Budoucnost 1.díl.

Škála…
31.prosinec 2199, 22:00 pozemského času, měsíční vojenská základna United Earth Armed Forces.
Jel jsem v transportním vozíku, šedém autu podobném džípu, ale vybaveném gravitačním generátorem směrem k naší vojenské základně. UEAF, kde jsme měli oslavovat Nový rok a nejen to. Zítra se oficiálně dle Karašovovi škály staneme civilizace na úrovni 1.bodu. Tak to aspoň předpověděl sovětský vědec a astronom Dimitrij Karašov před několika stoletími. Planeta se za ty stovky let od jeho éry značně změnila. To díky Plan Future Power. V roce 2030, kdy se lidstvo dostalo na 0.73 bodu Karašovovi škály, Sjednocená Světová Unie tvořená Severní Amerikou, Evropou, Čínou, Japonskem, jihoafrickými státy, Austrálií a dalšími oblastmi si dala za cíl sjednotit svět a udělat z lidstva vesmírnou velmoc. V roce 2042 ozbrojené síly SSU vítězně dobyli Moskvu a Alma-Aty, poslední bašty Euroasijské Federativní Republiky. A svět byl sjednocen krví a železem…
V roce 2120 dostala světovláda rozum a investovala rozsáhlé peníze do ochrany životního prostředí. Chtěli udělat z lidstva super-velmoc, ale k tomu je nutné mít aspoň domovskou planetu zdravou. Z Amazonie, střední Afriky a Sibiře se stali chráněné oblasti a tam musel i člověk ustoupit přírodě. Jen díky tomu a pomocí geo-inženýrství se podařilo zastavit skleníkový efekt. V roce 2135 vyhlásili reformu průmyslu. Kompletně upustili od uhelných elektráren a započali výstavbu rozsáhlých jaderných průmyslových komplexů a vodíkových fuzních elektráren v severní Africe. V roce 2180 už byl průmysl dost ekologický, ovšem ekologie její ideje a aktivity jako takové upadli v zapomnění. Tou dobou už bylo na Měsíci 7 průmyslových důlních komplexů. Ten rok taky proběhlo referendum, které bezcitně rozhodlo o osudu našeho celoživotního spřízněnce-Měsíce. 64% lidí odsouhlasilo úplnou industrializaci Měsíce díky čemuž se měla uvolnit zátěž naší planety a tak se téměř čtvrtina hutní výroby přesunula na měsíc. Z měsíce jsme těžili po stovkách tun titan, železo, hliník a další kovy a nerostné suroviny. Byl jsem hrdý na naši rasu, co všechno už dokázala. Dokázala se sjednotit, pravda, zemřelo při tom přes 5 miliard lidí během 12 let, ale dnes už je počet populace vyšší než předtím. Zemi nyní obývá 12.9 miliardy lidí a začíná být přelidněno. Proto rodiny, které mají 2 děti a více mají mnohem vyšší daně než rodiny s jedním nebo žádným dítětem. S novým rokem zároveň začne platit i radikální opatření-děti na povolení. Každý pár bude muset mít povolení ke zplození dítěte, já a Monika se bát nemusíme, Monika už je těhotná. Na nás se tudíž budou vztahovat staré předpisy.
Uviděl jsem „zářivku“, tak se říkalo speciálním signálním bombám vypouštěným v případě nebezpečí či přivolání pomoci. Otočil jsem vozítko a rozjel se úžasnou rychlostí 40 kilometrů za hodinu směrem k místu odkud šla záře. Bylo vzdálené asi kilometr. Vytáhl jsem vysílačku a aktivoval ji na všechny frekvence do dálky 1-2 kilometrů.
„TADY KAPITÁN TADEUS MORGENSTEIN. KDO VYPUSTIL ZÁŘIVKU AŤ SE OHLÁSÍ…“
„…TADY PORUČÍK JAMES HICKS, REBELOVÉ NA NÁS ÚTOČÍ!“
„KOLIK?“
„SEDM… NAŠLI JSME VSTUP DO JEJICH PODZEMNÍ ZÁKLADNY!“
Rebelové, též známý jako Světová osvobozenecká armáda byla skupina radikálních-umírněných primitivismu. Primitivismus je ideologie založená na de-industrializaci planety a návratu k starší době. Radikální jsou tím, že tuto ideologii prosazují ozbrojeným bojem, umírněný tím, že žádají akorát snížení populace „pouze na“ 7 miliard a de-industrializaci na úroveň poloviny 21.století.
„JEDU VÁM NA POMOC! DRŽTE SE!“dodal jsem a pravou rukou vytáhl X301, ruční laserovou pistoli, šlo o nový model. Designem a tvarem byla podobná starému americkému Colt1911, síla laseru se dala nastavit. Nejslabší člověka akorát popálil, nejsilnější člověka prostřelil skrz na skrz.
„VELITELSTVÍ, VÍM ŽE SI CHCETE UŽÍVAT NOVÉHO ROKU, ALE ZDÁ SE, ŽE MILITANTNÍ EXTRÉMISTÉ SE ZASE PŘEDVÁDÍ. ŽÁDÁM O VOJENSKÉ POSILY. POŠLETE MI 17.REGIMENTY MOBILNÍ INFANTERIE!“
„TADY PLUKOVNÍK PAVLIČENKO. POSÍLÁME VÁM ODDÍL…“
Na radaru v kokpitu mého vozítka se vynořili značky dvou obrněných vozidel v dálce asi čtyř kilometrů. Aktivoval jsem vizuální lokalizátor. Šlo o bojové transportéry F95. Gravitační transportéry, které se vznášejí na zemí a disponují proti-pěchotním nebo proti-pancéřovým dělem ráže 45mm střílejícím impulsní projektily jejichž výbuch by podle nastavení mohl zabít menší skupinu vojáků nebo srovnat dvoupatrový barák se zemí.
Konečně jsem dorazil k místu a uslyšel palbu. Vyběhl jsem z vozítka. Na sobě jsem měl šedomodrou bojovou ochrannou kombinézu UEAF a v ruce X301čku.
„HICKSI! UŽ JSEM SKORO U VÁS! ZAŽÁDAL JSEM O POSILY! JAKÁ JE SITUACE?“
„ROJÍ SE JAKO KOMÁŘI! JE JICH UŽ DVACET, ALE DRŽÍME SE…“zařval Hicks do vysílačky. Byli za jedním kopcem. Aktivoval jsem raketové nosiče a vzlétl směrem nad kopec. Hned před kopcem se v malé proláklině připomínající zákopy bránil Hicks a jeho spolubojovník. Ještě v letu jsem zahájil palbu na rebely. Ti se schovávali za kameny a pozdě si mě všimli. Než mě zaregistrovali tři jsem sejmul a jednoho zranil. Pak jsem měkce dopadl vedle Hickse.
„Poručíku, dobrá práce, že jste to vydržel!“řekl jsem Hicksovi, který na sobě měl stejnou kombinézu jako já. Rebelové nosili starší vyřazené kombinézy, některé dokonce ještě z vesmírného výzkumu Euroasijské Federativní Republiky. Již jsme zaslechli hukot transportérů.
„Za chvilku tu budou…“řekl jsem a začal střílet na jednoho rebelského ostřelovače, který byl na asi sto-padesát metrů vzdáleném kopci. Trefil jsem ho.
Ozvala se palba z děl. Impulsní projektily zasáhli skupinky rebelů, kteří se u sebe tísnili a ostřelovali nás. Sedm projektů a všichni rebelové byli mrtví.
„Jak jste na tom?“zeptala se po chvíli mladá kapitánka Jelena Zbygnievová.
„Já jsem to předtím koupil do nohy… ale ARS zastavil krvácení…“odpověděl Ševcov. ARS, nebo-li Automatický regenerační systém byl systém vestavěný do všech skafandrů a ochranných kombinéz. Po dobu nošení těchto obleků se ARS napojil na člověka a kontroloval jeho funkce, neovlivňoval je, pouze uzdravoval zranění-zastavoval krvácení, obnovoval poškozenou kůži atd., zázraky biotechnologického výzkumu. Přesto ještě trochu kulhal.
„Seberte těla a pošlete je do Tasmánie…“nařídila Jelena, kterou jsem znal z různých her ve VR arénách, či-li arény virtuální reality. Ostrov Tasmánie je větší ostrov nacházející se jihovýchodně od Austrálie. Je to masivní vězeňská kolonie, kde jsou rebelové, teroristé, různí zločinci, násilníci a recidivisti. Dohromady asi 200 000 špinavců. Ti tam vyrábí v průmyslových závodech různé spotřební předměty a průmyslové součástky.
„Tak pojďte, jdeme si zpříjemnit zbytek večera…“řekl jsem posmutněle a ženisté začali nakládat mrtvoly, které měli být rozřezány na maso pro zotročené vězně na Tasmánii, do speciálního kontejneru.

