Forsaken - 212. díl

„Tak co ti je?! Děsíš mě!“ zvolala Nikola a váhavě položila svou ruku na mý, křečovitě sepjatý.
„Nech mě bejt! Nech mě sakra bejt!“ rozkřikla jsem se na ni a prudce jsem vyskočila z pohovky, ne nepodobně kočce, který někdo šlápnul na ocas. „Běž ode mě!“ vyjekla jsem ještě, než jsem couvla do kouta a tam se pozvolna svezla na podlahu. Kolena jsem si přitáhla až k bradě a objala je pevně pažema, jako kdybych se tak mohla ubránit tomu příšernýmu osudu, kterej mě očekával. Třeba ta vidina vůbec nic neznamenala... namlouvala jsem si nepřesvědčivě. Vždyť zatím se ani jedna z nich nevyplnila. A já přece nehodlám kvůli krvi nikoho vraždit, tím jsem si byla naprosto jistá.
Jenže to zřejmě neplánoval ani Riel, když se zavřel v tom berlínským bytě... uvědomila jsem si s hrůzou. Možná jenom odhodlání nestačí...
„Vidíš a přesně o tomhle jsem mluvila! Copak si neuvědomuješ, že už ani nejseš schopná se ovládat? Tohle vypadá jako klasickej absťák!“ ozval se opět Nikolin kousavej hlas a neodbytně pronikl až do mýho otupělýho mozku.
„Fakt?! A kolika absťáků už jsi byla svědkem, že to můžeš posoudit?!“ vypravila jsem ze sebe posměšně.
„Dobře, tak žádnýho, ale v pořádku nejseš, to poznám i já!“
„Ještě že tě mám!“ poznamenala jsem s jízlivostí, kterou mě do týhle chvíle častovala ona. Jenže v mým případě to samozřejmě bylo jen dalším důkazem o mý labilitě.
„Máš pocit, že se proti tobě všichni spikli a že nemáš nikoho, komu bys mohla věřit, co?“ vyzvídala a podle toho, jak to pronášela, bych hádala, že to byla definice magora z nějaký poučný knížky. A vzhledem k tomu, že psychologii nestudovala, celkem mi zalichotilo, že si kvůli mně dala tu práci. Celkem...
„Jo, tohle zhruba tak shrnuje moji současnou situaci...“ přikývla jsem, protože nemělo smysl to popírat. „A co geniálního mi radíš?“
„Jenom dvě věci... přestat brát tohle svinstvo a vyhledat pomoc psychiatra. Já toho pro tebe moc udělat nemůžu...“
Hořce jsem se zasmála. „To je skvělý, takže mi vlastně navrhuješ, abych se nechala zavřít do blázince, jo?“
„Do léčebny,“ opravila mě Nikola mírně. „A jo, řekla bych, že by to bylo to nejlepší řešení. Aspoň bys tak nemohla už nikomu ublížit!“
„Fakt nádhera!“ ocenila jsem její péči ironicky. „Takže když jsi mi nabídla, abych u tebe nějakou dobu zůstala, ve skutečnosti jsi plánovala, že na mě hned zavoláš lapiduchy, co?“
„To ne!“ popřela to rázně a zatvářila se náležitě ukřivděně. „Oba se ti s Petrem snažíme akorát pomoct!“
„Jo, vy dva jste takoví lidumilové...“ procedila jsem nevlídně mezi zuby.
„Buď rozumná, Izabelo. Jak dlouho chceš v tomhle ještě pokračovat? Copak nevidíš, jak tě to ničí?“ domlouvala mi tónem, jako kdyby mluvila s někým dočista nesvéprávným.
„A co mám jako dělat? Skočit z mostu, protože vám dvěma překážím?! Sorry, ale takovou radost vám fakt neudělám!“
„A kdo říkal co o mostu?! Co teď vůbec chceš dělat? Ale upřímně! Zas si najít nějakýho novýho šamstra, co si tě bude vydržovat?!“
„Zmínila už jsi to tolikrát, že začínám mít pocit, že je to tvůj tajnej sen!“ zatvářila jsem se kysele. „A ne, že by ti do toho něco bylo, ale hodlám udělat přesně to, co už jsem ti dneska říkala. Najít si práci, nějakej podnájem... a rozhodně sama! Chlapů mám teď na nějakej čas plný zuby!“
„Možná proto, že si vybíráš špatný typy!“ poučila mne Nika pohotově. „Vzdala ses solidního chlapa jenom kvůli nějakýmu frajírkovi! Co vůbec dělal za práci? Opraváře?! A nebo byl dokonce nezaměstnanej?!“
„To by mě fakt zajímalo, podle čeho tohle posuzuješ!“ ušklíbla jsem se a zároveň si pomyslela, že od člověka, kterej mě krátce předtím sjel za škatulkování lidí, to opravdu sedí.
„Viděla jsem vás v jedný restauraci! Vypadalo to, že se zrovna ohledně něčeho dohadujete...“ svěřila se mi Nikola s dost pohoršeným výrazem.
„To je možný, debaty nám vždycky šly...“ utnula jsem ji naoko bez zájmu, ale uvnitř mě sevřel hlubokej stesk po Rielovi.
Krucinál... musím mu co nejdřív zavolat... samozřejmě jenom kvůli tomu, abych se ujistila, že je naživu... Pouhý pomyšlení na to, že brzo zas uslyším jeho hlas, mi trochu zvedlo náladu. Ale ne moc, protože jsem se zatím nezbavila svý otravný ošetřovatelky a před ní jsem mu rozhodně volat nemínila.
„No tak co měl teda za práci?“ dožadovala se znova odpovědi a bylo zřejmý, že nedá pokoj, dokud se to nedozví. A mně už definitivně došla trpělivost.
Sladce jsem se na ni usmála. „Nic zvláštního... dělal nájemnýho vraha!“