Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA ČTVRTÁ
Čtyři vzpomínky

Po necelých dvaceti metrech dorazili na rozcestí dvou chodeb, ve kterých bylo až neuvěřitelné šero. Velikán pohlédl na Fredericka a popřál mu hodně štěstí.
„Jen pamatujte! Heslo zní: Mezopotámie,“ šeptl.
„Proč šeptáte?“ zeptal se nechápavě Frederick.
„Ne tak nahlas!“ syknul úředník, ostražitě se rozhlédl, otočil se na podpatku a odešel. Jeho kroky se odrážely v tonoucím tichu jako údery zvonu. Do šera na okamžik pronikly paprsky světla z otvoru, jenž se vytvořil ve zdi a jenž za chvíli i s obrysem vysokého člena komise zmizel. Frederick se pomalu otočil. Byly před ním dvě cesty, buď ta doprava nebo doleva. V hlavě se mu okamžitě začaly formovat tvůrčí myšlenky. Pomalu vykročil pravou cestou. Za rohem se pak nacházelo další rozcestí a o několik metrů dál další. První zkouška byla tedy bludiště, ale ať si Frederick lámal hlavu jak chtěl, nemohl přijít na to, jak by se mu v téhle situaci měla hodit kouzla. Postupně začal přidávat do kroku. Cesta se zdála být celou dobu opuštěná. Nikde ani stopa po překážce, na které by si členové komise mohli otestovat jeho schopnosti. Frederick se co chvíli ohlížel, stále na něj narážel ten neuvěřitelně známý pocit, že ho někdo sleduje. Nevěděl, jestli se mu to zdálo nebo ne, ale měl dojem, že byla v bludišti minutu od minuty větší tma. Zajímavé však bylo, že ať už Frederick zabočil za jakýkoliv roh chodby, pokaždé vedla buď rovně nebo doleva. Na začátku se rozhodl, že bude střídat směry tak, aby bylo možno co nejrychleji pokračovat na sever, teď mu však došlo, že takhle jednoduché to nebude. Žádná z chodeb, kterými zatím prošel, neměla odbočku doprava, jediná cesta vpravo byla tedy přes neprostupnou cihlovou zeď, která nevypadala, že by se každou chvíli měla rozskočit a uvolnit cestu dál. Tma se však neúprosně zvětšovala a on měl pocit, že stále chodil dokola. Netrvalo dlouho a nebylo vidět skoro ani na krok. Úplně zapomněl na své dvě cestovní tašky odložené v přijímací místnosti vedle kanape, na kterém seděl, než se dostal do PŘEDVÁDĚCÍ SÍNĚ. Teď teprve by se mu hodila svítilna, kterou si zabalil s sebou. Ať už měly zkoušky dokázat cokoliv, Frederick nemohl přijít na to, jak by v nich měl využít svá kouzla. Cítil se jako v jedné soutěži hrající vždy dopoledne o víkendech na hlavním kanálu, ve které měli soutěžící za úkol projít co v nejkratším limitu celé bludiště, aniž by získali trestný bod. Na ramena mu dopadala stupňující se úzkost. Věděl, že když nezačne rychle něco dělat, za chvíli už bude taková tma, že se nezmůže ani na krok. Už teď bylo náročné rozpoznat vlastní ruce. Potřeboval rychle něco, co by ho mohlo zachránit, což ho přivedlo na jednu hodně starou vzpomínku. Pamatoval si to celkem dobře. Bylo to asi půl roku po školní besídce v pátém ročníku. S celou třídou tehdy jeli kempovat do nedalekého lesa. Madame Sinisterová si od doby, kdy zmizel její oblíbený pejsánek Hafík, vylívala všechnu svou špatnou náladu na Frederickovi. Zaměstnávala ho všemožnými nesmyslnými úkoly, jako například nabarvit všechna plátna od stanů na modro, nebo po obvodu tábořiště rozestavit nevyjezené šišky, což mu zabíralo většinu volného času a to byl taky jeden z důvodů, proč měl Frederick ve škole tak málo kamarádů. Madame Sinisterová měla vždycky neskonalou touhu Frederickovi škodit a tím, že