Srdce bojovnice II - 76. díl

Uchýlila jsem se do stájí, neboť to i přes ten můj děsivý zážitek s Belegem bylo místo, kde jsem se cítila nejbezpečněji. A navíc jsem tam měla Celebra, který si trpělivě vyslechnul mé stížnosti na Thranduila a pak do mě párkrát něžně žďuchnul, jako kdyby mi chtěl říct, že se to všechno časem poddá.
Naneštěstí já o tom až zase tolik přesvědčená nebyla. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by princ zčistajasna změnil své chování, obzvláště když na tom stávajícím neshledával zhola nic nepatřičného. Naopak se domníval, že mě tím svým lhaním chrání! Zabedněnec jeden! Polohlasně jsem utrousila několik nevybíravých poznámek na jeho účet, abych se zbavila aspoň části hněvu, jenž ve mně vřel jako voda nad ohněm.
Ovšem hněv nebyl jedinou emocí, která mě sžírala. Cítila jsem také hlubokou lítost… protože mi připadalo, jako kdyby mě Thranduil jistým způsobem podvedl. Copak po celou tu dobu, co se mě snažil přesvědčit, že má slepota vlastně nic neznamená, mi pouze lhal?! Domnívala jsem se, že na mém výcviku trval proto, abych získala zpět své sebevědomí, ale teď jsem nabyla přesvědčení, že se mě jenom snažil nějak zabavit. Možná, že mu ve skutečnosti opravdu nejde o nic jiného než o jeho dítě. A já se nechala obalamutit těmi jeho sladkými řečičkami… Copak nikdy doopravdy nedostanu rozum? Jak jen jsem mu to mohla uvěřit?! Vždyť ani prostý ellon by nebyl nadšený z vyhlídky na sňatek s nevidomou elleth… a což teprve někdo z urozeného rodu?
Znovu jsem zaklela, tentokrát o něco hlasitěji. Proč jen se nikdy nepoučím?! Kdoví, co vlastně ten Elrondův tajný plán obnáší! A proč vůbec Valar tolik usilují o to, abychom s Thranduilem byli pospolu?! Estë sice zmínila, že je to zčásti kvůli našemu dítěti, avšak dosud jsem nepochopila, co je na něm tak výjimečného, aby je zajímalo, kdo ho bude vychovávat. Všechny tyhle tajnosti a nejasnosti mě naplňovaly neuvěřitelnou frustrací, téměř nezvladatelnou touhou křičet. Jedině Celebrova přítomnost mne nutila se krotit, nechtěla jsem to nevinné zvíře zbytečně plašit. Ale neodpustila jsem si, abych neprocedila mezi zuby několik dalších nadávek.
„Tohle od tebe není zrovna hezké!“ ozval se kousek ode mne hned nato káravý hlas, ale já se ani neobtěžovala tím směrem otočit hlavu. Namísto toho jsem zabořila tvář ještě hlouběji do hřebcovy husté srsti, jako kdybych se v ní mohla docela skrýt.
Jenže Thranduil nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají. „Stále ještě se na mě zlobíš?“ otázal se a přistoupil blíž, jeho ruka trochu váhavě sevřela mé rameno. „Podíváš se na mne?“
„A proč?! Aby ses mohl potěšit pohledem na mé opuchlé zarudlé oči?! Neměl jsi sem vůbec chodit! Já tě tu nechci!“ vyjela jsem na něho a přitiskla se ke Celebrovi ještě víc, jeho dotyku jsem však uniknout nemohla.
„Hledal jsem tě…“ řekl prostě.
„Nemusel ses obtěžovat!“
„Co to pravíš, Riel? Chtěl jsem být s tebou…“ sdělil mi s náznakem zmatku.
„Opravdu?! Ale jen za tvých podmínek, že?!“ vybuchla jsem vztekle. „Tys nikdy nechtěl někoho, jako jsem já… tebe jenom bavila představa toho, že někoho, jako jsem já, přeměníš v dokonale poslušnou ženušku! Proto všechny ty lekce… Divím se, že jsi během našich tréninků vůbec dokázal krotit své veselí! Musela jsem být dokonale směšná, když jsem ti s takovou vírou a důvěrou naslouchala!“
„Nikdy jsem tě za směšnou nepovažoval, to přece víš. Pověz mi… co tak hrozného jsem vlastně provedl, že se kvůli tomu tak rozčiluješ?“
„Ty to snad pořád nevíš?! Všechno jsi pokazil, to jsi provedl!“
„Neudělal jsem nic, co bych neudělal někdy předtím. Proč se pro to nyní zlobíš?“ zeptal se a bylo zřejmé, jak těžké je pro něho zachovat klid.
„Takže tímhle se mi pokoušíš sdělit, že jsi mi lhal už mnohokráte předtím?!“ osopila jsem se na něho a byla vděčná za své útočiště na Celebrově krku, neboť tak aspoň nemohl spatřit, že se mi oči zalily slzami nanovo.
„Ne!“ odmítl Thranduil to nařčení rázně. „Tímhle se ti pokouším sdělit, že jsem v minulosti lhal už několikrát, abych tě ochránil! Když jsem lhal králi ohledně té nehody ve stájích, nijak sis nestěžovala! Naopak… přišlo ti to více než vhod! A teď mi hodláš zazlívat, že jsem zatajil část skutečnosti?! Copak musíš vědět naprosto vše a to za jakoukoli cenu?! Nenapadlo tě ani na okamžik, že ti některé věci úmyslně neříkám, abych ti nepřidělával zbytečné starosti?! Jsi v požehnaném stavu a dosud se vyrovnáváš se ztrátou svého zraku… mám se ti snad chodit vyplakat na rameno a ještě dále tě zatěžovat?!“
„Ty vždycky dokážeš všechny své činy dokonale odůvodnit, že?! Ale napadlo tě, byť jen na chvíli, že já bych to třeba mohla vnímat jinak?!“ sekla jsem po něm zlostně a konečně sebrala dostatek odvahy, abych se k němu otočila čelem.
A ten pohled mi skoro vyrazil dech.