Jinak, abych ještě trochu přiblížilo politicko-společenskou situaci na Zemi… existuje tzv.světo-parlament. V něm zasedají členové Levicové strany, která je sociálně demokratického charakteru a Pravicové strany, která je konzervativně-privátního charakteru. Ostatní politické strany a ideologie byli z důvodu jednoty eliminovány, ať šlo o komunismus, fašismus, nacismus, radikální nacionalismus, ultra-konservativismus, republikanismus nebo anarchismus.
Z hospodářského hlediska byla ekonomika globalizovaná, z 50% v rukou státu, který držel těžký průmysl, značnou část hutního průmyslu a většinu zemědělství a z 50% soukromá, kde jediná monopolní firma Global Resources and Research Corporation držela v část zemědělství, spotřební, elektronický a lehký průmysl, část hutního průmyslu a ještě některá další odvětví. Proto, aby se zamezilo absolutnímu monopolistickému chování GRRC existuje jistý kontrolní obchodní úřad, který pokutuje možná vykořisťování, prohřešky proti pracovní bezpečnosti atd.

22:49, vojenská základna UEAF, společenská místnost.
Já a zbytek místní posádky, dohromady asi 400 lidí, jsme byli ve velké společenské místnosti. Ještě než jsme tam dorazili podali jsme report u vrchního velitele měsíčních sil, generála Lavrentije Pavlova, skrze holocommunication device. Generál Pavlov nás informoval, že aktivity rebelů na Zemi v oblastech západní hemisféry úplně ustali. U Kaspického moře, ve střední Asii a na Kavkaze se, ale rebelové drží jako klíšťata a dobře se brání. Primitivové!
A pak jsme se již vydali oslavovat Nový rok. Moje Monika byla radistka na velitelství a nyní byla se mnou ve společenské místnosti. Již velice rychle opilí plukovník Jean Baptist La Fier vyskočil na stůl, v levé ruce vínu a pravou ruku měl zatnutou v pěst. Škytl. Chystal se něco říct… spadl na záda a usnul. Ozval se výbuch hysterického smíchu, který ho ani neprobudil.
„To je náš Jean!“zakřičel jsem a objal Moniku. Často jsme si z velitele dělali srandu, na vtipy o sluhovi Jeanovi…
„Počkejte, počkejte! Mluví prezident Ismailov!“zaječel kulometčík Raikovský a všichni jsme se ztišili. Před námi se objevil hologram-prezident Aslan Ismailov, seděl za stolem ve své prezidentské kanceláři v Římě a chystal se promluvit k 12 956 261 472 obyvatelům Země a měsíční posádky.
„Drazí spoluobčané. Nadcházející rok pro nás bude rokem zlomu. Příští rok se vydáme na etapu 1.úrovně vesmírné civilizace. Příští rok s pomocí všeho lidu světa vzlétne z Bajkonuru v Kazachstánu první vesmírná kolonizační loď na jinou planetu. 15 000 prvních kolonistů a jejich rodin, z řad kvalifikovaných pracovníků, vědců, techniků, vojáků, planetových inženýrů a biologů se vydá na Mars, aby ho začali šlechtit k obrazu Země…“
Prezident Ismailov byl zvolen za Levicovou stranu.
„…k Marsu se vydá rychlostí 150 000 kilometrů za vteřinu poháněná fuzním a anti-hmotovým pohonem. Kolonizační loď vyletí 2.února v 10:00 a k Marsu dorazí v 10:06, přistát by měla do 10:10 a v 10:15 bude oficiálně založena první lidská kolonie na Marsu a započne teraformace Marsu!“pronesl hrdě Ismail a všichni jsme začali tleskat.
„Občané! Díky vaší píli, snaze, hrdinství a pracovitosti se můžeme držet Karašovovi stupnice a brzy se stát vesmírnou civilizací!!! Přeji krásné oslavy a šťastný Nový rok! Hodně úspěchů nám všem!“zakončil prezident svoji řeč a všichni jsme začali tleskat.
„AŤ ŽIJE REPUBLIKA!“zakřičel jsem a všichni se přidali.
Pak jsme oslavovali.

