LO II: 39. kapitola Podezření

Na bitevním poli nastal klid a porod se blížil. Takže jsem očekávala návštěvu z radnice. Stefan se objevil po pár týdnech.
„Zdravím, Leno!“ usmíval se na mě, ale neviděla jsem v tom dobré znamení.
„Co po mě chceš, Stefane?“ utrousila jsem od valchy plné mydlinkové vody. Všimli jste si, v jak špatnou dobu se někdy návštěvy objevují?
„Proč tak zostra, holčičko? Za to by tě otec nepochválil,“ povzdychl si a postavil se proti mně. Nenechala jsem se rozptýlit a dál si hleděla práce.
„Mého otce nech spát.“
„To bych moc rád, ale mám jeden zásadní problém s jeho nezvedenou dcerou.“ Nezvedenou? Musela jsem uznat, že to sedí.
„Jaký konkrétně?“
„Někdo donáší Islaminu,“ prohlásil a díval se na moje vypouklé břicho zmáčené mýdlovou vodou.
„Mám ti toho vyvrhela jít hledat?“ ušklíbla jsem se. „Já nedonáším, co bych asi tak mohla vyzradit? Vím jen, že jsem zaklínačka a jestli to temní zjistí, zabijí mě. Tvé obvinění postrádá veškerou logiku. A nedívej se na mě jako na couru!“ Vztekle jsem přihodila do vody další kusy prádla, až vyšplouchla a celého ho ohodila. O krok ustoupil.
„Měla by ses chovat uctivěji, Leno. Radnice tě živí.“
No jistě, přesně tohle jsem čekala. Nic pořádného mě nenaučili a teď mě drží v šachu. Zase. Věnovala jsem mu jeden ze svých nejopovržlivějších pohledů.
„Nedonáším,“ zopakovala jsem. „Nikdo to nedělá, určitě si vymýšlíš. Asi ti to dělá dobře. Až přijde správný čas, postavím se za své město. Ani proto, že to chceš, ani proto, že mě živíte. Udělám to kvůli lidem, kteří strádají už příliš dlouho.“
Přikývl.
„Ale měl bys vědět, že do té doby se budu starat jen o své dítě,“ instinktivně jsem si položila dlaň na břicho. „A do města si zajdu jen na nákup.“
Nakrčil obočí. „Výuka za rentu, Leno, to je dohoda. Dítě můžeš vzít s sebou.“
Zakroutila jsem hlavou. „Jsem zaklínačka. Už nebudu plnit žádné vaše neopodstatnělé příkazy. Nebudu. Hra na lyru je zbytečná. Sbohem, Stefane.“
Opravdu jsem nechtěla vypadat tak tvrdošíjně a povzneseně, ale nedal mi na výběr. Už nejsem ta stará hloupoučká Lena. Nebudu zpívat a nebudu tancovat.
„Poradím se s radními a dám ti vědět,“ povzdechl si. Byl moudrý, ale neměl ponětí, co potřebuji slyšet. „Hodně štěstí při porodu.“
„Díky.“
Dívala jsem se, jak odchází po lesní cestě a v hlavě měla vymeteno. Chvíli jsem jen zírala do prázdna, ale pak mi výhled zastínil Oliverův zahloubaný obličej. Jak to sakra dělal, že se zjevoval tak zničehonic?
„Tady si někdo konečně pořádně dupnul,“ usmál se.
„Je skleslý z mé panovačnosti,“ zašeptala jsem. Smát jsem se nedokázala.
„To přežije. Vedla sis skvěle. Nesmutni. Něco pro tebe mám.“ Někam odběhl a za chvíli se přihnal s malou dřevěnou nádherně zdobenou kolébkou. Málem se mi podlomila kolena. Šlo o řezbářsky bravurně zvládnutou práci.
„Tohle není zrovna nenápadný počin,“ vyčetla jsem mu naoko rozzlobeně.
„Na to kašlu,“ zakřenil se.
„Ne, vážně, jak jsi tohle prones? Myslela jsem, že jim tvrdíš, že chodíš do lesa. K čemu by ti tohle bylo v lese!“ rýpala jsem.
„Tak zaprvé, stráže moc dobře vědí, kde by skončili, kdyby vedly nějaké nepřístojné řeči,“ ušklíbl se.
„Jak by skončili?“ podezřívavě jsem si ho měřila.
„V kytičkách,“ prohlásil a jedním dechem pokračoval. „Za druhé jsem to branou přenášet vůbec nemusel, protože tahle kolíbka nikdy nespatřila zdi Islamina."
„Ne?“ zarazila jsem se, zatímco jsem vstřebávala informaci o kytičkách.
„Ne, vyřezával jsem ji v lese, vždycky když jsem čekal, až tu bude čistý vzduch.
„Aha,“ špitla jsem. Na víc jsem se tak nějak nezmohla. Pak jsem si zase vzpomněla na Stefana. „Hele, Olivere, donáší Islaminu někdo od nás?“
Oliver se zamyslel. „Pokud vím, tak ne. Není to třeba. Jste nechutně průhlední. Začínám si myslet, že ta věštba je podvrh.“
Hodila jsem po něm mokrým ručníkem, ale uhnul, takže jsem zasáhla jen svá vrata. Teď po nich stékala bílá nadýchaná pěna.