jí zmizel jeho vinou pes, konečně získala výmluvu pro své nezvyklé jednání. Jednou ho proto poslala po setmění do lesa pro dřevo. Jak už asi doufala, sešel Frederick z cesty a zabloudil. Měl na svou třídní učitelku tak veliký hněv, že jednou rukou rozlomil o koleno opravdu veliký kus dřeva. Do hlavy se mu valila krev, jak byl naštvaný. V té době nemyslel na nic jiného, než dostat se zpátky k učitelce a za všechno se jí pomstít. Vlivem nějakého nenávistného impulsu se mu rozsvítil zrak a on najednou viděl jako za bílého dne. Jestli to tenkrát bylo za pomoci kouzel, to nevěděl, pokud však ano, potřeboval to dokázat i teď. Zastavil se a stoupl si ke stěně. Pomalu jako by usínal, zavřel oči. Pocit v zátylku se opět začal nepříjemně stupňovat. Frederick to nedokázal a rychle oči otevřel. Nikde nic. Znovu zavřel oči se slovy, že tentokrát už je neotevře. Přes svou vůli však téměř jistě věděl, že se k němu někdo blíží s nekalými úmysly. Opět rychle mrknul a ujistil se, že kolem něj nikdo nestojí, tedy aspoň si to myslel, protože v té tmě už nebylo vidět ani na krok. Zas a znovu to zkoušel, až mu došla trpělivost. Ať se na něj teď díval kdokoliv, Frederick si řekl, že už oči otvírat nebude, a plně se začal soustředit na nenávist k madame Sinisterové, která mu minule možná zachránila život. Pocit, který v tu chvíli zažil, byl až velice podobný tomu, jaký zažíváte, když v napětí všech svých nervů roztrhnete v amoku list papíru. Párkrát zamrkal, protřel si oční víčka a až pak si teprve uvědomil, že zase vidí prostor kolem sebe. Bylo to jako by se díval přes červené sklo, ale bylo to také mnohem pohodlnější doopravdy vědět, že kolem něj nestálo nic, co by ho sledovalo. Zdi se zdály mnohem detailnější než dříve. Opravdu fascinující, až trochu strašidelné však bylo, že za zdmi se pohybovaly neidentifikovatelné žluté obrysy, různě velké a nesymetrické. Frederick se dal do běhu. I když mrkal, obraz se ani na zlomek vteřiny neztrácel, mohl tedy běžet i se zavřenýma očima, ačkoliv se mu z takové představy zvedal žaludek. Nevěděl dobře proč, byl však stále nervóznější z toho, že dosud nepotkal žádnou nástrahu. Měl pocit, že prázdné chodby v něm měly vzbudit falešný pocit bezpečí. Najednou se zastavil a zalapal po dechu. Jeden z těch žlutých stínů pohybujících se za zdmi se k němu nebezpečně rychle přibližoval sousední chodbou. Nohy jako by mu zarostly do země. Stín byl už za rohem. Frederick se otočil a sprintem se vydal nazpátek. Když konečně otočil hlavu dopředu, zděsil se. Přímo před ním visel ve vzduchu druhý žlutý stín. Teď už bylo poznat, co se pod oparem skrývalo. Nehmatatelný plášť, který vypadal, jako by ho na sobě měl oblečený neviditelný člověk. Husí kůže mu naskočila rychlostí blesku.
Plášť se ještě přiblížil. Frederick se pokusil rychle couvnout, avšak zakopl o vlastní nohavici a upadl na zem. Za jeho zády se zjevil druhý plášť a společně s prvním uzavřely Fredericka do pasti. Frederick se s námahou vyškrábal na nohy. Oči mu přeskakovaly z jednoho pláště na druhý, oba k němu pomalu plachtily vzduchem. Najednou se mu z očí vytratila všechna červená barva, umožňující vidění ve tmě. Už zase neviděl vůbec nic. Vše, co zahlédl, byly dva matné přerývavě dýchající závoje, svírající ho do nebezpečného objetí. Už se začínal dusit. Roztáhl ruce a dopadl na zem, přičemž si nechtěně pochroumal kotník.