23:45.
„Lásko, tak jsem si říkal… v červenci odlétá druhá kolonizační loď a od dubna se prodávají lístky na účast v druhé expedici…“začal jsem jeden odvážný návrh.
„Tadeáši… to si nemůžeme dovolit…“
„Stojí to 120 000 republikonů, to nějak dáme dohromady. Už nechci být na této přecpané planetě…“řekl jsem posmutněle.
Monika přikývla a já si začal hladit v jejich krásných hnědých vlasech.
„Chtěli jsme si koupit větší barák, že?“zeptala se Monika.
„Ano… ano! Ušetřili jsme na to 150 000 republikonů…“
„Tak těch pár měsíců ještě přežijeme u tvých rodičů a pak se vydáme na Mars…“
„Ano, hned půjdu zamluvit předkoupit lístky…“řekl jsem a rychle odběhl do svojí kajuty. Tam jsem skočil na webové stránky www.colonization-civilization.org a zamluvil dva lístky. Zbylých 30 000 republikonů bude stát menší pozemek s 1-patrovým domkem, který postaví první kolonisté.
Pak jsem akorát minutu před půl nocí doběhl do společenské místnosti.
„Ještě, žes to stihl!“řekla Monika a objala mě.
„Neboj se…“
„10…9…8…7…6…5…4…3…2…1…0…ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!“zakřičeli jsme a začali oslavovat. Tento Nový rok byl i politicko-vojenským vítězstvím! Světová osvobozenecká armáda si totiž v roce 2195 určila za cíl do roku 2200 zničit industrializaci Měsíce a neuspěla!

