Srdce bojovnice II - 73. díl

„Copak jsme snad až dosud dělali něco jiného?“ otázala jsem se, náhle naprosto klidná a vážná. Z princova hlasu jsem poznala, že mu na tomhle skutečně záleží, a moc jsem si přála, aby byl v našem svazku spokojený. I když to znamenalo otravovat se s nějakými hodinami etikety.
„Upřímně, Riel? Dělali jsme leccos a sama to víš nejlépe. Ale teď... chtěl bych, aby třebaže budeme někdy chybovat, přesto nebude moci být pochyb o tom, že naše úmysly byly pouze čestné, rozumíš mi?“
Trochu jsem se pousmála. „Ano... asi ano... Jenom mě udivuje to náhlé odhodlání... Přece jen ses rozhodl, že chceš svému otci působit už jenom radost?“
„O něho tu vůbec nejde... Kdybych měl strávit svůj život tím, že se mu budu snažit zavděčit, bylo by to akorát tak mrhání časem,“ poznamenal s nádechem hořkosti.
„Když to nemíníš dělat pro něho, tak pro koho tedy?“ zjišťovala jsem poněkud zmateně.
Neodpověděl mi hned, nějakou dobu mě jen tak držel v náruči, a já nenaléhala. Věděla jsem, že pokud se mi s tím chce svěřit, nakonec promluví, a pokud ne, pak na tom já nic nezměním. Se spokojeným vzdychnutím jsem si položila hlavu na jeho rameno a nechávala se ukolébávat jeho blízkostí.
Byl to strašlivě zvláštní pocit… neboť v důvěrných chvílích, jako byla tato, jsem si plně uvědomovala, že už nejsem na všechno sama. Už nikdy. Že mám vedle sebe někoho, kdo mě obejme, když mi bude smutno, a kdo si mě vyslechne, když mě něco bude trápit. Pravda… tím, že jsem tohle získala, jsem přišla o část své nezávislosti, ale cožpak jsem si jí v minulosti neužila dosti? Co mi vlastně kdy přinesla dobrého?
„Je to pro nás, Riel… a pro naše dítě…“ ozval se princ posléze a způsob, jakým to řekl, mě z neznámého důvodu dojal.
„Pro naše dítě? Vždyť se ještě ani nenarodilo. Není trochu předčasné si o něj již dělat starosti?“ namítla jsem mírně.
„Předčasné? Neřekl bych… Možná kdyby si více Eldar dělalo podobné starosti, necítilo by se tolik dětí… nechtěných…“
V ten okamžik bych dala cokoliv, abych zase viděla, neboť jsem toužila pohlédnout mu do tváře a odhalit tak, zda jsou i jeho oči stejně posmutnělé jako jeho tón. Jenže to mi samozřejmě nebylo dopřáno. Snažila jsem se aspoň přijít na to, co tu jeho zádumčivost mohlo způsobit, ale vůbec nic mě nenapadalo. Král byl sice značně odměřený a přísný ellon, který se rozhodně nespokojil s málem, ale přesto by bylo přehnané tvrdit, že mu na jeho synovi pranic nezáleží.
Užuž jsem otvírala ústa, abych se na to zeptala, ale dříve, než jsem ze sebe vypravila byť jen hlásku, jsem je zase zavřela. Nemělo smysl rýpat se ve starých ranách, daleko lepší mi připadalo se postarat, aby nepřibyly nějaké nové. A pokud Thranduilovi nebyl dopřán domov, v němž by se cítil milován, pak je na mně, abych mu to nyní vynahradila. Ostatně… proč s tím nezačít rovnou?
„Naše dítě ale přece nebude nechtěné… a bude velice šťastné, neboť bude mít toho nejlepšího otce…“ pronesla jsem skálopevně a vtiskla princi jeden dlouhý, láskyplný polibek na rty.
Ucítila jsem, jak se pod mým dotykem lehce pousmál. „A ty budeš také šťastná, Riel?“
„Pokud budu s tebou tak ano,“ odvětila jsem prostě. Neboť to kupodivu prosté bylo.
Nepřála jsem si zkoumat, jestli by mé rozhodnutí bylo stejné, kdybych nepřišla o zrak, neboť podobné úvahy by beztak k ničemu nevedly. Díky své slepotě jsem ztratila takřka veškerou možnost volby. Na druhou stranu jsem si však mohla dovolit zachovat se sobecky a přijmout princovu nabídku. Má poslední bitva byla, jak se zdálo, dobojovaná, nemělo smysl se dál vzpouzet nevyhnutelnému, o to více, že i přes pár výhrad, které jsem k této své budoucí pozici měla, jsem si byla naprosto jistá, že se chci stát Thranduilovou chotí. Možná tomu tak bylo už od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila, jenom jsem si to odmítala přiznat, jak jinak si vysvětlit to prazvláštní napětí, které mezi námi vždy panovalo? Cosi jako očekávání… napětí ve vzduchu před bouřkou, než se spustí první kapky deště. A já už se před tou přeháňkou odmítala déle schovávat…
„I když to znamená jisté ústupky a podřízení se pravidlům dvora?“ ujišťoval se princ dál, jako kdyby se obával, že ještě změním názor a opět mu uteču. „I když už nikdy nebudeš natolik volná, abys mohla jen tak sednout na koně a rozjet se, kam se ti zlíbí?“
„Pokud tohle všechno sneseš ty, jsem připravená smířit se s tím také,“ odvětila jsem s vědomím, že ani pro něho ta vyhlídka není nikterak lákavá a že by nejraději zůstal zde v Imladris, kdyby mu však jeho původ nepředurčil něco jiného.
„Tedy dva bojovníci bok po boku proti králi?“ prohodil Thranduil ve snaze trochu odlehčit tísnivou atmosféru, která v místnosti zavládla, avšak jeho slova až přespříliš dobře vystihovala naši situaci, než aby to mělo požadovaný efekt.
„Bok po boku klidně proti celému zbytku Ardy, pokud toho bude zapotřebí,“ prohlásila jsem, aniž bych tušila, že jsme si právě dali ten nejupřímnější manželský slib.