„Revers!“ vykřikl Frederick a natáhl ruce k oběma pochodujícím tělům. Luplo to stejně jako před pěti lety na školní besídce s tím rozdílem, že pláště nezmizely, ale jen spadly na zem jako odhozené hadry. Frederickovi se zatočila hlava a zamravenčil mu žaludek, ani pořádně nevěděl, co to řekl. Opět ho pohltila tma. Bylo mu jasné, že ať se stalo cokoliv, ta dvě poletující prostěradla ho už obtěžovat nebudou. Trvalo mu celých pět minut, než se dokázal soustředit na opětovné vidění ve tmě. Všechny žluté stíny byly tytam. Neměl čas nad tím vším uvažovat. I když kulhal, pokračoval chodbou dál ještě rychleji a tišeji než předtím. Pocit v zátylku byl pryč, vystřídala ho nervozita a strach. Ačkoliv si byl pevně vědom, že soubojem, který se před chvílí odehrál, ztratil pojem o směru, dál se hnal ulicemi, až dorazil do chodby, na jejímž konci byly obrovské plameny rudého ohně, sahající až ke stropu. Pomalu se k ohni začal přibližovat. Nechápal, co měl vyznačovat, zdali to nebyla jakási metafora, která ho měla nasměrovat správnou cestou. Pohledem zpátky však ztratil i tu poslední špetku klidu, která v něm po souboji s poletujícími kabáty zbyla. Opět byl obklíčen, tentokrát to však nebyly žádné pochodující kusy látky ale plameny, jenž ho zužovaly do dvaceti metrů těsného prostoru mezi zdmi bludiště. Ustoupil do plápolajícího ohně, jako kdyby z dálky zahlédl ohavnou vraždu. Stál teď přesně uprostřed chodby.
„Mysli, mysli, mysli, mysli,“ přikazoval si v duchu sám sobě. Rychle párkrát zamrkal, aby dostal červený zrak ze svých oči, jelikož mu z paprsků plamenů už pěkně začínaly slzet, a posadil se na zem. Zachovával ten nejsarkastičtější optimismu, jaký dokázal. Pořád se krmil nadějí, že až oči otevře, oheň bude pryč a on bude moct bezstarostně pokračovat v cestě. Nedokázal udělat kouzlo, které by oheň uhasilo a nebo jej zničilo. Párkrát zkusil pošeptat Revers, i když to očividně k ničemu nevedlo. Pokaždé když tak učinil, oheň na zlomek vteřiny zhasl, ale hned nato se zase rozhořel. Nápis Mezopotámie Frederickovi problikával v zavřených očích jako majáček. Několika marnými pokusy se snažil proskočit ohněm, ihned co vyslovil Revers, ale k ničemu to nevedlo, jenom si zbytečně trochu ožehl košili. Když oheň zrovna neplál, utvořila se před průchodem neviditelná stěna, jež Frederickovi bránila v prostupu dál. Asi tušil, kam to všechno spěje. Vzpomněl si na jeden pořad, ve kterém lidé proskakovali ohněm, aniž by se jim něco stalo, na druhou stranu to však byli trénovaní kaskadéři ve speciálních oblecích a ne desetiletí školáci, naprosto unešení ze své jedinečnosti. Slyšel, jak mu buší srdce. Měl pouze dvě možnosti, buďto zkusit proběhnout ohněm, nebo vyřknout odvolávací heslo Mezopotámie a být zachráněn, jenže to by znamenalo odložení zkoušek a pak by se sem musel stejně vrátit a absolvovat to všechno znovu. Zavřel oči a rozběhl se proti plamenům. Pocítil, jak ho po tváři pohladil vítr. Rozhlédl se do všech stran. Nikde nebylo nic než africká step a uprostřed ní pyramida ze dřeva velikosti dvoupatrového autobusu. Nemohl tomu uvěřit, právě prošel první zkouškou. Pomalu přistoupil k pyramidě, jako by se bál, že každou chvíli začne štěkat, a pohlédl přes její škvíry dovnitř. Pyramida byla dutá a v jejím vnitřku byly matně osvětlené dveře podobné těm, co stály na náměstí u fontány. Nemusel dvakrát uvažovat, hned mu došlo, že musí pilíře odstranit tak, aby na něj nespadly. Jelikož byl Frederick zdatný v používání přenášecích kouzel, postavil se opodál, vykasal si rukávy a začal jako dirigent mávat rukama. Asi se dostatečně nesoustředil, vrchní pilíře se nechtěly za žádnou cenu pohnout. Měl pocit, jako by zkoušky lehce podcenil, za tu dobu, co byl v bludišti, úplně zapomněl na to, že on na rozdíl od těch lidí, co znal celý život, uměl kouzlit. Všechna ta neuvěřitelná radost z toho, že existuje kouzelnický svět, kde by mohl normálně čarovat, v něm prakticky už neexistovala. Když se nad tím zamyslel, uvědomil si, že si na kouzla moc přivykl. Vzpomněl si na radostné okamžiky několik měsíců po tom, kdy poprvé kouzlil, a ihned se mu vrátila všechna síla. Vrchní pilíře se ale i přesto odmítaly hnout. Frederick to nechápal, přitom ani nekladly žádný odpor, jen prostě ležely, jako by se nechumelilo. Jako blesk z čistého nebe ho něco napadlo. Připadalo mu to jako jedna ze stolních her, co kdysi hrával se svým bratrem Arnoldem ve volných chvílích příměří, které končily Arnoldovou prohrou. Ve hře šlo o to, aby každý hráč vytáhl co nejvíce libovolných dřívek, aniž by se pyramida sesypala na hromadu, bez doteků horních pilířů.
