Forsaken - 214. díl

„Měla jsi mě nechat, abych to udělala sama!“ namítla jsem chabě a Nikola se posměšně ušklíbla.
„A ty by ses snad přiměla vyhodit svý úžasný léky?!“
„No… jo… když ti tak vadily…“ Hned potom, co bych si jednu dávku dopřála… Aspoň by mi to na nějakou dobu vydrželo. Ale takhle? Kolik mám vlastně času na to, abych si nějakou krev sehnala? A kde ji sakra vzít?!
„A tohle ti jako mám věřit?!“ opáčila Nika skepticky, hotovej můj anděl strážnej. „Vždyť už nemáš vůbec žádnou vlastní vůli! Seš otrokem drog a svejch pochybnejch známejch! Běž si radši lehnout… ráno si dáme dobrou snídani a jistě pak všechno uvidíš o něco veselejš.“
„Jo, už teďka se za břicho popadám!“ zamumlala jsem kysele a radši zapadla zpátky do obejváku.
A celou cestu tam jsem Nikolu v duchu procítěně proklínala. Zdálo se, že můj zprvu tak geniální plán na osamostatnění se dostal vážný trhliny a to hned na počátku. Jenže jak jsem mohla tušit, že ji Petr naočkoval nějakýma strašnýma výmyslama? Po mailech se chovala v rámci možností normálně a všechna ta pikantní obvinění si nechala až na doma, když už bylo příliš pozdě, než abych se mohla zase sebrat a vypadnout. Velká škoda, že žádná banka nemá otevřeno aspoň do jedenácti, to bych tu bejvala nezůstala ani minutu a nemusela jsem tak přijít o drahocennou krev!
Zatracená Nikola! Bylo vidět, jak ji vyloženě těší udělovat mi lekce! Měla jsem sto chutí ji pokousat a udělat z ní taky upíra, jen aby poznala, jaký to je, když se pravidelně nedostane k něčí krvi! Jenže taková svině jsem zatím nebyla. Vlastně jsem si za svou nynější situaci mohla docela sama. Protože jsem věděla, že se na ni spolehnout nemůžu.
Ostatně jak se říká, v nouzi poznáš přítele… a já při plánování svýho útěku zjistila, že vůbec žádný přátele nemám. Nikola byla jediným člověkem, od kterýho jsem mohla očekávat pomoc. A nebo taky cokoliv jinýho. Což jenom svědčí o tom, jakej jsem zoufalec. Ale jak si má jeden najít dobré přátele? S tím neustálým pendlováním mezi domem mýho táty a bytem mámy jsem neměla čas někoho blíž poznat, už jen proto, že rodiče mě vždy drželi trochu stranou a nikdy nedovolili, abych si přivedla domů nějakou kamarádku. Teď už jsem chápala, proč to tak bylo, ale tehdy mi to hodně ublížilo. No a po škole jsem začala chodit do práce… a přestože pár lidiček tam bylo celkem fajn, vždycky mi tak nějak stačilo, vídat se s nima pouze během pracovní doby. Nejspíš v tom hrál svou roli i strach… že kdyby mě poznali blíž, přišli by na to, že jsem vcelku nudná a k ničemu.
A pak se objevil Petr… můj rytíř na bílým koni… kterýmu jsem připadala zajímavá a atraktivní. Aspoň to tehdy tvrdil. A já s ním zůstávala, i když jsem občas pociťovala, že v našem vztahu cosi chybí… odmítala jsem si to po celou dobu našeho soužití přiznat, abych se nemusela rozhodovat, zda to celé radši neukončit. Abych si nemusela přiznat, že s ním jsem pouze proto, že se bojím bejt zas sama. Protože takovouhle ránu by mý křehký sebevědomí už fakt neuneslo.
Doprčic! Nesnáším podobný toulky po svý duši a přehrabování se tou obrovskou škatulí ve svý hlavě, ve který mám schovaný všechny nepříjemný vzpomínky jako nějaký černobílý fotky. Jsou tam uskladněný i události, jež bych chtěla zapomenout a o nichž dopředu vím, že se jich nikdy nezbavím, jsou jako velký kotouče filmu, kterej si někdy pouštím a kterej zachycuje zpackaný momenty mýho zpackanýho života.
A někde na dně tý krabice mám i Riela… Toho tvrdohlavýho upíra s přímo obsesivní snahou o čestný chování a plnýho komplexů… Nejspíš právě těma mě tak dostal… Zjištění, že pod tou drsnou chladnou slupkou skrývá citlivý zraněný nitro, pro mě bylo přímo osudným. Neboť jsem díky tomu měla pocit, že mě potřebuje… že se potřebujeme navzájem… A na krátkej čas jsem se opájela i naprosto nechutně romantickou představou, že nám bylo souzeno se poznat… a zamilovat… až na to, že očividně jedinou zamilovanou jsem byla v tomhle případě já.
S tichým povzdechem jsem rozsvítila stojací lampu a klekla si na zem, abych posbírala svý věci. Nemělo smysl pokračovat v tomhle bezúčelným snění. Teď byl čas na realitu, čas se zase postavit na vlastní nohy… I když s malou pomocí… Protože mě právě napadlo, kdo by mě mohl vytáhnout z tý lapálie s krví. Marcell, můj dvorní zásobovač věcí všeho druhu… Když budu mít štěstí, podaří se mi mu namluvit, že to táta trval na mým přesunu a on mi dodá ampule dřív, než odhalí mou malou lež. Musím ale jednat rychle, než se s ním spojí Riel a nebo mě dokonce začne postrádat on sám…
Nenápadně jsem vykoukla do chodby, jestli tam náhodou nehlídkuje Nikola, ale podle všeho už šla konečně spát, aspoň dveře do jejího pokoje byly zavřený. Mrkla jsem na hodinky… jo, bylo dost pozdě, ale upíři nejspíš nechodí spát se slepicema, takže jsem si s tím těžkou hlavu nedělala. Potichu jsem přivřela dveře a rychle popadla mobil, abych zavolala Marcellovi. Jenže to by ten křáp musel nejdřív fungovat!