Forsaken - 216. díl

„Budíček!“ ozvalo se těsně vedle mýho ucha a já polekaně rozhodila rukama.
Matně jsem zaznamenala, jak má pravačka zkolidovala s něčím měkkým, a když jsem vzápětí zaslechla procítěný zaúpění, neubránila jsem se jistýmu pocitu zadostiučinění.
„Doprčic, Iz, vždyť jsi mi skoro vypíchla oko!“ nadávala Nikola bolestí zkresleným hlasem.
Zpod přivřených víček jsem na ni lehce nepříčetně zamžourala a zjistila, že už je oblečená a zřejmě připravená k odchodu. A za okny byla dosud parádní tma...
„Šílíš?! Vždyť je ještě noc!“ zavrčela jsem na ni a otočila se na druhej bok. Rielovo tričko jsem si připlácla na obličej, aby mě do očí nebodalo světlo z lampy, kterou rozsvítila a nemilosrdně na mě namířila, jako kdyby mě chtěla podrobit nějakýmu drsnýmu výslechu.
„Není noc, ale ty už sis zřejmě odvykla vstávat brzo, co?! Zřejmě ses celý dny jenom poflakovala!“ obvinila mě nevraživě a já byla nucena zkonstatovat, že její nálada se bohužel od včerejšího večera nijak nezlepšila.
Neříká se snad, že šťastně zamilovaný ženy bejvaj příjemný a přejícný? Podle tohohle jsem měla dojem, jako kdyby ten její úžasnej vztah s Petrem nebyl zas až natolik idylickej, jak se mi snažila namluvit. No, jestli je vážně tuhej, tak žádnej div, protože je k ní nejspíš dost chladnej... ušklíbla jsem se v duchu. Někdy mám holt sklony ke kapku černějšímu humoru.
Taky jsem se chystala hned zaprotestovat, že jsem se rozhodně neflákala, jenže co bych jí řekla, kdyby se mě zeptala, co jsem teda dělala tak úžasnýho? Nalejvala se krví a trefovala se bleskama do terčů? Dokázala jsem si až příliš živě představit, jak by se na takovýhle oznámení tvářila. Ale nechat ji při tom, že jsem se furt jenom válela, se mi taky nechtělo.
„Neflákala jsem se...“ zabručela jsem na ni, aniž bych se namáhala vyhrabat zpod toho krásně vonícího trika. „Absolvovala jsem rekvalifikační kurz, abys věděla.“
„Fakt? A na co?“ vyzvídala Nikola skepticky.
Dobrá otázka... „Na cvičitelku... aerobiku...“ pleskla jsem první věc, která mě napadla, protože jsem nechtěla dlouho otálet s odpovědí a vzbuzovat tak ještě větší podezření, že kecám.
„Ty? A aerobik? Vždyť jsi stěží kdy vlezla aspoň na kolo!“
„Právě proto... Už jsem potřebovala nějakej pohyb. A u tohohle si vždycky úžasně pročistím hlavu...“ Teď jsem ani tolik nelhala...
„Cvičitelka...“ Skoro jsem Nikolu viděla, jak nevěřícně kroutí hlavou. „Tak se koukej zberchat a hoď sebou, ať můžem vyrazit! Mám už ukrutnej hlad!“
„Hm...“ Ještě jednou jsem vdechla tu příjemnou vůni a neochotně jsem se začala zvedat.
„Co to vůbec máš?“ zeptala se Nika a než jsem pochopila její záměr, už držela Rielovo triko v ruce. „To je toho tvýho chlapa?“
„Ne, to je moje! Dala jsem si ho pod hlavu, protože ses neobtěžovala hodit mi sem nějakej polštář!“ sdělila jsem jí nevrle, zatímco jsem se opatrně protahovala.
„O žádnej sis neřekla! Sorry, ale číst myšlenky fakt neumím!“ odsekla a hodila mi to tričko div ne na hlavu. „A dělej, už teď máme určitě zpoždění!“
„Zpoždění?“ Podezřívavě jsem přimhouřila oči. „Myslela jsem, že jdem na snídani... Ona to má bejt nějaká schůzka?“
„To ne, ale taky bych se ještě ráda dostala dneska do práce! Nemůžu se ti věnovat celej den!“
„Aha...“ Konečně jsem se zvedla z gauče a za Nikolinýho dohledu jsem vyměnila svý zmačkaný tričko za jinej svršek. U kalhot jsem nějakej ten faldík neřešila, takže když jsem si nastrkala pár zbylejch věcí do tašky a oblíkla si kabátek, byla jsem jakžtakž hotová. Nika to aspoň tak brala, protože hned vystartovala ke dveřím.
Moje tempo, kterým jsem ji následovala, bylo o dost pomalejší, navíc jsem cestou kolem koupelny ještě zaplachtila dovnitř, abych si rychle omyla tvář a dlaněma uhladila vlasy. Toliko k mé ranní hygieně...
„Poslyš...“ obrátila jsem se na Nikolu váhavě, když už jsme stály na chodbě a čekaly na výtah. „Nepůjčila bys mi na chvíli mobil? Ten můj je asi vybitej a já bych chtěla zavolat tátovi, abych mu řekla, že jsem v pořádku...“ zkoušela jsem to na ni se zodpovědným přístupem, kterej jsem doufala, že by mohl zabrat.
„To počká, po snídani času dost!“ odbyla mne stroze a já naštvaně semkla rty. Nicméně překvapená jsem její reakcí nebyla.
V lehce napjatém tichu jsme sjely výtahem do přízemí a teprve, když jsme vylezly na ulici, kde aspoň sem tam procházel nějakej živáček, jsem se zhluboka nadechla a ten divnej tísnivej pocit, kterej se mě předtím zmocnil, poněkud polevil. Teda přinejmenším do tý doby, než Nikola zamířila ke svýmu malýmu Fiátku.
„My někam jedem?“ zeptala jsem se znepokojeně.
„No a vidíš tady snad nějaký místo, kde bychom se mohly najíst?“ opáčila Nika kousavě. „Ale neboj, kousek odsud znám jednu skvělou restauraci... bude se ti tam líbit, věř mi...“