Juliin deník - 60. díl

Rozhostilo se ticho, takové, že bylo perfektně slyšet šustot každé větve ve větru, vzdálené houkání sov a dokonce i slabé šplouchání vody. Dívali jsme se jeden na druhého. Nikdo nemluvil, ale všem se nám v hlavě odehrávalo to samé. Každý z nás – možná snad s výjimkou Julia, který se akorát tak mračil a v duchu nás vraždil – se snažil přijít na to, co uděláme. Jak z toho ven? Jak očistit svět od zla a zároveň neublížit Nickovi?
Najednou si Nick odkašlal. Jemně se vymanil z mého objetí a krátce se rozhlédl po všech přítomných, mou tvář si nechal až na konec. Zato mi věnoval nejdelší a nejhlubší pohled. Hleděla jsem mu do očí a v tu vzácnou chvilku jsem měla pocit, že dokážu číst v jeho duši. Poznala jsem, že někde pod těmi zlověstnými duhovkami na mě něžně hledí ten můj starý dobrý Nick a jen pouhým pohledem mi dává najevo, jak moc mě miluje.
Ale bůhvíproč to nebyl šťastný pohled. Když jsem si konečně všimla, jaké zoufalé volání ke mně ty oči vysílají, ruka mi samovolně vyletěla k ústům. Musela jsem zavřít oči, nechtěla jsem, aby to na mě dál křičelo. Třeba je to jen sen... Špatný sen. Třeba se probudím. Ať se klidně probudím zase v té odporně zatuchlé jeskyni, jen ať se proboha probudím!
Probudila jsem se. Ale nebylo to probuzení, jaké bych očekávala. Nick tam pořád stál a vpíjel se do mě tím bolestním výrazem. Tak to tedy nebyl sen. Jen nepovedená realita.
A potom konečně promluvil. Chtěla jsem si zacpat uši, nechtěla jsem slyšet to, co už jsem si stačila domyslet, když mi to Nick sám vlastně beze slov pověděl, ale ruce mi ustrnuly tak, jak byly – jedna podél těla, druhá přes ústa. „Chci vám říct, že... už jsem se rozhodl,“ mluvil na všechny, ale nespouštěl ze mě oči. „Pokud to bude pro dobro všech, pak se obětuji.“
„Ne!“ protestovala jsem okamžitě, jenže hlas mi vypověděl službu a z úst se mi vydralo jen zaskřehotání, hodné leda tak osmadevadesátileté stařeny.
„Je to to nejlepší, co mohu udělat... I pro tebe. Ne, pro tebe to platí dvojnásob,“ dořekl tentokrát už na mou adresu.
Tělo mě přestalo poslouchat a já klesla na kolena k Nickovým nohám. Oběma rukama jsem uchopila jeho dlaň a vzhlédla k němu vzhůru. I přes vlhnoucí oči jsem se pokoušela nemrkat. „Ne!“ zkusila jsem to znova, ale marně. Pořádně jsem si odkašlala a pak promluvila slabým hlasem. „Ne, Nicku, to nemůžeš udělat! Ty budeš žít, rozumíš?“
Nikdo ani nedutal a Nick jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nejde to a ty to dobře víš.“
„Přece to není jediná možnost!“ naléhavě jsem zatřásla jeho rukou, jako bych ho tím chtěla donutit myslet jinak. „Určitě existuje i nějaký jiný způsob, jak...“
Nešťastně jsem se podívala po ostatních, aby mě podpořili. Kathrin na mě jen soucitně shlížela, Ted se tvářil nanejvýš zaraženě a Hayle vypadal, že přemýšlí.
„Není jiná možnost, jak se ho zbavit,“ řekl Nick nekompromisně a neurčitě pohodil hlavou směrem k Juliovi. Ten nás teď sledoval s ještě větší nenávistí a marně se přitom pokoušel pohnout a shodit ze sebe neviditelné provazy.
„Tak se ho nezbavíme!“ vykřikla jsem zoufale. Slyšeli jste někdy o tom, že tonoucí se stébla chytá?? Já už byla pěkně utonutá a silně jsem pochybovala, že mě nějaké stéblo zachrání... „Co je mi po něm! Jenom proto, že je extra zákeřnej a chce nás všechny zničit, ještě přece nemusíš umřít!“
Tak jo, to znělo hodně pitomě...
„Právě proto,“ řekl Nick tiše.
„No... no, tak ho prostě necháme takhle zmraženýho navěky a nikomu nic neudělá... ne?“ navrhla jsem.
„Umře hlady,“ zkonstatoval Ted.
„Tak ho budeme krmit,“ obořila jsem se na něj. „Každopádně-“
„To nebude bezpečný,“ vpadl mi do řeči Nick. Nevšímala jsem si ho a pokračovala o něco hlasitěji.