Frederick se s rozvahou pustil do práce. Jemně zatlačil kouzlem na jednu kládu v pyramidě a pomalu ji nechal doplachtit na zem. Pocítil, jak mu kapka studeného potu stekla po čele ke krku. Pokud by pyramida neměla dostatečný podklad, spadla by na dveře a rozbila je, v horším případě by spadla na Fredericka a rozbila jeho. Kládu od klády pociťoval větší tíseň. V pažích začínal cítit únavu, africké slunce žhavilo jako pec a kapky potu z čela ho začínaly štípat v očích. Celá stavba už balancovala jen na jednom pilíři. Vypadala teď jako po přírodní katastrofě. Frederick už neměl jak pokračovat. Každý další vytažený pilíř by znamenal konec. Couvl pár kroků zpátky a zapřemýšlel o možném riziku. Měl sice trochu vztek, že klučík, kterého viděl vyběhnout z čekárny, tímhle vším prošel možná ještě s menšími problémy než měl on sám, ale i přesto se cítil velice uvolněně. Byl sám na sebe hrdý. Každá z těch klád musela vážit aspoň tolik co on sám, trénink, který věnoval kouzlům v posledním měsíci, se tedy doopravdy vyplatil. Hlavou se mu jako obvykle prožírala otázka, kterou by si nejradši odpustil. Jak se ke dveřím ve finále dostane? Prostor, který si udělal, byl sice prostupný, ale stále tu bylo riziko, že kdyby se dotkl jednoho z balancujících pilířů, pyramida by se na něj nekompromisně zhroutila. Krok po kroku se přibližoval pod její hřbet. Opatrně se položil na zem a začal se soukat pod jedním z pilířů, který držel celou stabilitu pyramidy. Pořád měl však neuvěřitelně veliký pocit, že celou tuhle nesmírně složitou estrádu mohl vyřešit snadněji a hlavně v kratším čase. Teď však nebyla příležitost zabývat se takovými otázkami. Už chybělo jen pár centimetrů k tomu, aby se dostal dovnitř. Opasek na džínsech byl však moc vysoko, stačil by milimetr a dotkl by se klády, která by ihned ztratila rovnováhu. Frederick na něj namířil špičkami prstů pravé ruky a kouzlem ho odepnul. Za pár okamžiků už stál přede dveřmi uvnitř pyramidy. Zapnul si opasek a otevřel si.
Rázem byl na narozeninové oslavě sedmdesátých narozenin svého pradědečka George. Frederick netušil, kde se tam vzal. Vzhledem byl o něco menší než v přítomnosti a měl také o něco kratší vlasy. George zrovna za aplausu přihlížejících sfoukl sedmdesát symbolických svíček, zapíchnutých v krému dvoupatrového dortu. Všichni v okamžik dohasnutí poslední svíčky zakřičeli „Na zdraví!“ a rozešli se do všech stran. V davu lidí, kteří se hrnuli ke stolu s jídlem, poznával Frederick pouze Arnolda. Ten si právě sám pro sebe zabral mísu s chipsy a hodlal ji celou pozřít v ústraní všech přítomných. Dále poznával svého strýce Williama, jenž naléval své manželce Rosie červené víno, a svého otce Jacka, stojícího opodál mísy s punčem. Byla to jedna z těch oslav, kdy se sešla celá rodina. Bohužel rodina Taylorů byla doopravdy velká a sahala do všech koutů Anglie, a tak se často stávalo, že si Frederick absolutně nemohl vybavit jména některých lidí, kteří tam ten večer byli. Frederick přistoupil k pradědečkovi a objal ho.
