Melien Edhel - LXVII. kapitola - část 2/2

„Toť zcela směšné jest!“ pronesla Nimloth odměřeně a vrhla na Gildora lehce káravý pohled. „Ty příště bys příběhu tohoto dětem malým vyprávěti měl, ty tobě spíše uvěří!“
„Ale, ale… a tebe snad nepřesvědčil jsem?“ otázal se jí, zatímco se bleskurychle chopil cípu její sukně a přitáhnul si ji až mezi svá doširoka rozevřená stehna. „Možná více snažiti jsem se měl…“
„Jen se mi posmívej, však já beztak trvám na tom, že s místem oním něčeho v pořádku nebylo!“ nenechala se zviklat stříbrnovlasá elleth a marně se pokusila vymanit z lordova pevného sevření. Jediné, čeho docílila, ovšem bylo, že si ji k sobě přitisknul ještě těsněji.
„Však vyprávění mého s tímto nijak nesouviselo, lirimaer (krásko),“ zašeptal jí důvěrně do ouška. „Já pouze tebe varovati chtěl, neb nerad bych tebe ve vodách těchto ztratil.“
„Já vody se neobávám… ni lorda Ulma… ačkoli jista si jsem, že křivé nařčení tvé by jeho nahněvalo. Stejně jako bratra mého důvěrné správání tvé nynější!“
„Vskutku?“ Gildor se nenápadně zadívala na Glorfindelova špeha a potěšilo ho, když zjistil, že má dosud jeho plnou pozornost. „A tebe správání mé nepohoršuje?“ pousmál se na svou nastávající vyzývavě. „Toho bych rozhodně napraviti měl…“ poznamenal, než jí sjel jednou rukou až na zadeček a zálibně sevřel její měkké křivky ve své dlani.
„Vy již přespříliš si dovolujete, lorde!“ zaprotestovala chabě, avšak její lehké zachvění a půvabně znachovělá líčka dávala tušit, že jí jeho pozornosti, jakkoli troufalé, nejsou až natolik proti mysli.
„Já pouze tebe před lordem Ulmem chrániti se snažím… Cožpak nezmínil jsem tobě, že on pro panny slabosti obzvláštní má? Proto samotná choditi bys sem neměla, neb nikdy nevíš, zda někde ve skrytu nečíhá, by tebe do hlubin říše své stáhnul.“
„Cožpak ty s nesmyslem tímto pokoje nedáš? Já jista si jsem, že lord Ulmo dosti starostí svých má, než aby kdesi na ellith nevinné číhal! Ostatně… vždyť již zakrátko s pomocí tvou mimo nebezpečí podobné budu, či nikolivěk?“ otázala se a tentokrát se karmín, jenž v mžiku zaplavil její tvář, nevyhnul ani jejím uším a přiměl ji rozpačitě sklonit hlavu, kterou jí však Gildor hned vzápětí opět pozvednul.
Vždyť by byla věčná škoda nechat si ujít pohled na tak půvabné a přesto plaché stvoření! Gildor za celý svůj dosavadní život nepotkal elleth, jež by vyhlížela cudněji a to i navzdory tomu, co její slova naznačovala. Možná za to mohl neustálý Glorfindelův dohled, který z této jinak sebevědomé mladé ženy učinil v intimních záležitostech nejistou a růžolící se osůbku, ne nepodobnou poupěti růže. A on už se nemohl dočkat toho, až všechny ty jemné okvětní plátky jeden po druhém otrhá, až ji zbaví té provokativní nevinnosti, kterou mu nevědomky mávala před očima jako nějakým bílým praporem, jímž žádala o jeho shovívavost a něhu, ale který ho akorát tak popouzel a vzbuzoval v něm touhu povalit ji na zem a učinit svou… a přesně to měl také v úmyslu… již brzy…
„Se mnou vždy v bezpečí budeš, Nimloth,“ pronesl pevně, když si povšimnul, jak na něho dosud hledí těma svýma neuvěřitelně velkýma laníma očima, očima, které ho poslední dobou pronásledovaly i v jeho snech.
