Srdce bojovnice II - 74. díl

Thranduil mi pozorně pomohl do příjemně teplé vody a dokonce mi jednou rukou umyl vlasy.
Nejdříve jsem proti tomu protestovala, nechtěla jsem, aby se zbytečně namáhal, ale když se nedal odbýt, nechala jsem ho. Přece jen sám nejlépe věděl, jestli to zvládne a nebo ne. A nutno říct, že měl zřejmě skryté rezervy, neboť u vlasů to rozhodně neskončilo.
„Domnívám se, že už mám hrudník dostatečně čistý,“ upozornila jsem ho po chvíli s úsměvem. „Proč se raději nepřesuneme na lůžko, budeme tam mít více pohodlí…“
„Na co to zase myslíš, ženo?“ pokáral mě s předstíraným pohoršením. „Copak mi nedopřeješ odpočinku ani tehdy, když jsem raněný?“
„Podle všeho sis to způsobil sám, tak se na to raději nevymlouvej. Navíc mám beztak na zřeteli pouze tvé blaho a řekla bych, že lord Elrond by se mnou zajisté souhlasil.“
„Nu, ovšem, jen se proti mně spikněte!“ prohodil znechuceně, ovšem vzhledem k tomu, že jakmile jsem vystoupila z koupele, osušil mě opatrně čistým plátnem, nebrala jsem ani tohle příliš vážně.
„Přece bys nám nezazlíval, že si o tebe děláme starosti,“ odvětila jsem, zatímco mě odváděl k posteli.
„Jenom to laskavě nepřehánějte…“ poznamenal, jeho tón natolik nesouhlasný, že mě to poněkud zarazilo.
„Takže nám to skutečně zazlíváš?“ pozastavila jsem se nad tím. Možná bylo chybou takhle vyzvídat, ale mám ráda ve věcech jasno. Což už se mi v minulosti také párkrát vymstilo.
„Ale ne...“ popřel to ihned. „Akorát nemám moc v oblibě ty Elrondovy přednášky... vždycky mi tím připomene krále Orophera... a dva takové opravdu ve svém životě nepotřebuji.“
„On to ale nemyslel zle, jenom měl o tebe starost. Měl jsi mu říct, že to byl především můj nápad,“ sdělila jsem mu tiše. Přišlo mi beztak zajímavé, že když mu lord prve nadával, nevypadalo to, že by si z toho dělal těžkou hlavu. A přece...
„Nevěřím, že by zrovna tohle bral jako polehčující okolnost,“ konstatoval princ suše. Počkal, dokud jsem se neuvelebila na lůžku, a pak mě pečlivě zachumlal do přikrývky a něžně políbil na čelo. „Raději už spi, Riel. Dnes toho na tebe bylo více než dost.“
„A ty si nelehneš?“ podivila jsem se, když se stále neměl k tomu, aby se ke mně připojil.
„Ovšem, že ano, ale musím se nejdříve opláchnout a také chci ještě něčeho pojíst. Mám ti z kuchyně též něco přinést?“
„Ne, nemám hlad,“ odmítla jsem jeho nabídku. „A přijdeš brzy? S tebou se mi usíná daleko lépe.“
„To mě těší,“ odvětil a podle hlasu to tak opravdu mínil. „Vynasnažím se. A kdybys už náhodou spala, až se vrátím, potom se uvidíme v tvém snu. Hleď tedy vybrat hezké místo...“
„Máš nějakou představu...?“ vyzvídala jsem, neboť já už ji měla a chtěla jsem se ujistit, že se aspoň částečně shoduje s tou jeho. Koneckonců měl to být dar pro nás oba.
Jenže on na něco podobného neměl zjevně právě náladu. „Vlastně ani ne. Víš co? Nechám to na tobě... máš mou plnou důvěru. Hlavně ať tam nejsou žádní vrrci,“ podotknul pouze, než se se mnou dlouhým polibkem rozloučil a opustil místnost.
A já namísto toho, abych se pohroužila do zaslíbené říše snů, jsem za ním nevidomýma očima znepokojeně zírala. Asi jsem byla trochu paranoidní, avšak nemohla jsem se ubránit pocitu, že něco není tak docela v pořádku. Možná to bylo cosi v jeho hlase... a nebo nezvyklá těžkost jeho jindy lehkých kroků, které vzbudily mé podezření.
A přestože jsem se opravdu snažila to ignorovat, neboť bylo dosti zřejmé, že Thranduil o mou péči nestojí, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Po chvilce nervózního převalování se ze strany na stranu jsem to posléze vzdala a vyplížila se bosky na chodbu, abych se přesvědčila, že mé obavy nejsou ničím víc než přehnanou reakcí na události dnešního dne.
Mé pátrání nebylo vzhledem k mému stavu zrovna jednoduché, obzvláště když tady uvnitř jsem nemohla spoléhat na žádnou nápovědu od přírody, ale s rukou přitisknutou na zeď jsem byla přece jen schopná nějak postupovat kupředu. Jako první jsem zamířila do jídelny, ačkoli jsem příliš nevěřila, že by se Thranduil uchýlil právě tam. Také jsem ho tam nenalezla, ale jelikož to bylo stejně při cestě do křídla léčitelů, nijak výrazně jsem se tím nezdržela. Ani má druhá zastávka nepřinesla kýžený výsledek, zato jsem se začínala cítit dost hloupě. Jistě nebylo vhodné, aby se nastávající prince toulala po chodbách zahalená jen do prostěradla a s vlasy rozpuštěnými a zcuchanými, což byly věci, na které jsem při svém impulzivním odchodu nebrala zřetel, ale teď mi s každým dalším krokem vadily víc a víc.
Dobrá... ještě to zkusím u lorda Elronda, jenž mi jako léčitel můj zanedbaný zevnějšek určitě promine, a pak se vydám zpět do ložnice, usmyslela jsem si a odhodlaně vyrazila k jeho pracovně. A ne nadarmo, jak jsem zjistila celkem záhy. Neboť tlumené zaklení, které se znenadání ozvalo zpoza jeho dveří, patřilo nade vší pochybnosti Thranduilovi. A bolest v něm byla nesporná.