LO II: 38. kapitola Zlobíš mě

Usnula jsem až za rozbřesku a prospala tak celý den. Kolem čtvrté hodiny odpolední jsem vstala, samozřejmě se najedla a šla se umýt. Svítilnu jsem postavila na kámen na břehu, svlékla se a pomalu si sedla do vlažné vody. Měla jsem chuť na teplejší, tak jsem trochu rozhýbala spodní prameny. O nohy se mi otřel teplý proud. Zavrněla jsem. Ten zvuk zněl v tichu jeskyně divně. Začala jsem si tlumeně pobrukovat, takže mi unikl zvuk jeho kroků. A najednou mi položil ruce na ramena a políbil mě na krk.
„Tobě to tak moc sluší,“ zasténal a políbil mě ještě jednou.
Zakroutila jsem hlavou. Vůbec mi to neslušelo. Připadala jsem si nakynutá jako těsto na buchty.
Svléknul si kalhoty a posadil se do vody vedle mne. Trochu při tom zatnul zuby, takže jsem se dala honem do pátrání a stáhla mu košili.
„Říkala jsem ti, že se máš v pořádku vrátit,“ vyčetla jsem mu, když můj zrak padl na obvazy na pravé straně jeho břicha.
„Vrátil jsem se živý,“ zamumlal.
„Spíš polomrtvý,“ prohlásila jsem. „Kdo ti to obvazoval?“
„Nemám ponětí.“
„Aspoň že sis to nedělal sám,“ ušklíbla jsem se. Nebyla to zrovna nejprofesionálněji provedená práce.
„Pospíchal jsem za tebou,“ pokrčil rameny. Byl roztomilý. A vypadal nevinně. Ale nebyl nevinný. Nechal se… Zastřelit? Nebo udeřit mečem? Co já vím, každopádně nebyl v pořádku, i když mi to slíbil.
„Pak ti to převážu,“ rezignovala jsem nakonec. „Kdo vyhrál?“
„Nerozhodně. Světlonoši se drží. Nepřestávají mě překvapovat.“
„Takže tohle hašteření bylo zbytečné,“ řekla jsem nakvašeně.
„Hašteření? Spíš jatka.“
„To vidím.“
„Fajn. Jak ses měla ty?“
„Jak jsem se asi tak mohla mít? Byla jsem pološílená a nespala jsem a bála se, jak to celé skončí. A ty se vrátíš takhle zřízený,“ všimla jsem si několika zabarvujících se modřin na jeho rukách a zádech.
„Překvapili mě,“ zopakoval. „Normálně si jen zastřílím a jdu domů. Nemůžu za to, že tentokrát mi Eleští připravili extra zabalený bonus,“ ušklíbl se, ale jinak vypadal, že je mu celá ta situace ukradená. Když zrovna nebyl se mnou, určitě to byl dost bezcitný člověk.
Každý by se ho rád zbavil. Raději než samotného krále.
„Oni tě zabijí. A já zůstanu sama. To chceš?“ rozhněvala jsem se. Nikdy bych nevěřila, že mu něco takového řeknu. On není můj. Není můj manžel, ani přítel, ani se s ním nemůžu nikde ukázat. Jsem přeci sama!
V očích mu zaplály nechápavé plamínky.
„Co to melu, vždyť já jsem sama,“ vyslovila jsem nahlas svoji myšlenku.
„Ty jsi opravdu blázínek,“ pousmál se, ale nebyl to pobavený ani výsměšný úsměv. „Nemůžu s tebou být, kdykoliv bych chtěl, ale v mysli jsem s tebou pořád.“
„Kdyby se počítaly myšlenky, neodešel bys ode mne od té doby, co jsem tě poprvé spatřila,“ vyhrkla jsem. Ale myšlenky se nepočítají.
„Nechci, aby sis připadala sama. Ale nemůžu s tebou být víc. V mém světě vůbec nezáleží na tom, co bych chtěl. Nezáleží na tom, jak moc tě miluji,“ zase se pousmál a pohladil mě po tváři.
„Miluješ?“ zašeptala jsem tak potichu, že jsem pochybovala o tom, jestli to bylo opravdu zašeptání. Ale přikývl, takže jsem to asi opravdu řekla.
„Já…“ Nadzvedla jsem se, ovinula mu paže kolem krku a opatrně si mu sedla do klína. Vyhýbala jsem se kontaktu s inkriminovanými místy. Položil své ruce na mé boky a čekal. Podívala jsem se mu do očí. Tohle pro mě bylo těžké a kdyby mi nebyl dost blízko, asi bych to nikdy nedokázala říct. Příliš se to vymykalo mému racionálnímu způsobu myšlení, mému postoji k okolí, do kterého on ovšem nepatřil. Oliver byl výlučně samostatný subjekt. Olivera jsem milovala. „Miluji tě,“ řekla jsem a bylo mi, jako kdyby se mé srdce nafouklo a odlétlo do nebes. Někdy je více povznášející lásku dávat, než ji přijímat.
Přitáhl si mě blíž. Trochu mu zacukalo v koutku, když se má napjatá kůže dotkla jeho obvazů na břiše. Chtěla jsem se odstrčit, dám mu prostor, ale nedovolil mi to. Políbil mě. A líbal mě dál, až to přerostlo do našeho společného kousku ráje, kam jsme už pěknou dobu nezavítali, protože nechtěl ublížit miminku, přestože jsem ho ujišťovala, že všechno bude v pořádku.
„Už mi věříš?“ vydechl v jedné chvíli.
„Všechno na světě,“ prohlásila jsem a věděla, že nelžu.