LO III: 40. kapitola Porod

Porod je příšerný. Nechci vás připravovat o iluze, ale bylo to horší, než jsem čekala. Naštěstí na ten hrozný zážitek zapomenete, když vám ukáží malé řvoucí mrně. V tu chvíli jste opravdu šťastní, že křičí, protože máte jistotu, že dýchá. A srdce vám zaplní taková oddanost, že už se nikdy nezbavíte strachu, že se mu třeba něco stane.
Porodní bába uklízela pokoj a dávala mi rady do budoucna. Poslouchala jsem ji jen na půl ucha. Jednak jsem to celé už párkrát slyšela u Leoniných porodů. Jednak se mi únavou zavíraly oči, které jsem měla jen pro svého malého chlapečka. Teď už byl klidný. Na hlavičce se mu vlnily černé vlásky. Stejně černé jako oči, které zdědil po tatínkovi. Natahoval ke mně malou drobnou ručku.
„Olivere,“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že tak mu říkat nemůžu. Možná jsem spíš volala jeho otce.
Leona se usmála. „Tak ho pojmenuješ?“
„Ne. Bude se jmenovat po dědečkovi. Felif,“ zívla jsem.
„Tak vítej na světě, Felife,“ řekla Leona. „A udělej ho lepším,“ dodala a vzala mi ho z náruče a položila do kolébky. Chtěla jsem protestovat, nechci pro něj žádný podobný osud, který mám naplnit já, ale přemohla mne únava.