31.leden 2200, 7:00.
Byli jsme nastoupeni před naší vojenskou základnou. Celá vojenská posádka i s našimi čtyřmi tanky a deseti obrněnými vozy.
„Drazí spolubojovníci! Nyní s okamžitou platností, jménem Sjednocený Ozbrojených Sil Země zahajuji Balmerovskou ofenzivu!“řekl generál Pavlov a všichni jsme si nabili zbraně a začali skákat na obrněné transportéry. Nad hlavou proletěli bojové vesmírné stíhačky a bombardéry republikánského letectva a začali nad námi kroužit.
Dne 25.ledna došlo k rozsáhlému teroristickému útoku rebelů. Bylo zničeno 49% důlních zařízení, zabito 600 vojáků, 400 těžce nebo lehce zraněno a přes 1 500 dělníků zabito nebo zmrzačeno! Přes 2 500 obětí 26 souběžných bombových útoků a 4 přepadových akcí rebelů. Rebelové dosáhli velkého vojenského a morálního vítězství. Při akci byl zabit i poručík Hicks a nás velitel La Fier. Monika byla lehce zraněna a na mě při jednom z bombových útoků spadlo několik dřevěných krabic, ale nic hrozného. Dne 27.ledna dorazili na Měsíc posily ze Země, 40 000 záložáků plus mechanizovaná brigáda. Jak se zjistilo, rebelové disponují těžkou obrněnou technikou, šlo o upravené staré sovětské tanky T-72, T-80 a T-2000 Černý orel. Byli upraveny pro vesmírné boje. Z pěchotních zbraní disponovali především arzenálem po zničené euroasijské armádě, kterou získali skrze korupci a podvody.
Balmerovská ofenziva se jmenuje podle vesmírného kráteru Balmer. V něm a v jeho okolí se totiž schovává velká skupina vojenských základen rebelů a jejich podzemních útočišť.
Stíhačky se již rozletěli směrem k Balmeru a během chvíle byli sestřeleny. Začali jsme mít strach čím vším disponují, sestřelili je totiž projektilové raketomety. Směrem od kráteru začali létat dělostřelecké rakety. Rebelové se rozhodli udělat z naší ofenzivy defensivu… ale my jsme se těch barbarů nezalekli a vyjeli na cestu. Většinu dělostřeleckých raket se dařilo sestřelit našim laserovým kulometům, ale jedna zasáhla kasárny a jedna dopadla na autopark, který celý explodoval. Exploze na Měsíci byli vskutku bizarní podívané… nejprve výbuch, pak pár vteřin oheň a pak vzhledem k nepřítomnosti kyslíku oheň úplně zmizel a zůstali jen ohořelé trosky.
Z ničeho nic začali kolem našich hlav létat výstřely z projektilových pušek a laserových pistolí. Seděli jsme totiž jako kachny na ráně na obrněném transportéru. Směrem na východ kam jsme jeli se nacházelo několik kopců na nichž se nyní vyrojil minimálně pluk, tedy několik stovek, rebelů. Seskákali jsme z transportérů a začali se za ním krýt. Transportér zahájil palbu a zabil několik rebelů během chvilky. Pak jeden z rebelů vystřelil protipancéřoví projektilový řízený granát a všichni jsme se rozeběhli pryč od transportéru. Na poslední chvíli jsem spadl do malého kráteru, pak se ozvala ohlušující exploze a celý transportér vybuchl.
Začal jsem si myslet, že jsem v pekle. Takový odpor jsme vůbec nečekali.
„ÚSTUP DO ZÁKLADNY!“zakřičel generál Pavlov do vysílačky a všichni jsme se začali stahovat. Rebelové zahájili palbu z projektilových minometů na základnu a zničili druhé kasárny. Teprve pak se podařilo neschopným tankistům zničil pozice minometčíků.
„ZAVOLEJTE DĚLOSTŘELECTVO, AŤ ZAHÁJÍ NA TU LINII KOPCŮ PALBU!“nařídil Pavlov radistovi Petersovi.
„ANO, GENERÁLE…“řekl Peters a akorát jsme doběhli zpět do základny odkud už posádka ostřelovala rebelské vojáky postupující k základně.
Po krátké chvíli se začala ozývat palba projektilové dělostřelectva a první náboje začali dopadat na rebely. Exploze během chvilky zabili minimálně 100 rebelů a ti se dali na neuspořádaný ústup.
„Generále, musíme se přeskupit a přejít do protiúderu, jestli tu zůstaneme tak nás rebelové obklíčí, odříznou a rozstřílí…“
„To neudělají… protože kapitulujeme!“řekl Pavlov k mému zděšení a k zděšení i ostatních.
„Nechci tu zbytečně zemřít!“vykřikl na svoji obhajobu.
„Vy… vy zrádče!“zaječel jsem, namířil laserovou pistoli, nabil na maximum a bez rozmyšlení zastřelil generála Pavlova. Jednal jsem v afektu…
„Spolubojovníci, plukovník La Fier převezme velení… generál Pavlov byl zasažen zbloudilým laserovým nábojem od rebelů…“řekl jsem a spolubojovníci přikyvovali. La Fier byl odvážnější a nařídil probít se z obklíčení a ustoupit na jih, kde zformujeme naše síly do nového bojového postavení. To se taky povedlo. Souběžně s tím jsme začali dostávat zprávy od všech útočících divizí na Měsíci. Všechny hlásili, že se setkávají s tuhým odporem, nebo dokonce, že se zabarikádovali v domovských základnách a brání se proti urputným útokům rebelů.
Stáhli jsme se do jednoho kráteru a zformovali se, nechávajíce zbylé obránce základny na pospas jejich osudu.
„TADY DESÁTNÍK RODRIGUEZOVÁ, REBELOVÉ PRONIKLI DO ZÁKLADNY A OBSADILI MUNIČNÍ SKLAD, TRANSPORTUJÍ TAM ODTUD ZBRANĚ A MUNICI, PRÁVĚ VSTUPUJÍ DO KASÁREN A STŘÍLÍ NA VELITELSTVÍ, KDE JSME… POTŘEBUJEME…“pak se přerušilo vysílání.
„Rychle, máte dvě minuty na přípravu a pak se staneme my útočníky a ne obránci!“nařídil La Fier a všichni jsme zformovali levý sled. Tanky se stihli předtím přesunout do bitvy 2 kilometry severovýchodně od základny, kde se střetli rebelské obrněné síly s 325.Mechanizovanou skupinou republikánských pozemních sil a začali dávat našim silám pěkně na frak.
„JAKÁ JE SITUACE U KRÁTERU TYCHON?“
„TADY VELITEL TANKOVÉ 325.SKUPINY, MÁME 6 ZNIČNÝCH TANKŮ, 10 POŠKOZENÝCH A JEN 8 JE V POŘÁDKU! REBELŮM JSEM ZNIČILI 12 TANKŮ, 9 POŠKODILI A STÁLE MAJÍ 15 TANKŮ… POSILY UŽ JSOU TADY!“
„TADY PILOT HENDERSON. HLÁSÍM, ŽE JSME ZAHÁJILI BOMBARDOVÁNÍ REBELSKÉHO ŠTÁBU NA SEVEROVÝCHODĚ, 10 KILOMETRŮ OD KRÁTERA TYCHON… REBELOVÉ JSOU ZASKOČENI NAŠI PŘÍTOMNOSTÍ! ZNIČILI JSME UŽ VĚTŠINU JEJICH ZÁKLADNY, ALE PODLE RADARU JE ZDE JEŠTĚ 5 VELKÝCH ZÁKLADEN A BOJOVÝCH USKUPENÍ REBELŮ…“
„Sakra, tohle se ne vyvíjí dobře…“řekl náš projektilník(budoucí obdoba granátníka) Diaz a stále jsme postupovali pryč z kráteru.
„K čertu! Že nás to nenapadlo! Zážehové rakety! Rebelové jsou nepochybně v základně a u kraje kráteru. Když použijeme těsně před krajem naše zážehové rakety získáme moment překvapení a většinu rebelů postřílíme… transportéry a tanky, ať normálně postupují!“navrhl jsem La Fierovi.
„Skvělý nápad, jestli se to povede, osobně se postarám o tvoje povýšení na majora!“řekl mi La Fier a kývl na ostatní ať si připraví zážehové rakety.

Podzemní jeskyně, 6 kilometrů východně od Tychonu, tou dobou.
V podzemní jeskyni asi 6 kilometrů východně od Tychonu mezitím zasedal „Revoluční štáb“ jak se nazývalo hlavní velení rebelů. Rebely na Měsíci vedl bývalý plukovník pozemské armády, Antonio Majoránka. K rebelům přeběhl z většině lidí neznámého důvodu. Ani my jsme nevěděli proč přeběhl. Majoránka byl vysoký a statný muž s krátkými černými vlasy a modrýma očima. Měl přirozené charisma a autoritu. Sebou tehdy při svém přeběhnutí stáhl i 400 vojáků pozemských sil, kteří nyní tvořili tzv.Elitní komanda.
Revoluční štáb byl vlastně podzemní komplex místností a chodeb okysličený a elektrizovaný.
„Veliteli…“ohlásil se Majoránkův poddůstojník Parfyonov.
„Jaká je situace?“tázal se Majoránka.
„Přesně taková jakou jste předpovídal, veliteli. Zaskočili jsme UEAF…“
„Věděl jsem, že nás podcení… to je ta pozemská nadutost…“
„V každém případě už ztratili o několik tisíc více vojáků než byl jejich původní plán… co nyní komandére?“
„Ustupte do podzemí a k štábům. Budeme se bránit zde… toto je totiž již náš konec… nás je 12 000… oni mají více než desetinásobek vojáků… my máme ještě 50 tanků, oni 450… nemáme šanci jim vzdorovat… šlo jen o to, abychom je vyvedli z omylu a ranili jejich ješitnost!“řekl Majoránka.
„Ano, pane. Vydám rozkaz stáhnout naše vojska…“řekl Parfyonov a odešel.
Majoránka pak přestal studovat mapy Měsíce a odešel do „své kanceláře“, kde přemýšlel o celé té hrůzné situaci.