Zdálo se mu, jako kdyby v nich byly skryty výčitky… němé obvinění, které pouze čekalo na to, až ho její malinové rty vysloví… Už v tom proklatém městě se zdálo, že tak učiní… a on se toho okamžiku děsil i po něm zároveň toužil. Neboť mu připadalo, že její čistota by mohla aspoň zčásti smýt jeho hříchy… že když bude znát jeho provinění a přesto s ním zůstane, a o tohle se on hodlal náležitě postarat, pak má dosud naději na spásu… neboť sdílený hřích je poloviční hřích… a do Mordoru s tou její nevinností, která mu jen připomínala všechna jeho provinění a kruté skutky, jichž se v minulosti dopustil!

I kdyby na tom závisel jeho život, nebyl by Erestor schopen říct, jak se vlastně dostali nahoru do talanu, natož pak na lůžko, kde ho právě Finrod svýma zručnýma rukama a jazykem přiváděl téměř k nepříčetnosti. Neboť pokaždé, když už se blížil k vyvrcholení a jeho tělo se napjalo v předzvěsti sladkého výbuchu, ustal ve svém laskání a dokonce mu ani nedovolil, aby se sám sebe dotknul a dokončil tak to, co on odmítal udělat.
„Kterak dlouho tohoto ještě prodlužovati míníš, Finrode?!“ zalapal po dechu po dalším takovém surovém přerušení.
Svaly se mu nekontrolovatelně chvěly námahou a již dávno postrádal sílu, aby mu svými boky vycházel vstříc. Pod jeho mistrnými dotyky se z něho stala ubohá třesoucí se a žadonící troska bez špetky vlastní vůle, jež žila pouze pro rozkoš, kterou mu působil, a pro niž by byl v tento okamžik ochoten obětovat cokoliv.
„Dokud se toho nenabažím, korkoamin,“ odvětil kapitán s krátkým zasmáním, které by se klidně dalo nazvat zlověstným. „A to bude za hodně, hodně dlouho…“
Erestor se lehce ošil. Nebyl připoutaný, avšak na nějaký odpor byl až příliš vyčerpaný. Navíc stále doufal, že se nad ním Finrod konečně smiluje.
„Já bych tebe upozorniti chtěl, že za vraždu Eldy trest přísný jest!“ varoval ho v bláhové naději, že ho tím třeba přiměje k nějaké aktivitě.
„Za vraždu? A cožpak zde kdos umírá?“ opáčil kapitán pobaveně, než se sklonil, aby ho opět vzal do svých úst.
Erestor zaúpěl jako zraněné zvíře a v očích se mu objevily slzy bezmoci. „Já, ty zabedněnče!“
Finrod zvedl hlavu a nechal jeho vlhce se lesknoucí orgán nemilosrdně vyklouznout z horkého sevření svých rtů. „Ach tak… Snad abych tobě raději odpočinku dopřál, pokud toho natolik vážným jest…“
„Tohoto přec neopovážil by ses!“
Odpovědí mu byl přehnaně zmatený výraz na tváři jeho trýznitele. „Nyní již vskutku netuším, čeho ty vlastně si přeješ, korkoamin… Nejspíše mi toho vyjeviti musiti budeš…“
„Netvař se, že toho nevíš, Finrode, sic toho já budu, koho za vraždu ellona souditi budou!“ zavrčel rádce nevlídně, ale jak předpokládal, kapitán si z toho pranic nedělal.
„Já obávám se, že výhružky této k objasnění přání tvých nepostačí.“
„Však ty dobře víš, čeho já si přeji!“
„Možná… však já velice nerad zmýlil bych se…“
Erestor si nervózně olíznul rty. „Cožpak toho vskutku vysloviti musím? Vždyť já ni výrazů vhodných pro to neznám! Pouze těch několik, jichž jsem od lidí pochytil, a ty rozhodně příliš slušnými nejsou…“
„Slušnými třebas nikoliv, však výstižnými rozhodně…“ pronesl Finrod s potutelným pousmáním, než se přiblížil k jeho uchu a začal do něho šeptat, co všechno s ním touží provádět, a jeho slovník byl přitom natolik barvitý, že se i on poučil. Nemluvě o tom, že se mu srdce rozbušilo prudčeji a jeho přirození, jakkoli se to zdálo nemožné, ještě o něco více ztvrdlo.
