Forsaken - 210. díl

„Takovýmuhle nesmyslu přece nemůžeš věřit! Nikoho jsem po Petrovi neměla! A ani nikoho jinýho, když jsme byli ještě spolu!“ snažila jsem se, nevím proč, obhájit, ale neměnnej Nikolin výraz dával tušit, že jsem ji nepřesvědčila.
„Pokud je to tak, proč by mi to Petr říkal? Prej jste se rozešli, protože sis našla někoho jinýho!“ trvala zarputile na svým a mně už docházely síly na dohadování se s ní… a ostatně i argumenty.
„Nikdo jinej tu nebyl!“
„Tak proč ses na něj teda vykašlala?!“ chtěla vědět Nika a na tohle jsem fakt odpověď neměla. Přinejmenším ne takovou, která by zněla věrohodně.
Sorry, já se na něj nechtěla vykašlat, ale Riel, to je týpek, co ho táta najal, aby mě hlídal, mi tvrdil, že je Petr mrtvej. Proč bych si něco takovýho měla myslet? No… protože já jsem de facto taky mrtvá… I Riel… Všichni jsou mrtví, Dave… napadlo mne v ten okamžik a já se neubránila, abych se trochu nepousmála. Což mi u Nikoly samozřejmě příliš přízně nezískalo.
„Jo, tak tobě to připadá zábavný?! Můžu ti říct, že Petr z toho byl celej špatnej!“ vmetla mi do tváře záštiplně.
„To mě mrzí… ale měli jsme problémy už delší dobu… a takhle to prostě samo vyústilo…“ zakecávala jsem to, seč to šlo.
Jak jsem předpokládala, Nikolu jsem tím nepřesvědčila. „Vyústilo to tak, že sis sbalila věci a odjela se svým milencem? Jaký štěstí, žes ho měla, jinak bys zřejmě musela jít pěšky!“ poznamenala uštěpačně a já zvažovala, jestli jí fakt už jednu ubalit a nebo jenom popadnout tašku a vypadnout.
Jenže kam bych šla? K tátovi? Pokud byl fakt pryč, tak bych mohla leda tak spát na schodech, protože klíče od jeho domu jsem neměla. A zpátky k Rielovi se mi nechtělo. Stejně jako jsem neměla zájem přespávat na lavičce někde na nádraží. Takhle v noci jsem tu prostě byla v pasti. Čehož Nikola náležitě využívala.
„Byl to jenom známej,“ zamumlala jsem a už jsem se ani nepokoušela zjistit, odkud se o něm dozvěděla. Dneska by mě neudivilo ani kdyby mi někdo řekl, že mě s Petrem sledujou přes družici.
„Jasně, ty máš vždycky někde nějakýho známýho, když to zrovna potřebuješ, co?!“ ušklíbla se Nikola. „Divím se, žes teď vzala zavděk i mnou. Copak? Chlapi došli?“
Přitiskla jsem si prsty na spánky, abych ten její protivnej hlas vytěsnila, a zalitovala, že jsem se nenaučila regulovat intenzitu svejch blesků. I když s každou další minutou mi na tom záleželo míň a míň…
„Víš, Petr by se zlobil, kdyby věděl, že jsem ti tohle všechno řekla, ale já musela,“ přiznala mi znenadání a tím mě přiměla se na ni znova podívat. „Bejvalas fajn holka, měla jsem tě ráda, ale děsně ses změnila…“
„To ty taky, Niko,“ povzdechla jsem si, ale ona jakoby mě neslyšela.
„Doufala jsem, že to s tebou ještě není tak zlý… že když si spolu osobně promluvíme, tak mi třeba poskytneš nějaký vysvětlení… Nechtělo se mi Petrovi věřit, když mi vyprávěl, jak hluboko jsi klesla. Ale teď vidím, že fakt nekecal…“ pronášela nepřítomně, skoro jako kdyby jenom sama k sobě.
„Hluboko klesla? O čem to mluvíš? Jenom jsem se odstěhovala od Petra ke svýmu známýmu. A i když se mi líbil, nic mezi náma vlastně nebylo. Tak s čím máš pořád takovej problém?!“
„To ti klidně povím…“ uvolila se Nikola blahosklonně. „Můžu?“ ukázala tázavě na mou tašku.
„Jo,“ souhlasila jsem, nevědouc o co jí vlastně jde. Myslela jsem, že si ji chce jenom prohlídnout, o to víc mě zaskočilo, když rázně rozevřela zip a nešetrně vysypala celej její obsah na zem.
Otevřela jsem pusu, abych se proti tomu ohradila, ale to už z tý ubohý změti mýho šatstva něco vylovila a triumfálně mi to přistrčila k obličeji.
„Přesně jak říkal…“ pronesla s opovržením a já trochu provinile zírala na svý pouzdro na ampule s krví. „Nehodláš mi, doufám, tvrdit, že je to na tampóny?!“
„To ne, jsou to mý léky,“ zmohla jsem se na chabý vysvětlení a Nikola se znechuceně ušklíbla.
„Už se ani nedivím, že střídáš jednoho chlapa za druhým, když potřebuješ prachy na tenhle sajrajt! A žádnej div, že tě táta vykopnul z baráku! Asi by mu jako právníkovi neudělalo nejlepší reklamu, že jeho jediná dcera je feťačka a šlapka!“ vmetla mi do tváře bez obalu a otevřela schránku, čímž odhalila čtveřici tmavejch tub, ve kterejch se viditelně přelejvala nějaká kapalina.
„Tohle přece nejsou žádný drogy!“ namítla jsem chabě a dopředu věděla, že nemám šanci ji přesvědčit.
„Že ne?! A co to teda je?!“ dožadovala se Nikola odpovědi. „Tohle rozhodně nevypadá na nějaký léky na předpis! Seš fakt ubohá, Izabelo! Kdyby sis to aspoň přiznala… jenže ty nejseš ani schopná vidět, že máš nějakej problém!“
„Já přece žádnej nemám, tohle je jenom krev… jsem chudokrevná, víš?“
„Nenamáhej se!“ utnula mě rázně. „Petr mi už řekl, co to je… prej to u tebe náhodou našel, a tak to dal na rozbor. Copak si neuvědomuješ, v jakým seš průšvihu?! Tahle sračka ti sežere mozek a ještě budeš mít přitom příjemný halucinace! Aspoň po tu krátkou dobu, než umřeš!“