Tychonský front, 8:26, východní okraj kráteru Tychonu,
Na Tychonu vznikl front. Odtamtud jsem se rozhodli vést útok proti lokalizovaným vojenským základnám rebelů a jejich posledním jednotkám…
S malou skupinou laserových kulometčíků a ostřelovačů jsme stříleli proti ustupujícím rebelům.
„VŠEM JEDNOTKÁM. VOJENSKÁ ROZVĚDKA LOKALIZOVALA VSTUP DO VRCHNÍHO VELITELSTVÍ REBELŮ! JE ŠEST KILOMETRŮ VÝCHODNĚ OD TYCHONSKÉHO FRONTU!“ozval se hlas Moniky z vysílačky.
„VŠICHNI VPŘED!“zakřičel plukovník La Fier a vydali jsme se do střemhlavého útoku proti rebelským oddílům. Jen v první minutě rebelové sestřelili 150 našich vojáků a 2 obrněné transportéry. Naše projektilové dělostřelectvo zahájilo masivní bombardování rebelských pozic. My jsme, ale po zahájení dělostřelecké palby sejmuli za stejnou dobu aspoň 500 rebelů a zničili značnou část jejich lehké techniky.

Západní okraje rebelského velitelství, 12:46.
Čím více jsme postupovali do rebelského teritoria, tím těžší bylo probojovat se přes ně… tím tužší byl odpor rebelské armády.
„NÁS NIKDY NEPORAZÍTE!“uslyšeli jsme výkřiky rebelských vojáků.
„REVOLUCE NEBO SMRT!“byl další z jejich pokřiků.
Dostali jsme se, až k velké propasti nad obrovským kráterem, k našemu zděšení v kráteru byla úplná pevnost rebelů a vstup do jejich hlavního štábu byl, až na druhé straně kráteru než jsme byli my. Zahájili proti nám minometnou palbu a okraj kráteru se začal bortit. Ustoupili jsme od několik metrů… tím, že se okraj rozpadl jsme získali cestu do kráteru, ale na druhou stranu to byla cesta smrti, protože tam mířilo 15 rebelských kulometů a 9 000 rebelů, kteří zformovali dobrou obranu.
Já jsem se s dalšími vojáky ukryl za kamením a rozhodli jsme se jít „pomalou taktikou“, to znamenalo likvidovat postupně pomalu rebely. Není jich nekonečno… stav v nejhorší chvíli byl 4 mrtví rebelové za vteřinu a 9 mrtvých vojáků republiky za vteřinu. Ano, tak dobře s námi rebelové zametali. Ale nás bylo početně mnohem více…
„ZA LIDSTVO!“vykřikl jsem, rozeběhl se a pokusil se o nejšílenější nápad, který mě v životě napadl-zapnul jsem na maximum zážehové rakety a prudce vzletěl do střemhlavého letu k vchodu do podzemního štábu. Povstalci mě nestihli sestřelit… já stihl jednoho cestou zabít tím, že jsem do něj docela slušně naboural, ale rozchodil jsem to. Uvědomil jsem si, že jsem přímo o vchodu do štábu a že povstalci nejsou schopni za mnou nikoho poslat, protože se mermomocí brání našim jednotkám. To byla moje šance. Vběhl jsem do chodeb a držel se při zdi ve stínu tak, aby mě povstalci neviděli. Pak jsem spatřil velký kruhový vstup z oceli a titanu hlídaný oddílem rebelů.
Překvapil jsem je, netušili, že jsem se dostal, až tak daleko… takže jsem je během chvilky všechny pobil, kromě jednoho.
„Otevři ty zatracený vrata!“zakřičel jsem na něj. Byl to nějaký mladíček.
„Raději zemřu než, abych zradil naši revoluční armádu!“vykřikl na mě a začal se semnou rvát. Byli to fanatici!
Laserovou pistolí jsem mu prostřelil břicho skrz na skrz a odhodil ho.
Pak jsem došel k ovládacímu panelu vrat a pokusil se ho hacknout. Vytáhl jsem speciální zařízení, dekódovací systém a hledal kódy pro otevření vrat a aktivaci dekomprese a okysličení. Po malé chvilce jsem je našel a zadal na panel. Vrata se začala pomalu otevírat a já se skryl za jednu bednu. Z vrat vyběhla malá skupinka tří překvapených rebelů. Tři přesné výstřely a všichni spadli na zem mrtví. Vskočil jsem rychle dovnitř a aktivoval zavření vrat. Pak jsem aktivoval dekompresi a okysličení. Když byl proces dekomprese a okysličení hotov tak jsem si sundal helmu a konečně se pořádně rozhlédl kolem sebe. Byl jsem v železobetonové místnosti, kovové barvy a vzezření, s několika kontrolními panely a vchodovými dveřmi do zbytku komplexu. K nim jsem doběhl a položil na ně malou, ale účinnou výbušninu. Skočil jsem za jednu železnou barikádu a odpálil bombu. Exploze rozbila dveře a zabila rebelské stráže na chodbě. Vběhl jsem do chodby, ta vedla rovně nebo doprava. Na stěně vpravo byl nápis „CENTRAL SECTOR“, na chodbě rovně byl nápis „COMMANDING CENTER“. Vydal jsem se rovně s odhodláním najít zrádce Majoránku a pomstít lidstvo za jeho zradu.
Proti mně vyběhli dva rebelové, sejmul jsem je, ale jeden mě trefil do ramene a já sebou švihl o boční stěnu. Tady rebelové nosili kamuflované šedočerné uniformy, podle nápisů dříve patřili euroasijské armády, protože tam byli nápisy SpecNaz a OMON. SpecNaz byli ruské a potažmo euroasijské elitní výsadkové jednotky a OMON elitní městská stráž, která hlídala Kreml, když byla Moskva obklíčena jednotkami UEAF.
Vstal jsem a ARS začal léčit mé střelné zranění. Díky bohu za ten systém!
Aplikoval do těla slabou dávku morfia, dezinfikoval ránu a začal ji zašívat. Já mezitím doběhl na konec chodby ke dveřím do velícího centra. Vyrazil jsem je nohou a objevil se v malé nehlídané místnosti. Uprostřed byl stůl s mapou měsíce, po levé straně místnosti byla knihovna, po pravé počítačový pult s radarovým panelem. Na konci místnosti bedny se zbraněmi a municí. A u onoho stolu s mapou stál vysoký mohutný člověk. Důstojník rebelů. Majoránka!
„Ani hnout!“zakřičel jsem a doběhl k Majoránkovi.
„Nemusíš tou pistolkou mířit, nehodlám vzdorovat… klidně mě zabij, ale než mě zabiješ… nemůžeme si promluvit?“zeptal se mě, otočil se a s naprosto klidným chováním se opřel o stůl. Vůbec se nebál, byl smířený se svojí smrtí.
„Klidně vás teď můžu zastřelit a vy se nebojíte…“
„Ne. Nebojím. Jsem smířen se svojí smrtí. Proč? Protože jsem nežil nadarmo! Bojoval jsem za svobodu a mír!“
„Zradil jste naši rasu!“
„Nezradil ty hlupáku… jsi jako malé dítě, všechno vidíš černobíle! Mě a rebely vidíš jako nepřátele lidu, nepřátele svobody a demokracie, jako vrahy a teroristy… ale to my nejsme. My se akorát snažíme zachránit lidstvo… a nejen to…“
„Proč jste zradil?“
„Znova opakuji, že jsem nezradil! Dlouhá léta jsem bojoval s rebely na Kavkaze. Zničil jsem několik jejich primárních základen v Abcházii a Arménii… to vše, abych pak přišel o vše…“
„O čem to mluvíte?“
