LO II: 37. kapitola Můžeš mít strach

Můžete mít strach, ale nemusíte si ho připustit. Mě strach oslabuje. Bylo mi hrozně špatně a žádné další oslabení jsem si nemohla dovolit, tak jsem se rozhodla zapomenout, že moji nejdražší se za pár hodin střetnou v boji na život a na smrt, a navštívila jsem Leonu. Došla se mnou za místní porodní bábou a slíbila, že u toho bude, stejně jako já byla při každém jejím porodu s ní.
„Bojíš se?“ vyptávala se mě cestou zpátky ke mlýnu.
„Hrozně,“ zamumlala jsem bezmyšlenkovitě.
„Čeho?“ vyzvídala.
„Porodu ne,“ povzdychla jsem si a nabrala do plic trochu víc kyslíku, abych se donutila jít dál.
„Bojíš se, že se ti nevrátí, viď?“ hlesla.
Užasle jsem vzhlédla.
„Něco jsem zaslechla,“ pokrčila rameny.
„O čem?“ svraštila jsem obočí. Začalo mě hlodat podezření.
„O tvém nápadníkovi.“
„Mém… Co?“
Kývla k mému břichu.
„Nechápu,“ vyslovila jsem pomalu. Co mohla ona vědět o Oliverovi?
„Vím to jen náhodou. Zaujalo mě, že se mluvilo o tobě. Písař Fabricio říkal, že se o to teď radní nestarají, ale po téhle bitvě a po porodu zase začnou.“
„Nedají mi pokoj,“ zašeptala jsem.
Přikývla. „Prý jsi příliš důležitá. A máš příliš mnoho tajemství. Dějí se kolem tebe divné věci, Leno,“ prohlásila a shýbla se pro nějakou bylinu u cesty.
„Ještě ne,“ polkla jsem.
„Jsem přesvědčená, že jeho otec patří k temným,“ prohlížela si mé nenarozené dítě. „A radní také. Dávej si pozor, Leno.“
„To už nejde.“
„Víš, že mi to můžeš…“
„Nemůžu ti to říct, Leono.“
Raději jsem ten rozhovor přehrála na jiné téma. Ale bylo mi úzko. Jestli něco tuší Leona, tuší to i jiní. A ti se odbýt nenechají. Musím se od nich odpoutat. Říct ne. Žádné příkazy. Žádné zákazy. Jestli radní chtějí, abych jim pomohla, musí mi věřit. Najednou jsem chápala, proč Oliver tolik potřebuje moji důvěru. Bez důvěry není ochoty a nedůvěra ledacos komplikuje.
Zůstala jsem ve mlýně celý den a snažila se nepřekážet. Hlídala jsem děti a pomáhala s večeří. Odešla jsem až večer, kdy jsem utíkala do města, abych se přeptala, jestli už ta hrozná bitva skončila. Voják u brány mi řekl, že nikoliv. Naše bitvy netrvaly ani den. A tahle překoná noc. Věděla jsem, že mě čeká bezesná noc. Loudala jsem se domů. Procvičovala si některé své schopnosti. A pak se dívala na hvězdy a cpala se zeleninovým salátem, který jsem si udělala kolem půlnoci. Potom mě přemohla únava a lehla jsem si do postele, ale jen jsem se převalovala.
Napadlo mě, kdo má asi na svědomí věštbu, které Oliver a celé Islamino tolik věří. A říkala jsem si, proč si ji vykládáme zrovna tak, že jedině já skončím to krveprolití, a bude mi k tomu stačit jedna velká bitva. Roky válčení přeci jedna bitva nerozhodne. Možná se vůbec nejedná o žádnou bitvu. Možná je to v něčem úplně jiném. A všem to uniká. Nesmím s tím tolik počítat. Nesmím se upínat k okamžiku, který třeba nikdy nepřijde. A hlavně se nesmím bát.