Forsaken - 211. díl

Chvilku jsem na Nikolu jenom nevěřícně třeštila oči, než jsem se konečně zmohla na nějakou reakci.
„Já přece nejsem žádná feťačka! V životě jsem nevykouřila ani jedinou cigaretu!“ ohradila jsem se posléze, ale má slova postrádala potřebnej důraz. Na ten jsem už fakt sílu neměla.
Nejspíš taky proto, že když se to tak vezme, mohlo bejt v těch ampulích vlastně cokoliv. Jasně, bylo mi sice řečeno, že je v tom krev, ale nikdy jsem to nezkoumala... takže pokud by někdo namixoval nějakou šikovnou směs a obarvil ji načerveno, důvěřivě bych ji vyžahla.
„Cigaretu možná ne, ale očividně si to vynahrazuješ jinde. Je na tebe fakt děsnej pohled, to mi věř.“
„Potřebuju se jenom vyspat, to je celý,“ trvala jsem na svým.
„Jenom vyspat? Takže tohle jsi neužívala?“ zatřepala významně pouzdrem.
„Užívala, ale je to docela neškodný... fakt je to jenom krev.“
„Jenom krev? Posloucháš se vůbec? Pokud seš chudokrevná, tak se to určitě léčí jinak než tím, že piješ něčí krev! Odkud to vůbec máš?! To přijdeš jen tak do nemocnice a tohle si tam nafasuješ v lékárně?! To asi těžko!“ vysmívala se mi Nikola.
„Mám to od známýho...“ přiznala jsem sklesle.
„Ještě že máš všechny ty svý známý, co?! Možná by sis měla dávat větší pozor, jak si svý kamarády vybíráš!“
„Já jim věřím,“ pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe.
„Jo, jasně... nejsou náhodou tak trochu gothic? Nehrajou si na nějaký blbý upíry? Tahat s sebou krev už je fakt dost ujetý, nemyslíš?!“
Tak v tomhle jsem jí musela dát výjimečně za pravdu, i když jenom v duchu. „Podle mě jsou v pohodě,“ oznámila jsem jí nahlas. „Hele... jenom tu dneska přespím a zejtra hned vypadnu, jo? Těch pár hodin to se mnou vydržíš, ne?“
„Fajn, ale nejdřív tohle vyleješ do záchodu!“ sdělila mi Nikola nekompromisně. „A zejtra ráno si zajdeme na snídani! A bez vytáček, rozumíš?! Petr se zmiňoval, že trpíš stihomamem... prej máš utkvělou představou, že tě někdo sleduje a pokouší se zabít... ale to je všechno jenom kvůli tomuhle sajrajtu! Když se tím přestaneš nalejvat, bude všechno zase dobrý,“ utěšovala mě, ale příliš upřímně to neznělo.
„Všechno bude zase dobrý?! To jako vážně?! Bude máma zas naživu?!“ vyjela jsem na ni zlostně. „Přestaň mi tu laskavě dělat přednášky o mým životě! Víš o něm úplný kulový!“
„To máš pravdu a víš co?! Naprosto mi to tak vyhovuje! Nechci ani vědět, do čeho všeho ses namočila! Byla jsem ochotná ti pomoct a pořád jsem, ale to si nejdřív musíš přiznat, žes to všechno podělala! Musíš se vzchopit a začít odznova... přestat se ládovat tímhle svinstvem, najít si práci, začít zas normálně žít! Protože to, co děláš teď, je nejkratší cesta do pekla!“
Trpce jsem se zasmála. „Ani netušíš, jak blízko seš pravdě, Niko... A ani nevíš, jak strašně moc bych si přála, aby to všechno šlo vrátit... ale z tohohle se vyhrabat nemůžu...“
„Dlužíš někomu velký prachy, že je to tak?“
„Ne, nedlužím. O prachy tu vůbec nejde...“
Jenže o co v týhle blbý hře, kde jeden mohl tak snadno přijít k úhoně, vlastně šlo, jsem zatím netušila ani já sama. Byla jsem jiná... a měla jsem divný schopnosti... tohle jsem věděla nade vší pochybnosti. Ale proč tomu tak bylo, to se mi dosud zjistit nepodařilo. A přitom jsem měla neodbytnej pocit, že právě tohle je klíčem k mýmu přežití.
„Můžu?“ otázala jsem se Niky v náhlým impulzu a než mohla odpovědět, přiložila jsem jí dlaň na čelo a soustředěně přimhouřila oči.
„Jestli tímhle naznačuješ, že mám horečku, tak si podobný trapný gesta nech pro někoho jinýho!“ vyštěkla na mě nedůtklivě a prudce trhla hlavou, aby setřásla mou ruku.
Ale mně ta krátká chvíle bohatě stačila. I tak jsem toho spatřila víc, než bych si bejvala přála. A ten obraz se mi nesmazatelně vryl do paměti. Pevně jsem semkla rty a propletla prsty na rukou, abych zamaskovala, jak strašlivě se mi třesou, nicméně můj žaludek si dál dělal, co se mu zlíbilo.
„Je ti něco?“ slyšela jsem jakoby z dáli Nikolin ustaranej hlas. „Seš ve tváři bílá jako smrt!“
Nebejt toho, že jsem se zoufale snažila udržet svou večeři, nejspíš bych se její poznámce zasmála. Ne, že by mě tak pobavila... to spíš naopak.
Protože ve svý vizi jsem zahlídla Nikolu, jak bezvládně leží na zemi v kaluži vlastní krve. A já klečela u ní... a lačně jsem se napájela přímo z jejího proříznutýho hrdla.