„Každopádně nedopustím, aby se ti něco stalo! Musí to jít nějak zařídit! A tvůj život při tom prostě zůstane zachován,“ zdůraznila jsem, když jsem viděla, že se nadechuje. „Proč bys to měl odnášet zrovna ty? Přece nebudeš trpět za to, kolik zla tenhle dědek napáchal! Proč zrovna ty??“
„Protože zrovna já mám v sobě část z něj,“ odpověděl věcně.
„Áááágrr,“ vydala jsem skrz zaťaté zuby. Pustila jsem Nicka a místo toho se chytila za hlavu. „To chce klid, to chce klid,“ opakovala jsem si pro sebe. „Klid, klídek...“
Nickovo chování mě rozčilovalo. Jak může být tak klidný?! Jen tak mi oznámí, že ho můžeme oddělat, aniž by při tom hnul brvou, bez třesoucího se hlasu, bez jediný slzy. No je tohle normální? Copak z něj ten senilní parchant vysál všechny emoce?!
„Julie,“ promluvil opatrně a pohladil mě po zádech. „Já už jsem se rozhodl, víš, lásko... promiň. Je to pro tvoje dobro.“
Nevěřícně jsem se na něj podívala. Jak tohle může říct tak prostě? Jako kdyby mi oznamoval, že nakupování ho nebere. „Děláš si ze mě srandu? Sice ses rozhodl, ale kdo se ptal, jak jsem se rozhodla já?? Nikdo! Myslíš si snad, že ti tohle jen tak odkejvu, řeknu čau a půjdeš pod drn? Myslíš si, že tě nechám jít?? Jestli to nevíš, tak tě miluju, pitomče!“
Na okamžik jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, že tohle je asi poprvé, co jsem to vyslovila nahlas. Vzápětí mi ale došlo, že ho to v téhle situaci asi těžko obměkčí, takže jsem dál rozhořčeně pokračovala.
„A řeknu ti, jak jsem se rozhodla já! Jestli si doopravdy necháš vzít život, půjdu hezky za tebou! Nevíš, čistě náhodou, co udělala Julie, když viděla probodnutýho Romea?? Hm, co to jen bylo... No jo, zabila se taky! Nikdy jsi o tom neslyšel? Tak fajn, jen si hraj na Romea – aspoň budu mít tohle jméno právem!“
No dobře, vlastně jsem vůbec neměla v úmyslu se takhle rozohnit, jenže když to s ním nejde po dobrém... Uvědomila jsem, že už je zase podezřelé ticho a rozhlédla jsem se po ostatních. Zdáli se být dost v šoku. Popravdě, i mě samotnou moje vlastní slova trochu překvapila.
„Julie, děvče, měj rozum!“ zalapala Kathrin po dechu a chytila se za srdce.
Vrátila jsem se pohledem k Nickovi. Ten se tvářil, jako by ho polili ledovou vodou. Trochu samolibě jsem si založila ruce na prsou. Třeba se teď nad svými ušlechtilými plány trochu víc zamyslí.
„To není fér,“ zaúpěl. „Romeo si myslel, že Julie je mrtvá!“
„A ty si zase myslíš, že pokud se neobětuješ, budu mrtvá já,“ podotkla jsem. „To se tomu dost podobá, nezdá se ti?“ Trochu... lehce...
„Nicku,“ ozval se Hayle a tvářil se při tom provinile, jako vetřelec v naší soukromé výměně názorů. „Možná má pravdu. Snad by se to dalo zařídit i jinak...“
Nick si odfrkl. „Řekni mi, jak!“
„No, to já nevím... Ale někdo by to třeba mohl vědět...“
„Někdo jako... Nejvyšší?“ zeptala jsem se. Ve skrytu duše jsem v to celou dobu doufala.
Hayle přikývl.
„Paráda, tak jdeme za ním, ne?“ zajásala jsem trochu moc nadšeně. Všechno lepší než dvojitá sebevražda ve stylu Romea a Julie.
„Ehm, nechci vám do toho moc kecat,“ ozval se Teddy. „Ale mám pocit, že jsme se tady na tomhle místě neshromáždili jen tak, abychom si tu poklábosili a pak šli zas dál...“
„Jé, smaragd!“ vzpomněla jsem si.
„Správně. Co kdybyste ho nejdřív tak nějak vyzvedli? Když už máte namířeno k Nejvyššímu, tak ať tam nejdete s prázdnou. Říká se tomu zabít dvě mouchy jednou ranou,“ pokýval hlavou jako děda vševěda a spiklenecky na mě mrknul.
Usmála jsem se. Aspoň někdo tady umí prakticky uvažovat.