Forsaken - 215. díl

Tlumeně jsem zaklela a s maximální bezmocí jsem ten nespolupracující šmejd otáčela v rukách. Displej měl dočista černej a i když jsem mačkala tlačítko pro zapnutí/vypnutí jako o život, neboť o ten tu šlo především, ani tehdy se nenechal přemluvit.
Netušila jsem, jestli je jenom vybitej a nebo se porouchal při tom pádu na zem, a vlastně mi to v tuhle chvíli bylo celkem jedno. Protože tak jako tak jsem neměla šanci dovolat se ani Marcellovi ani Rielovi. Leda že by mi Nikola půjčila svůj mobil a já vyměnila simky, ale vážně jsem pochybovala, že by projevila v tomhle ohledu nějakou vstřícnost. Možná že mý věci dokonce vysypala z tašky úmyslně, aby ten mobil rozbila... a nebo jsem už prostě jenom paranoidní.
Zhluboka jsem se nadechla a uvelebila se v rámci možností zase na gauči. Vždyť vlastně o nic hroznýho nejde... utěšovala jsem se. Hned zejtra ráno si vyberu peníze a pořídím novej mobil. Sice v tu dobu už bude Marcell o mým malým útěku nejspíš vědět, ale třeba mu na tom ani moc záležet nebude. Navíc mi postačí, když mi dá svůj kontakt na lidi v nemocnici.
Znovu jsem si vzpomněla na ty ubohý dívky v kómatu, který slouží jako zásobárny krve, a bylo mi z toho všeho do pláče. Možná Nika nebyla zas tak daleko od pravdy, když mi nadávala do feťáků, copak jsem snad něco jinýho? Už teď se tu třesu strachem, že neseženu včas další dávku... a tohle má bejt nějakej život? Proč se nemůže všechno vrátit do starejch kolejí a já bejt zas tou holkou, co otráveně chodí každej den do práce a z práce a doma se dusí stereotypem se svým nudným přítelem? Chtěla bych bejt zas tou obyčejnou Izabelou, která se neustále o něčem dohaduje s rodičema a trpí komplexama, protože nedokáže splnit jejich neskromný představy.
Kéž by to šlo... Jenže máma je mrtvá... a táta... kdoví, kolik tomu ještě zbejvá času... Tolik bych si s ním chtěla promluvit... o všem... ale kdy? Všichni kolem mě umíraj, jako kdybych byla nositelem nějakýho strašlivýho viru... nebo dokonce samotnou smrtkou... a já se nemohla zbavit pocitu, že je to všechno moje vina. Měla bych to nejspíš ukončit... co nejdřív, abych neublížila dalším lidem, jenže sakra, já ještě nechtěla umřít! Protože pro mě jako upíra by to znamenalo konečnou... žádnej další život... žádný znovuzrození... ani žádná služba jako některej z andělů... prostě dočista nic. A tak jsem si tuhle možnost zatím nechávala jako tu úplně poslední...
I když co mě tu dosud drželo, to fakt nedokážu říct. Snad víra, že bude líp. A nebo bláhová naděje, že je tohle všechno jenom nějakej hodně blbej sen, ze kterýho se zákonitě musím jednou probudit. Jenže pokud se tak nestane, bude to pak ještě sen, když by to byla ta jediná realita, která by mi zůstala?
Možná jsem jednou z těch dívek... ležím na nemocničním lůžku v kómatu, napojená na přístroje a s hadičkama všude možně, který mě maj jakžtakž udržovat při životě... Fakt děsivá představa... jenže docela vyloučit jsem ji nemohla. A do jistý míry by to dávalo větší smysl než většina těch věcí, co se mi za poslední dobu děla. Mý bleskování... pohledy do minulosti a budoucnosti... copak tohle je normální? Není snad větší šance, že mám jenom halucinace způsobený nějakejma lékama? Třeba jsem měla nehodu a teď mě udržujou v umělým spánku, než se mý tělo dá zase do pořádku...
A nebo mi hráblo a jsem v blázinci pod silnejma sedativama, ušklíbla jsem se sebekriticky a vzápětí usoudila, že pokud se tak zatím nestalo, pak mě to zřejmě co nejdřív čeká. Zvlášť jestli se brzo nevymaním z Nikoliny úžasný péče.
S povzdechem jsem zhasla lampu a schoulila se zas do klubíčka. Jenže usnout se mi pořád nedařilo. Namísto toho jsem úzkostlivě zírala na všechny ty stíny, který se tu za pomoci pouličních lamp a projíždějících aut míhaly po stěnách a stropu, a proti svý vůli jsem si představovala, jak se z jednoho takovýho šedivýho fleku pomalu vynořuje Ariel s tím svým posměšným šklebem na tváři a pořádným žabikuchem v ruce a beze spěchu kráčí přímo ke mně, protože dobře ví, že jsem proti němu zcela bezmocná. Napřahá se a...
Bezděčně jsem si přitiskla dlaně na břicho, jako tehdy v parku, když mne do něj Ariel bodnul, a na okamžik se mi zdálo, jako kdybych pocítila záchvěv tý strašlivý bolesti. Jenže tentokrát tu nebyl Riel, aby mi pomohl… teď jsem na všechno byla docela sama.
S tichým vzlyknutím jsem hrábla do svý tašky a poslepu z ní vytáhla tričko, který jsem pro všechny případy nechala hned navrchu. Nepatřilo mi, ale nemohla jsem si pomoct, abych ho tam během svýho balení v náhlým impulzu nepřihodila. A jak se zdálo, tak jsem dobře udělala.
I když jsem se za svý chování styděla, protože jsem si připadala jako puberťačka zabouchnutá do člena nějaký chlapecký kapely, stejně jsem neodolala, abych dychtivě nenasála vůni, která v tom kusu tmavý látky dosud přetrvávala. Rielovu vůni…
Kdyby tu tak teď mohl bejt se mnou… a držel mě ve svý náruči… zalitovala jsem, než jsem s tváří zabořenou do jeho trička a očima lehce zvlhlýma vzpomínkama na něj konečně usnula.