„Hodně štěstí dědo,“ poblahopřál Frederick tenounkým hlasem.
„Děkuji Fredericku. Povím ti jedno tajemství, chceš?“ pošeptal George. Frederick nadšeně přikývl. „Víš, co jsem si přál? Aby ti rodiče dovolili čarovat. Staneš se nejtalentovanějším kouzelníkem na světě a to pak budou rodiče koukat.“
„Když myslíš. Máma ale říkala, že mám zvláštní schopnosti, protože mě ozářil paprsek vetřelců,“ přiznal Frederick sebevědomím hlasem. „Když prý budu kouzlit, tak mě uvidí na radaru a vezmou si mě s sebou do vesmíru,“ pokračoval přesvědčeně.
„Nechceš mi snad naznačit, že takovým věcem věříš?“ zeptal se George nespokojeně.
„Ale co když má pravdu?“ protestoval Frederick.
„Teď ti něco řeknu. Za žádných okolností, nepřestávej kouzlit. Za žádných okolností, slyšíš? Musíš se cvičit, rozvíjet se a jednou z tebe bude mocný kouzelník.“
„Mocnější než kdo?“ nechápal.
„Na světě je hodně kouzelníků a ty jsi jeden z nich. Máš neuvěřitelný dar, kterými jsme já, tvůj bratr, ani tví rodiče nebyli obdarováni. Není důležité, jestli budeš mocnější než ten nebo tamten, ale jakou sílu budeš cítit sám.“
Frederick tato slova moc nepochopil a nebral v potaz ani dědečkovy předchozí řeči. Pořád mu byla bližší myšlenka o vetřelcích, což bylo v jeho útlém věku pochopitelné. George strašně rád pozoroval, jak Frederick myšlenkami krájel dort a nechal ho levitovat vzduchem až k sobě. Naopak Emily, která právě vyšla z toalety, moc potěšená nebyla.
„Fredericku, co jsem ti říkala!“ křikla na něj.
„Ale. Nech ho být, radši se podívej na ten létající dort,“ zasmál se George. Emily po něm střelila nahněvaným pohledem. Popadla Fredericka za ruku a odtáhla ho do ústraní, kde se znovu a znovu dušovala, jaké nebezpečí mu hrozí, jestli nepřestane kouzlit. Frederick nevěděl, co si má myslet. Jack ho už doma před odjezdem na oslavu poučoval o pradědečkově věku, jako že už to nemá v hlavě v pořádku a tak, ale Frederick se nemohl smířit s tím, že by jeho nejoblíbenější dědeček lhal nebo si vymýšlel. Když Emily jako pávice zamířila zpátky mezi hosty, přikradl se Frederick zpátky k Georgovi a potajmu naslouchal jeho příběhům o kouzelnících, nejvíce ho však zaujala zmínka o kouzelnickém světě, kde byl mírumilovný lid a věčný mír. Po nějaké době už se George musel zase věnovat lidem, kteří přišli na oslavu, a tak si Frederick sedl na židli a s bubnováním prstů o stůl přemýšlel o svých schopnostech. Arnold, když neměl co na práci, se jako obvykle snažil zabavit otravováním Fredericka. Ten s hlavou opřenou o svou ruku zamyšleně sledoval pár teenagerů z rodiny, které znal pouze jako bratránky a sestřenky, popíjející mimo oči dospělých alkohol. Arnold si sedl před něj a po chvíli netknutého ticha začal napodobovat Frederickův výraz.
„Nech toho,“ štěkl po něm bez nálady Frederick. Jednou z Frederickových nekouzelnických schopností byl dokonalý skelný pohled, jaký si nacvičil hlavně ve škole a kterým právě teď sledoval vázu s karafiáty, aby odradil svého bratra od provokace.
„Nech toho,“ opakoval po něm Arnold.