„Ty překvapovati mne zřejmě nikdy nepřestaneš…“ vydechl chraplavě, když kapitán zakončil svůj nestydatý projev důkladným polaskáním špičky jeho ucha.
„Aspoň nuditi se nebudeš a kterak povšimnul jsem si, pak úmysly mé zvrhlé tebe převelice zaujaly!“
„Ještě více zaujalo by mne, kdybys ty některých z nich ihned uskutečnil. Neb ponětí nemám, kterak dlouho ještě vydržím,“ povzdechl si Erestor žádostivě.
„Přání tvé rozkazem mým jest, korkoamin,“ prohlásil Finrod a vtisknul mu jeden vroucí polibek na lehce oteklé rty.
„Vskutku?! A odkdypak?! Vždyť tys doposud přání mých akorát ignoroval!“ postěžoval si okamžitě.
„Neb přání tvá nemoudrými byla.“
„Nemoudrými?! Já pocitu mám, že co nevidět prasknu a tobě se přání má nemoudrými zdají?!“ obořil se na něho poněkud nedůtklivě.
„Však toho tobě vbrzku vynahraditi hodlám, korkoamin, však ty strpení malého ještě míti musíš…“
Erestor žalostně zaskučel a učinil rychlý pokus dosáhnout rukou svých slabin, avšak kapitán mu v tom pohotově zabránil.
„Trpělivosti, turnaramin (rádce můj)… cožpak tebe neučili, že růží přináší? Pročpak by tedy též slasti přinésti nemohla?“ prohodil s potměšilým úsměvem, za který by mu Erestor nejraději uštědřil pádnou ránu. Kdyby to ovšem nebylo tak namáhavé.
„Já smysl tvůj pro poezii později náležitě ocením, však nyní bych spíše na milosrdnost tvou apelovati chtěl! Vždyť mučení, kterému mne tu vystavuješ, bych ni nepříteli svému nejhoršímu nepřál!“
„Mučení? Ty značně lichotíš mi, korkoamin… já pouze tebe lépe zpoznati se snažím,“ zasmál se kapitán a natáhnul se pro předmět, který hned při jejich příchodu zastrčil nepozorovaně pod polštář. Erestor si toho pohybu povšimnul, avšak ve slabém světle dohořívajících svíček, které stály na blízkém stolku, nedokázal rozpoznat, o co jde.
„A kdypak ty mi téhož samého dovolíš?“ otázal se aspoň, neboť až dosud ho Finrod odbýval s tím, že na to bude vhodná příležitost později, a jeho už to čekání omrzelo.
Prsty ho téměř brněly, jak moc toužil opět pohladit svalnaté tělo svého milého… prozkoumat všechna jeho citlivá místa… Dokonce dychtil po tom, aby ho mohl znovu potěšit ústy… tentokrát by si již dával dobrý pozor, aby ho nezranil… Cokoliv, co by si přál, jen kdyby k tomu konečně svolil…
Nechápal tu svou náhlou, však o to zoufalejší potřebu Finroda potěšit a dopřát mu co největší rozkoš, ale bylo čím dál tím obtížnější se jí ubránit, měl pocit, že pokud se ho brzy nedotkne… jakkoli… čímkoli… kdekoliv… pak snad zemře.
A kapitán to zřejmě vyčetl z jeho očí, neboť ho k sobě náhle naléhavě přitisknul a dopřál jim dlouhý vášnivý polibek, jenž je oba na chvíli docela zbavil dechu, zčásti také proto, že oba cítili, že je předzvěstí čehosi výjimečného.
„Právě teď, pokud ty k tomu dostatek sil máš,“ pronesl, když se poněkud vzpamatoval, a Erestora zarazilo, jak zranitelně najednou vypadá.