„Dne 4.srpna 2175 jsem se vracel domů z boje. Právě jsem zlikvidoval strategický štáb rebelů u Černého moře a chtěl jsem si vzít dovolenou. Když jsem dorazil domů, bydlel jsem se ženou a synem na severu Kavkazu v horách jsme měli domek, kde byl klid a mír, zjistil jsem, že dům je zničený. Světovláda se rozhodla provést re-industrializaci Kavkazu. Má žena odmítla náš dům dát všanc těm pijavicím a příslušníci Bezpečnostní Agentury Alfa ji zastřelili… ji i mého syna… když jsem tam dorazil a našel celou tu spoušť a mrtvoly mých milovaných… zhroutil jsem se. Vyrazil jsem na generální štáb, tam jsem vše nahlásil, generál Rodzjanko mi řekl, že to bude vyšetřovat. Dva roky se nic nedělo. Pak jsem jednoho dne shromáždil všechny nespokojené vojáky a důstojníky. Vysvětlil jsem jim co se děje a oni pochopili. Přidali jsme se k rebelům a začali zatápět těm parchantů. Stihl jsem ještě pohřbít v jednom údolí svoji ženu a syna s pomocí mých vojáků. Ale smrt mé ženy a syna a to, že naše světovláda nebyla schopna se ani omluvit, ani omluvu mi poslat, nic… nebyl jediný důvod proč jsem přeběhl…“
„A jaký ještě?“
„Byl si někdy v Egyptě?“
„Ehm, ano. U moře s rodiči před šesti lety…“
„Viděl si pyramidy v Gize?“
„Ne. Co je to pyramida?“zeptal jsem se.
„Pyramidy v Gize byli poslední ze 7 starodávných divů světa. Všechny ostatní byli zničeny časem a válkami. Pyramidy byly 1.ledna 2100 vyhozeny do vzduchu pyrotechniky vládních vojsk…“řekl Majoránka a rukou si zakryl plačící tvář.
„…dne 16.listopadu 2055 přijala světovláda dekret o de-kulturizaci lidstva. Tento dekret měl za cíl zlikvidovat náboženství a minulost lidstva, které lidstvo rozdělovalo, vědomě i podvědomě. Ve jménu fanatické touhy po vesmírné moci a kolonizaci a šíleného sjednocení… světovláda zničila památky staré jako lidská kultura sama. Nejdříve úplně potlačili náboženské církve, zničili náboženské organizace. Počet křesťanů klesl z 2.9 miliard v roce 2055 na 16 miliónů. Počet muslimů klesl z 2.1 miliardy v roce 2055 na 20 miliónů. Judaismus přestal existovat úplně. Stejně tak buddhismus a svaté město Lhasa v Tibetu, které dala světovláda bombardovat stíhačkami. Jsem ateista. Nikdy jsem nevěřil v boha, v žádného, ale to co světovláda provedla… to jak zmrzačila lidskou minulost a kulturu… bylo to něco příšerného. Můj praděda o tom vyprávěl dědovi a otci a můj otec o tom vyprávěl mě a můj děda také… můj praděda byl totiž velitelem demoličních čet. Rvalo mu srdce, když viděl jak vyhazuje do vzduchu Velkou čínskou zeď… na protest rezignoval…“řekl Majoránka a já byl zděšen.
„Pyramidy v Gize… Velká čínská zeď… aztécké a mayské pyramidy v Americe… památky staré jako lidská kultura sama byli vyhozeny do vzduchu. Chrámová hora, Jeruzalém a Zeď nářků vyhodili také do vzduchu. Zničili dokonce řeku Jordán…“
„Řeku Jordán?“
„V ní, kdysi Jan Křtitel pokřtil proroka Ježíše Krista, který chtěl spasit lidstvo… a lidé ho za jeho spásu zabili… a to není všechno… kolem Sibiře a Amazonie vztyčila světovláda speciální rušičky… tyto rušičky způsobují, že satelity snímají Sibiř a Amazonii tak jak vypadali v roce 2170. Vláda pak pod falešnou záminkou ochrany přírody zamezila lidem vstup na ta místa… zatímco tam nechala vytěžit všechno dřevo a postavit nové uhelné doly a průmyslové komplexy… světovláda lže, když tvrdí, že geo-inženýrské technologie zabraňují skleníkovému efektu jen z 25% a že zbytek nepřítomnosti skleníkového efektu je výsledek jejich ekologických snah. Ve skutečnosti geo-inženýrské technologie zabraňují skleníkovému efektu ze 100%! Kdyby tyto technologie selhali tak během pár dní, maximálně týdnů, celá Arktida a Antarktida roztají a voda zaplaví Evropu, Ameriku, Afriku i Asii. Celé kontinenty by se potopili…“
Byl jsem z toho zděšen. Majoránka pak vstal a odešel ke knihovně. Vytáhl několik knih.
„Nejstarší knihy byli napsány již ve starém Egyptě a Římě. Podle oficiální doktríny se knihtisk zavedl, až v roce 1850… všechny knihy starší toho data, nebo knihy které měli revoluční či buřičské názory byli zničeny v roce 2120…“řekl Majoránka a podal mi nějaké knihy.
„William Shakespeare, Romeo a Julie… George Orwell, 1984 a Manifest komunistické strany od Karla Marxe… jsem totiž marxista, ale ty nevíš co to slovo znamená… přečti si ty knihy a pouč se z nich. Hlavně je ukryj… Romeo a Julie jsou příliš staré na oficiální doktrínu a Marx a Orwell jsou zase buřičské a revoluční… prosím tě o to. Když už ne z víry ve svobodu a prosperitu, tak aspoň z vděčnosti…“
„Za co?“zeptal jsem se.
Majoránka si pak z krku strhl svoje psí známky a podal mi je.
„Na… vezmi si je… bude z tebe velký hrdina, dostaneš první poslední za zabití zrádce lidu…“řekl a já vzal jeho psí známky.
„…žádám tě ještě o jednu věc. Pokud někdy poletíš na Mars, zachraň knihovnu…“
„Cože?“
„Neřeknu ti kde přesně se nachází, jen to, že její poloha je vyznačena na náhrobním kameni mé ženy a syna… je tam přes 2 000 knih a spisů. Pokud se rozhodneš přidat na stranu svobody a demokracie, vezmi ty knihy a spisy a dostaň je na Mars. Až tam bude založená kolonie, přesvědč lidi, aby začali od znova… aby začali znova žít a myslet svobodně… aby obnovili kulturu… náboženství… ideály… sny…“řekl Majoránka a zmáčkl nějaký knoflík na počítači.
„Teď odsud zmiz jak rychle jen budeš moci. Spustil jsem autodestrukci základny. Rebelové tě nechají utéct, dám jim to rozkazem…“řekl Majoránka a já přikývl.
„Zachráním odkaz lidstva!“řekl jsem a Majoránka se usmál. Pak se posadil na židli a zavolal rádiem rebely, aby na mě neútočili… pak už jen vyčkával na výbuch jaderné bomby, která byla hluboko v komplexu. Já se vydal pryč.
Na chodbě jsem potkal rebely. Jen na mě vrhli nenávistný pohled, ale nechali mě jít. Proběhl jsem kolem nich, vběhl do dekompresní místnosti, nandal si skafandr a aktivoval dekompresi. Za chvíli se místnost odkysličila a otevřeli se ocelová vrata. Běžel jsem seč mi síly stačili, psí známky Majoránky jsem měl schované v náprsní kapse. Venku v kráteru už boj utichl, rebelové byli poraženi. Přiběhl ke mně plukovník La Fier a Monika.
„Pryč! Je tam jaderná bomba!“vykřikl jsem a všichni jsme dali nohy na ramena.
Na poslední chvíli jsme vyběhli z kráteru, pak se ozvala strašlivá exploze a východní strana kráteru se zhroutila.
„Co se stalo?“zeptal se La Fier.
„Zabil jsem Majoránku!“řekl jsem hrdě a ukázal Majoránkovi psí známky.
„Good job!“vykřikl La Fier.

