůj poprvé za život tvůj chybuje, neb já tebe zklamati nemíním. Ba právě naopak… já noci celé milováním s tebou stráviti hodlám....“
„Noci celé?“ zopakoval Erestor nervózně. „Já obávám se, že výdrže takové nemám, bych s tebou krok držeti mohl… a již nyní jist si jsem, že tebe v ohledu tomto docela zklamu… Kterak tebe jako bojovníka vůbec napadnouti mohlo, si s někým jako já jsem čehos začínati? Cožpak nevidíš, že k sobě pranic nehodíme se?“
„Toho nehovoř!“ napomenul ho kapitán nezvykle rázně a se zručností, která působila, jako kdyby tohle dělal každý den, mu podtrhnul nohy, takže se nebohý rádce s polekaným výkřikem zřítil přímo na něj.
„Ty barbare!“ zaprotestoval ihned proti tomu hrubému zacházení, jakmile popadl dech.
„Vidíš? Již jen kvůli tomu tebe potřebuji, neb chování mé značně nevhodné jest, a kdo jiný by mi s ním pomoci mohl, než ty, kdož pravidla etikety v malíčku svém má!“ dobíral si ho kapitán a pevně ho objal kolem štíhlého pasu.
„Tys prostě nenapravitelným! Cožpak nikdy nedospěješ?! Muži tví by tebe nyní spatřiti měli! A lady Lidianna taktéž! Hrůzy takové na ně v jednom kuse pouštíš a když v soukromí jsme, ty zpravidla ni chvilku vážným býti nedovedeš!“
„Nejspíše proto, že vážným během služby své býti musím… a neb s tebou sám sebou býti chci… a totéž po tobě požaduji. Odhoď konečně rób svých škrobených a obav, jež tě sžírají, a prostě si užívej… Vždyť nám příliš často soukromí dopřáno není.“
„Užívati si?“ pronesl Erestor skoro pohoršeně. „Cožpak tebe netrápí, že my zákonům se protivíme? A nebo raději ničeho nehovoř… však již vím, že tebe skutečnost tato akorát ještě více vzrušuje!“ zvolal rozhořčeně, protože měl dojem, že jediný, kdo bere jejich vztah vážně, je on sám. Včetně toho, že za něj nese veškerou zodpovědnost.
„Pokud nyní vzrušen jsem, pak toho pouze zásluhou tvou jest, neb na mně neuvěřitelně dráždivě se vrtíš…“
„Já že se vrtím?! Cožpak elleth nějaká jsem?!“ ohradil se proti tomu nařčení tmavovlasý rádce a jeho oči se zlostně zaleskly.
„Nikolivěk, i když by toho leccos zjednodušilo. Však čehož naděláme… srdci poručiti nemůžeš,“ pronesl Finrod bez sebemenší lítosti a zálibně masíroval dvě hladké polokoule Erestorova pevného zadku.
„Mně zdá se, že toho pro tebe i nyní jednoduchým jest! Cožpak pranic neobáváš se, že odhaleni budeme?!“
„A čemužpak by toho prospělo? Vždyť opatrní jsme… a v okamžiku tomto beztak ničeho více učiniti nemůžeme. Však věz, že jakmile zákonu onoho nesmyslného zrušeno bude, já o ruku tvou tebe veřejně požádám. A pokud toho přáním tvým též bude, já s tebou pouta krevního sdíleti bych chtěl,“ prozradil mu kapitán, zatímco dál pokračoval ve svém hlazení.
„Ty by sis toho snad přál? Cožpak známo tobě není, že pouto toto věčné jest?“ vypravil ze sebe Erestor ohromeně.
„Toho si samozřejmě vědom jsem, však tys vším, po čem jsem vždy toužil, tak pročpak bych s tím otáleti měl?“
Rádce se rozpačitě zasmál. „Touhy tvé vskutku podivnými jsou…“
„Podivnými možná… však podle reakce těla tvého si jist jsem, že tobě proti mysli nejsou, korkoamin… Proč raději do talanu našeho se nyní neodebéřeme, bych tobě ukázati mohl, kterak moc po tobě toužím?“ navrhnul kapitán a jednou rukou jemně sjel do úzké úžlabiny mezi jeho půlkami.
„A čehožpak jsi až dosud činil? Vždyť jsi mne již několikráte uspokojil a ni jedenkráte jsi mi nedovolil, bych tobě stejným oplatil!“ vytknul mu lehce, neboť se mu nelíbila pozice dlužníka, do které byl vmanévrován.