„Zase po mě budeš opakovat?“
„Zase po mě budeš opakovat?“
Frederick si uvědomil, že bude lepší, když neřekne ani slovo a nedá tak příležitost svému protivnému bratrovi papouškovat jeho věty. Vstal a s Arnoldem za zády se přiblížil k dortu. Ukrojil si menší kus, na kterém bylo až podezřele hodně polevy a šlehačky, a zakousl se do něj. Arnold na něj začal dělat nechutné obličeje, což Frederick předpokládal a vrazil mu kus dortu přímo do obličeje. Arnold měl slzy na krajíčku, rozběhl se kamsi do davu, zřejmě hledat Jacka nebo Emily, a zmizel. Frederick si oddechl. Chvíle, kdy byl o samotě, začínaly být v poslední době čím dál vzácnější. Rodiče se očividně báli, aby neprováděl ‘Žádné nesmysly!‘ podle Jackových slov.
Frederick se na oslavě strašlivě nudil. Asi půl hodiny strávil tím, že se houpal na židli, další půl hodinu tím, že dělal z cukrových tyčinek pagodu a dalších nekonečných třicet minut popíjel limonády postavené na stole. George se celý uřícený vybelhal ze skupiny mužů v drahých oblecích a sedl si na místo vedle Fredericka.
„Máš strašně otravné strýčky, Fredericku,“ poznamenal George zadýchaně.
„Dědo? Myslíš, že existuje ještě někdo jako já?“ zeptal se po chvíli Frederick.
„Já myslím že ano. A ty na to za několik let určitě přijdeš. No tak a teď mi ukaž, jak umíš vzít láhev támhle těm náctiletým cucákům a vylít ji do kytek,“ pobídl ho George s úsměvem na tváři. Frederick se neuvěřitelně ale s potěšením soustředil na láhev, kterou užuž zdvihal jeden plavovlasý kluk k ústům. Ta se mu vytrhla z ruky, vznesla se do vzduchu a svůj obsah vylila do květináče s kaktusem.
„Znamenitě. Ale myslím, že ten kaktus budu muset vyhodit,“ poznamenal bodře George. Frederick se usmál. Ve skupině náctiletých vypukl hlasitý smích a každý si s obdivem prohlížel vznášející se láhev. Po hodině a půl strávené nudou mu každá věc, kterou mohl dělat se svým dědou, připadala jako zasloužený dar za obětavost a nebylo tedy divu, že byl Frederick naštvaný, když musel George zpátky mezi hosty.
Ačkoliv bylo teprve půl osmé večer, lidé se z oslavy začali pomalu vytrácet. Dav před jídelním stolem výrazně prořídl, což bylo pro Fredericka dost špatné, jelikož na druhé straně u baru seděl Arnold celý rudý vztekem a pohledem kroužil po celé místnosti.
„Asi bych se měl jít schovat,“ zahučel naštvaně Frederick, když se střetl s Arnoldovýma očima. Nejhorší však bylo, že když natočil hlavu doprava, uvědomil si, že je George už dávno mezi hosty. Na parketě poletovaly jako motýli tančící páry, mezi nimiž byl i Jack a Emily, což Frederickovi dalo alespoň dalších pět minut, než se k nim dostane Arnold a začne na něj žalovat. Oslava se táhla jako šnek, což bylo za daných okolností doopravdy špatně. Frederick se každou minutu díval na hodinky. Nebýt toho, že měl aspoň na pár minut příležitost s někým si popovídat, nejspíš by umřel nudou. Uvolnil si kravatu, která ho po celý večer neuvěřitelně škrtila, vstal a zmizel za dveřmi vedoucími na zahradu. Čerstvý vzduch mu krásně protáhl plíce. Přestože si nebe zachovávalo svou světlomodrou barvu, svítily na něm už první hvězdy. Frederick se procházel kolem zahradního jezírka a přemýšlel jako už obvykle o schopnostech, které mu ve společnosti více lidí vnucovaly pocit nadřazenosti. Bylo zvláštní, jak vzaly věci rychlý spád. Neměl tušení, jak by mu bylo, kdyby měl syna, který by kouzlil a on sám ne. Jedna možnost byla, že rodiče žárlili a i když to znělo velice sobecky, Jack a Emily už takoví prostě byli. Od Arnoldova narození byl Frederick rodičům vzdálenější a vzdálenější a to mu bylo upřímně líto. Ticho, rušené pouze kvákáním žab v rybníku, pro něj bylo ten večer ceněné jako zlato. V hlavě mu pořád zněly swingové skladby, které hrály po celou oslavu, ale místo jejich textů se pořád dokola opakovalo „Jsi kouzelník“.