Poté jsme se vrátili do základny. Hned mě povýšili na majora a dali mi cestu na Mars gratis. Ale cítil jsem se provinile, že jsem sloužil této vládnoucí zločinecké garnituře, která kdysi zničila to co z lidí dělá lidi-kulturu.

22.června 2200, 10:59, Země, Kavkaz, západní pobřeží Kaspického moře.
Od startu a přistání prvních kolonistů na Marsu už uplynulo pár měsíců. Situace na Zemi se zklidňovala, rozsáhlá ofenziva elitních výsadkových jednotek zlikvidovala všechny rebelské základny ve střední Asii a polovina rebelů na Kavkaze kapitulovala. I útoky na Měsíci ustali, zvláště po naší „Balmerovské ofenzivě“. Díky „zabití“ rebelského velitele Antonia Majoránka, jsem získal i mnoho výhod pro mě a moji rodinu při kolonizaci Marsu.
Více než tři měsíce jsem usilovně pátral po hrobu ženy a syna Majoránky, ale ta dřina nakonec přinesla ovoce! Našel jsem je u Kaspického moře, na západním pobřeží v jednom údolí… a nyní jsem stál před jejich hroby. Dokonce jsem donesl kytku. Klekl jsem si k jejich hrobům, položil kytky a otřel špínu z jejich hrobů… byli tam koordináty a nějaký kód! Rychle jsem si to zapsal…
„Děkuji vám a vašemu manželi a otci, že mi otevřel oči!“řekl jsem „jim“.
„…je mi líto, že ho to nemůžu pohřbít…“dodal jsem a vydal se pryč.
Nastoupil jsem do našeho osobního vznášedla a zadal koordináty. Vznášedlo vzlétlo tím směrem. Podle počítače ve vznášedle šlo o jeskyni 7 kilometrů severně od hrobů. A skutečně to tak bylo.