„Však k tomu již zanedlouho příležitosti míti budeš, korkoamin…“ přislíbil mu Finrod s hladovým výrazem, který ho nenechával na pochybách, že si brzy hodlá vybrat všechny jeho dluhy… i s úroky.
A on, Valar mu pomož, se toho nemohl dočkat.

Elrond se ještě více zachmuřil.
Drzost ellona před ním stojícího zřejmě neznala mezí a on shledával, že dokonce i jeho ostrý jazyk je na něho docela krátký. S tím se dosud nesetkal. A proti jeho vůli ho to zaujalo.
„Pročpak neposadíte se?“ vybídl ho, zatímco sám znaveně klesnul do křesla a sepjal své štíhlé prsty v klíně.
Povšimnul si, jak se na něho Rúmil překvapeně zadíval, nutno však říci, že tím poměrně vlídným gestem překvapil především sám sebe.
Copak má nyní na podobné zbytečnosti čas? Proč toho velitele prostě nepošle pryč a nezajde hned za Lidiannou, aby s ní probral tu naléhavou záležitost? To si opravdu nechá radit od obyčejného vojáka?!
„Děkuji Vám,“ přikývnul jeho společník poněkud nuceně a zdráhavě se usadil na místo šikmo naproti němu. Hlavu ihned sklonil, takže se mu nepoštěstilo zahlédnout ani kousek z jeho tváře, což ho z neznámého důvodu zamrzelo.
„Se Saerosem jsem si kvůli Vám a zraněním Vašim dobu jistou dopisoval…“ promluvil Elrond zdráhavě, neboť náhle nevěděl, o čem s tímto zakukleným ellonem hovořit. „Já několikráte ho žádal, by Vás k návštěvě Imladris přemluvil, však Vy jste pozvání onoho vždy prý odmítl…“
„Toť pravdou jest, heruamin, však neberte toho jako znamení nedůvěry mé vůči léčitelským schopnostem Vašim. Tenkráte prostě času vhodného pro cos takého nebylo,“ ospravedlnil svůj tehdejší nezájem Rúmil a doufal, že se lord jeho společnosti co nejdříve nabaží a nechá ho opět odejít.
„Však nyní oba času máme, tudíž bych Vás prohlédnouti mohl a kdoví… třebas Vám ještě pomoci dovedu…“ navrhnul Elrond, aniž by sám dobře chápal proč. A raději se ani nenamáhal po tom pátrat.
„Já děkuji Vám za nabídku Vaši, heruamin, však nemyslím si, že by toho cos platným býti mohlo. Rány, jež vyléčiti šly, se již zacelily, a s těmi ostatními ni Vy ničeho nesvedete.“
„Přinejmenším bych toho zkusiti mohl…“ trval na svém lord a marně se pokoušel zabloudit pohledem pod Rúmilovu hluboce staženou kápi.
„Nač času Vašeho drahocenného plýtvati, heruamin? Kterak vyrozuměl jsem, Vy nyní záležitostí daleko naléhavějších řešiti musíte.“
„Tak jest… však zdraví Vašeho pro mě též důležitým jest.“
„Přestože mne neznáte?“ podivil se Rúmil a oči se mu proti jeho vůli zalily slzami.
Takovéhoto si již Elronda pamatoval… nesobeckého a vždy ochotného nezištně pomoci… Kdy se vlastně tak změnil a zatvrdil? Proč se vzdal veškeré radosti a snů? Ellon, s nímž nyní hovořil, byl nad veškeré pochybnosti velmi nešťastný, pouze se to snažil skrývat za svým chladným vzezřením a uštěpačným tónem. A nechoval se snad on sám podobně?
„Na tom přec nesejde,“ zavrtěl lord rezolutně hlavou. „Nikdo by trpěti neměl.“
„Ni Vy, heruamin… cožpak Vám dosud nikdo pomoci nedovedl?“ pronesl Rúmil dříve, než se stačil opanovat.
A okamžitě se za svou smělost vyplísnil. Pokoušel se přece Elronda rozhněvat natolik, aby ho z místnosti rychle vykázal, nestál rozhodně o to zapříst s ním nějaký důvěrný hovor! Přesto se zdálo, že právě tohle se mu podařilo.
„Pomoci? Mně? Pročpak soudíte, že ji potřebuji?“ otázal se lord udiveně. Dokonce natolik, že úplně zapomněl na svůj sarkastický tón, a jeho ledová maska dostala na několika místech vážné praskliny, které odhalily, že její nositel je těžce zkoušený a osamělý Elda.