Na zahradní lavičce u vysokého ozdobného keře seděl strýc William, což byl příbuzný, kterého Frederick znal skoro nejméně. William nebyl nikdy k zastižení, odmítal všechny pozvánky na oslavy a svatby. Pokud ho někdy Frederick zahlédl, bylo to za velmi zvláštních okolností a to byl William zrovna v takové presu, že si ho ani nevšiml. Naposledy když se tak stalo, šel Frederick ze školy s aktovkou v ruce a přemýšlel o svých strastech, když v tom kolem něj William proběhl takovou rychlostí, že to Frederick napoprvé ani nezaregistroval. William přeskočil živý plot jednoho domku v Evansově ulici a pak zmizel za jedním úzkým stromem, což bylo velice podivné, jelikož ten strom měl průměr asi jako Frederickova ruka. William se díval na hvězdy, jako by ignoroval Frederickovu přítomnost, a když už se Frederick otáčel, aby potichu a nenápadně odešel, promluvil: „Hádám, že nechceš jít zpátky na tu oslavu.“
Frederick věděl, že musí odpovědět, bylo to jako by musel nuceně mluvit s nějakým cizím člověkem, se kterým nechtěl nic mít. Byl to sice příbuzný, jenže oba spolu za celou dobu, co se znali, prohodili maximálně deset slov.
„Popravdě ne,“ zalhal Frederick.
„Vidíš ty hvězdy? Podle mne se na ně už ani nedíváme,“ sdělil mu William. Frederick ani zdaleka nepochopil, co tím William myslel, jen potichu stál a za zády lomil rukama. „Slyšel jsem o té příhodě ve škole,“ přisvědčil tiše William. Frederick se jen nejistě usmíval. Z tónu Williamova hlasu nebylo možno absolutně rozeznat, zda to myslí jako žert nebo upřímně. „Výborné deformační kouzlo,“ poznamenal William, když odvrátil oči od hvězdnaté oblohy a zadíval se na Fredericka.
Tak to už byli dva. To je nějaká legrace? Je vážně kouzelník, nebo se jenom George a William dohodli, že si z Fredericka vystřelí? To bylo ale velice nepravděpodobné, protože George byl Frederickovi skoro po celou dobu na očích a na domlouvání nějakých špatných vtípků neměl mezi zabavováním hostů vůbec čas.
„Fredericku, chci, abys věděl, že jsem ti odkázal svůj nevětší poklad. Kdyby se mi někdy něco stalo nebo bych se za nevyjasněných okolností ztratil, nevyčkávej a ihned si ho běž vyzvednout.“
Tak teď už Frederick ztratil všechnu půdu pod nohama. Připadalo mu, jako by to William ten večer přetáhl s alkoholem.
„FREDERICKU! Fredericku! Okamžitě pojď sem!“ zaburácel ode dveří do zahrady Jackův hlas.
„Vysvobození“ oddychl si v duchu Frederick, i když věděl, že to, co ho čeká, bylo mnohem horší než postávat venku a poslouchat strýcovy nejasné řeči.
Ještě ten večer dostal Frederick pořádně “na holou“. Emily mu vyhrožovala, že pokud nepřestane kouzlit a dělat svému bratrovi naschvály, bude mít až nadosmrti domácí vězení. Bylo okolo desáté, když Jack po čtvrthodinové neuvěřitelně nudné partii piškvorků s jedním ze strýců, kteří u Fredericka patřili do skupiny Nikdy neviděl, oznámil, že se jede domů. Frederick se šel rozloučit s Georgem, přičemž zahlédl matčin nasupený pohled a vzpomněl si na její slova ohledně zákazů návštěv všeho, co mělo rysy zábavy, což podle něj byla i návštěva u pradědy.
„A nezapomeň cvičit kouzla, příště si probereme lekci, jak proměnit bratra v bramboru,“ zažertoval George, jakmile pustil Fredericka ze srdečného objetí.
„Já už nebudu kouzlit,“ odpověděl falešně klidným tónem Frederick. Nerad vypustil tahle slova z úst, ale musel, jinak by už svého oblíbeného pradědu nikdy neviděl. George na Fredericka zklamaně pohlédl a pak, když zahlédl v jeho očích tu nezkousnutelnou pevnou vůli, ho pustil.