O den dříve, cestovní-kolonizační kancelář, 19:00.
„Dobrý den, Tadeáš Morgenstein, mám zde zamluvené již z prosince lístky na druhou cestu na Mars…“řekl jsem při vstupu do bohatě zařízené kanceláře cestovní kanceláře.
„Ano, máme vás tu…“řekla mladá asistentka při kontrole počítače.
„Potřeboval bych vědět jak velká zavazadla si sebou mohu vzít? Kolik toho mohu transportovat? Přesněji řečeno, jsem velký čtenář a rád bych si vzal svoji knihovnu nebo aspoň část sebou. Kolik knih si mohu vzít?“
„Každý člověk si může vzít, vydržte…“řekla asistentka a projížděla počítačová data.
„…už to mám, každý člověk si může vzít maximálně 500 knih…“
„Víc ne?“
„Za příplatek 10 000 republikonů si může vzít ještě dalších 500, ale 1 000 už je maximum…“
„Dobře, tady to je…“řekl jsem a předal ji 10 000 republikonů.
„Skvěle, mám u vás poznámku, že jste si zaregistroval místo pro 1 000 knih… vás bych nechtěla mít doma jestli pořád čtete…“odpověděla se smíchem.
„Jo, manželce to jde trochu kolem hlavy…“odvětil jsem a s úsměvem jsem se rozloučil a odešel pryč.
…doufal jsem jen, že najdu ty knihy…

Jeskyně, 7 kilometrů severně od hrobů.
Moje vznášedlo přistálo u jeskyně a já ho zaparkoval do jeskyně. Pak jsem se vydal do té temnoty. Svítil jsem si akorát baterkou, ale byla tam strašná tma i na baterku.
„Sakra!“vykřikl jsem, když jsem zakopl a spadl na čumák. Posvítil jsem baterkou na to o co jsem zakopl. Byla to lidská kostra! V uniformě rebela. Dva metry ode mě byla další kostra v uniformě rebela. Zřejmě tam drželi stráž, až do své smrti. Loajální své věci!
Vstal jsem a došel k plechovým už trochu prorezlým dveřím. Elektronický zámek kupodivu byl stále aktivní a já vyťukal kód. Dveře se otevřeli a já vstoupil do obrovské místnosti plné polic s knihami. Bylo tam dokonce ještě jedno patro s policemi. Byl jsem šokován a zděšen, i překvapen a pln radosti!
Ženě a rodičům jsem řekl, že budu týden na služební cestě, veliteli La Fierovi jsem řekl, že si musím na pár dní něco zařídit než odletíme na Mars.
Sebou jsem si vzal nějaké zásoby potravin a pitné vody, vzhledem k tomu, že jsem mohl vzít jen 1 000 knih jsem se rozhodl vybrat je rozumně a nehodit do transportního generátoru všechno. Transportní generátor bylo elektronické zařízení, které „rozbilo“ hmotu na atomy, vcuclo je a pak je zase vycuclo v původní formě. Bylo praktické, ale ne moc bezpečné což byla nyní výhoda. Pomocí speciálního triku se totiž při odbavování mohl obsah generátoru při kontrole zakrýt něčím jiným než tam skutečně bylo…
Nyní jsem odešel k malému pultu u, kterého byla další kostra a velká objemná kniha s nápisem „REJSTŘÍK KNIH“. Podle číslování měla 2 010 stran. Na prvních pěti a posledních pěti byli různé poznámky. Na zbylých 2 000 stranách byli popisy jednotlivých knih a ve stručnosti o čem pojednávají. Tužko jsem zaškrtával, chladně a nemilosrdně, které vezmu a které zničí čas…
Vybral jsem politická díla od různých dříve známých autorů Marxe, Bakunina, Kropotkina, de Gaullea, Machiavelliho… ekonomická díla od Adama Smitha, Roberta Ricarda a Keynese… kulturní díla od Shakespeara, Čechova, Gogola a dalších i pradávné dokumenty jako bylo Umění války od generála Sun Tzua z doby před našim letopočtem. Ostatní jsem ponechal jejich osudu…
Nyní přišla na řadu mravenčí práce, hledání a jejich transportace. Některé z nich jsem si ještě pročítal, proto jsem si vzal celý týden volna.

30.června 2200, 16:00, Moskva, mezinárodní teleportační systém.
Když jsem se po týdnu vrátil domů, skoro nevyspalý a zničený raději jsem neřekl co se stalo. Akorát jsem řekl, že to byl perný týden…
Monika, již v 6.měsíci mezitím sbalila všechny věci pro teleportaci a přesun a 29.června jsme se přes londýnský teleportační systém přesunuli do Moskvy a odtamtud nás měli transportní vozidla odvést s dalšími novými kolonisty do kazachstánského Bajkonuru.
Monika byla šťastná, že naše dítě bude první, které se narodí na Marsu. Dosavadním kolonistům se tam totiž ještě děti nenarodili. Zároveň nás vedení informovalo, že bylo již postaveno kolonistické obydlí pro více než 450 000 lidí a že teraformace Marsu je již z 1% hotová.
Vystoupili jsme z moskevského teleportačního mezinárodního systému a nastoupili do transportních vozů. Podařilo se mi propašovat transportní generátor i s obsahem!
Pak už byla cesta rychlá a jednoduchá. Převezli nás do Alma-Aty a tam jsme přespali.

1.červenec 2200, 9:55.
Již jsme byli v kolonizační lodi Tetra-Gamalius 4 a chystali jsme se k vzletu. S Monikou jsme odešli do naší prozatímní kajuty… Monika se chtěla muchlovat, ale já se rozhodl ji říct pravdu. Říct o tom co se děje a co je můj cíl.
Když jsem ji řekl co se stalo na Měsíci byla šokována, překvapena a trochu vyděšená, ale pochopila co se děje.
„…víš… Tadeáši musím ti něco říct…“řekla a opřela se o zeď.
„Copak?“
„Můj… můj otec nezemřel při autonehodě…“řekla posmutněle.
„Cože? Ale vždyť si říkala, že…“
„Můj otec byl velitel východoevropského rebelského vojenského frontu… byl člen a velící důstojník SOA! Naplníme jeho odkaz…“řekla Monika a pak ke mně přišla a objala mě.
„Ale jak to uděláme?“zeptala se.
„Budeme naše děti vychovávat v úctě k člověku a kultuře, řekneme jim pravdu… a jednoho dne snad budou mít dost sil a začnou revoluci… ve spisech SOA byla nalezena zmínka o nutnosti vytvoření nezávislé Marťanské demokratické republiky… to bude náš cíl!“řekl jsem a políbil Moniku.

Konec první části.