„Myslím, že ještě nějakých zůstalo mi. A čehožpak by sis přál, nikerymamin (kapitáne můj)?“ oplatil mu pohotově jeho předchozí trýznění a velmi pomalu přejel dlaní od jeho hrudi až na podbřišek, kde se jakoby nerozhodně zastavil. „Nejspíše mi toho vyjeviti musiti budeš…“
„Já toho již přec učinil, korkoamin… či snad domníval ses, že slova, jichž tobě šeptal jsem, ničeho neznamenala?“ zeptal se a vtisknul mu do ruky oblý chladný předmět, který až dosud skrýval před jeho zrakem. „Vezmi si mě… tvrdě…“ vybídl ho natolik smyslně, až Erestor bezděčně zasténal.
A když pohlédl na lahvičku oleje, kterou svíral v prstech, měl co dělat, aby se opanoval a nepodlehl hned na místě svému vzrušení. Neboť představy, které mu v ten okamžik probleskly hlavou, nepatřily ani náhodou mezi nevinné.

Thíriel se znepokojeně zamračila.
Již přes dobrou hodinu se pokoušela najít Saerose, aby od něho vyzvěděla, jak dopadl rozhovor lady Lidianny s Glorfindelem, a také aby se ho zeptala, zda by neměl náladu na malou noční vyjížďku, ale přestože již prohledala snad všechna možná i nemožná místa, kde by se mohl nalézat, zatím nebylo její snažení korunováno úspěchem.
Tlumeně zaklela. Co teď? Nepochybně by bylo nejjednodušší, kdyby se na něj přeptala jednoho z vojáků, které si Rúmil vzal s sebou jako doprovod, jenže tím by mohla vzbudit nežádoucí pozornost. Leda že by…
Kradmo se rozhlédla kolem sebe a když zjistila, že si jí nikdo nevšímá, odplížila se do stájí, které slibovaly aspoň jakés takés soukromí, a schovala se do prvního prázdného stání, jež tam nalezla. Ještě jednou se přesvědčila, že její malý trik nebude mít žádné svědky, než zručným hmatem vytáhla jednu ze svých dýk a naučeným pohybem s ní přejela po svém zapěstí. Ne příliš hluboko, avšak dostatečně na to, aby se rána okamžitě zalila krví.
Chvilku si vychutnávala slastné pocity, které to v ní vzbuzovalo, ale myšlenka na Saerose ji záhy přiměla uklidit svou zbraň zpátky do pouzdra a přitisknout na poraněné místo svou zdravou ruku. Pak opět nenápadně vyklouzla ven a co možná nejpřirozenějším krokem zamířila do ubytovny vojáků, kde předtím zahlédla jednoho z Rúmilovy družiny.
Měla štěstí, když tam dorazila, dosud seděl u stolu a večeřel, a k její úlevě v té místnosti krom pár mužů, kteří zřejmě patřili k lordu Elrondovi, nikdo jiný od nich nebyl. Neztrácela proto čas a rovnou k němu přistoupila.
„Amrasi,“ oslovila ho a když k ní tázavě vzhlédl, poskytla mu letmý pohled na svou zakrvácenou ruku. „Kdepak Saeros jest? Já obávám se, že péče jeho mi zapotřebí jest.“
„Čehos prováděla, Thíriel?“ podivil se ten ellon a znovu se zakousnul do chleba.
„Čehos asi! Já zkoušela na sobě, zda dýka má ostrou dosti jest!“ odvětila sarkasticky, neboť věděla, že když to podá takto, bude to to poslední, z čeho by jí podezíral. „Zanech laskavě otázek svých a raděj poraď mi, kde jeho naleznu!“
„Nu, já tebe zřejmě nepotěším, neb on s námi se nenavrátil,“ odpověděl Amras a trochu sebou trhnul, když Thíriel ztěžka klesla na lavici vedle něho.
„Čehož to pravíš?“ vydechla zhrozeně, až voják nabyl dojmu, že se na ní dopustil nějaké strašlivé křivdy. Však ona na něho hleděla natolik naléhavě, že neochotně pokračoval.
„Podle všeho on s lordem Glorfindelem odplouti se rozhodl…“