Nejspíše z toho důvodu ho Rúmil nedokázal odbýt. Pro ten záblesk naděje, jenž na malý okamžik prozářil jeho jinak mrtvé oči. Pamatoval si je jasné a plné života, teď však byly jakoby potažené šedou blánou… Studené… nevlídné…
„Neb čehosi Vás trápí, heruamin… cosi, čeho ni Vy pokořiti neumíte,“ odpověděl Rúmil tiše a musel se hodně přemáhat, aby nepodlehl silnému impulzu přejít k němu a pevně ho obejmout.
Bylo to vlastně poprvé od jeho uvěznění, kdy se k němu dostal takhle blízko… ne tedy, že by takovém setkání toužil. Většinou se vyhýbal sebemenší příležitosti, která by je mohla svést dohromady, a když nebylo zbytí, vždy si dával pozor, aby byl obklopen dalšími vojáky. Až do tohoto dne… Možná pouze polevil v ostražitosti… možná už byl prostě unavený vším tím skrýváním… vždyť jak jinak si vysvětlit, že tu takto pokouší své štěstí?
Lehce ho zamrazilo, když se do něho lordovy oči zavrtaly ještě hlouběji. Měl strašlivý pocit, že dokáží proniknout jeho maškarádou, odhalit veškerá jeho tajemství, dohlédnout až na dno jeho duše… kde dřímá ta temná stvůra…
Vzpomínka na ni ho přiměla se aspoň trochu vzpamatovat. A věděl naprosto přesně, co musí udělat, třebaže mu každé jeho slovo rozdíralo srdce nanovo.
„Pokud Vy potíží svých vyřešiti si nedokážete, kterak domnívati se můžete, že těch mých mne zbaviti dovedete?! Cožpak zde nikoho jiného není, s kým byste si na léčitele hráti mohl? Neb v případě mém pouze času nás obou plýtváte!“ oznámil mu arogantně a se zármutkem sledoval, jak se tvář lorda opět zatvrdila.
„Já času Vašeho již déle marniti nebudu, však nejprve sdělte mi, kterak vojáka, jenž mne urazil, potrestati míníte!“ zvolal s novým návalem zloby a povstal, aby svému požadavku dodal patřičný důraz.
„A kteréhoto vojáka Vy na mysli máte, heruamin?“ zeptal se Rúmil, aniž by hnul brvou. Ostatně, pod svou kápí by klidně mohl dělat lecjaké obličeje a Elrond by o tom neměl ani tušení, což byla jedna z věcí, která toho lorda dopalovala.
„Já jména jejího neznám, však kolikpak ellith Vy v družině své tu máte?! Jist si jsem, že mnoho jich nebude!“ prohlásil posměšně.
„Pouze jediné.“
„Výborně, tedy ji předvolati dejte, bychom incident tento vyřešiti mohli!“ nařídil mu panovačně.
„A k čemužpak by toho dobrým bylo, heru? Já jist si jsem, že Vy jste jí již svého řekl. A zřejmě neuspěl jste, když toho ještě se mnou probírati jste si přál.“
„Že neuspěl jsem?!“ opáčil Elrond vztekle. „Kterak bych též mohl, když ona pod velením Vaším jest?! Kdyby jedním z mužů mých byla, pak…“
Lord se odmlčel, aby rychle vymyslel strašlivý trest, který by ji v tom případě stihl. Ale k jeho zlosti ho zrovna žádný nenapadal.
„Pak by zřejmě v armádě Vaší nebyla, že, heruamin?“ poznamenal Rúmil stroze, když bylo zřejmé, že už se ničeho dalšího nedočká.
„Vpravdě tak!“ souhlasil Elrond rázně. „Neb ellith do armády nepatří! Pročpak Vy jste ji sem vůbec bral?!“
„Jako doprovod pro lady Lidiannu, heruamin,“ zdůvodnil mu to bez váhání. „Či by Vám snad vhodným připadalo, by ona pouze ve společnosti ellyn sem jela?“
„Nu dobrá, však elleth ta ve stejnokroji vojáka oděna byla a tudíž bych od ní způsobů lepších očekával! Vězte, že já chování jejího přidrzlého rozhodně tolerovati nebudu!“
„Toho ni zapotřebí nebude, heru,“ odtušil Rúmil. „Neb hned po snídani ona lady Lidiannu nazpět do Eryn Lasgalen sprovázeti bude.“