Tajuplný Příběh Fredericka Taylora

KAPITOLA SEDMÁ
Čas na změnu

Susanin svérázný nápad přihlásit se do školy kouzel ležel Frederickovi v hlavě už od prvního večera stráveného v kouzelnické říši. Vzhledem k nedávným událostem se rozhodl, že si přihlášku taky podá. Útok duchů na zahradě U Létající ryby byl posledních pár dní žhavým tématem všech rozhovorů. Fredericka víc než souboj s duchy děsila otázka, kdo na něj ty duchy poštval. Ale ať si Frederick lámal hlavu, jak chtěl, nemohl přijít na to, komu by se znelíbil tak, že by ho chtěl zabít. Když seděli Frederick a Susan jednoho večera u stolu ve společenské místnosti a vyplňovali přihlášky, které si před dvěma dny vyzvedli přímo ve škole, přišla na to znovu řeč.
„Pořád mi to vrtá hlavou,“ ozvala se najednou Susan, „jak to, že jsi uměl odvolávací formuli i ta ohnivá kouzla?“
„Sám nevím,“ zabručel Frederick v polovině kolonky Vaše předpoklady. „Dost dobře si ale vzpomínám na… nic.“
„Ale jak jsi je mohl proboha zvládnout? Vždyť jsi říkal, že tě ještě nikdy nikdo neučil,“ zamračila se na něj. Frederick si dával s odpovědí na čas. Předstíral, že vypisuje další informace do formuláře.
V posledních dnech uvažoval o tom, že by se Susan s jednorožčím rohem svěřil. Všechno to jeho neuvěřitelné štěstí se možná ukrývalo v tom laciném amuletu, který měl v tu chvíli pověšený na krku. Ale to by nevysvětlovalo, proč se mu podařilo vykouzlit Revers i na zkouškách. V takových chvílích se cítil jako hmyz rozmáčknutý na sportovní stránce okresních novin. Susan na něj netrpělivě zírala.
„No,“ protáhl, když pocítil, že čas, který vyplýtval zdlouhavým psaním do formuláře, už maximálně prodloužil. „Asi bych ti měl něco říct… já… asi jsem měl.. prostě jen štěstí,“ přisvědčil monotónně.
„Cože?“ vyhrkla Susan, všechna její dychtivost byla náhle pryč.
„Koupil jsem si jednorožčí roh,“ podotkl Frederick obranně.
„Jednorožčí roh? Ten ale stojí víc než tři tisíce - “ zasekla se v půlce věty. Frederick právě vytáhl onen roh ze svého límce a položil ho na stůl. „Děláš si ze mě legraci, že jo? Tohle že je jednorožčí roh?“ smála se Susan.
„A co by to tak asi bylo?“
Susan se natáhla přes celý stůl a přejela po rohu prstem. Na ukazováčku jí zůstala hustá vrstva křídy. Frederick se nepatrně začervenal.
„Takže ten muž, co mi ho prodal…“
„Byl podvodník. Jednorožčí roh se nedá sehnat,“ dodala s úsměvem na závěr. Frederick se teď na falešný roh díval jako na nějaký nepříliš povedený domácí úkol. A i když už byl k ničemu, rozhodl se nechat si ho, alespoň jako připomínku pro příští obtížná rozhodnutí. Pomalu se blížil k posledním kolonkám ve formuláři. Susan už ten svůj dávno dopsala, seděla teď opřená o vratké opěradlo a četla si malou příruční knížečku Jak zabít Stresotvora. Frederick si už poměrně zvykl na to, že bydlí v kouzelnické říši, nemohl však přestat myslet na lidi z jeho starého nudného života. Co teď asi dělal Arnold? A madame Sinisterová? A oba rodičové? Říkal si v duchu. Pár chvil se pohupoval na židli a tupě zíral do zdi, až mu došlo, že má pero pořád položené na papíře už delší dobu. Vytrhl se ze snění a pero odklonil. Přímo nad i ve slově Frederick udělal místo malé tečky ošklivou kaňku.
„Sakra,“ zabrumlal, když se snažil kaňku otřepat, ale místo toho ji jenom rozmázl. Susan odtrhla oči od knihy a popadla jeho přihlášku. Dvakrát přes ni přejela rukou a kaňka byla pryč. „Pánejo,“ žasl Frederick.
Susan povytáhla obočí. „Copak?“ nechápala.
„Jaks to…?“
„Můj symbol je flétna,“ řekla Susan. Frederick zavrtěl hlavou, měl pocit, jako by řekla ten největší nesmysl, jaký kdy slyšel. „Flét-na,“ zaslabikovala znovu.
„Já vím, co je flétna!“ osopil se na ni Frederick. „Ale o jakém symbolu to mluvíš?“
Susan zaklonila hlavu a povzdechla si.
„Na licenci! Flét-na,“ zopakovala trochu hlasitěji.
„Ty máš na licenci flétnu? A já měl za to, že tam jsou jen… zbraně,“ zamumlal.
„Ne. Jenom zbraně tam teda nejsou,“ ujistila ho. „Flétna znamená velkou rozvahu, zkušenost, dovednosti, ale taky paličatost a neústupnost.“
„Můj symbol jsou zkřížené meče,“ opáčil Frederick.
„Já vím. Dívala jsem se, když jsi spal,“ přitakala. Frederick nevěřícně zakroutil hlavou a vykulil oči. Susan se ale dál věnovala čtení, takže to ignoroval.
„Susan?“ ozval se Frederick se svraštěným obočím, aniž by odtrhl oči od textu.
„Jo?“ odpověděla a přetočila stránku.
„Jak se vůbec jmenuje tohle město?“ Bylo zvláštní, že ačkoliv byl Frederick v kouzelnické říši přes půl stromopleše, vůbec netušil, jak se vlastně tohle zvláštní místo jmenuje.
„Downredd. S dvojitým w a se dvěma d nakonci,“ odpověděla Susan nezaujatě.
„Dawnredd? Hmm. Zajímavé. Takže adresa… hostinec U Létající ryby, Ztroskotancova sto deset, Downredd. A je to!“ zajásal Frederick.
„Sláva. No tak je asi půjdeme zanést, ne?“ pobídla ho Susan, zaklapla knížku, vstala a vrátila ji do prohnuté poličky.
„Jasně. Jo a vezmu si s sebou baterku, abych viděl na cestu a nezakopl o mrtvolu. Zbláznila ses? Vždyť je snad půlnoc!“ osopil se na ni Frederick.
„Jak mohli dát někomu jako ty kouzelnickou licenci,“ povzdechla si Susan, popadla svou i Frederickovu přihlášku, chytila ho za předloktí a dvakrát dupla do země. Frederick se chtěl okamžitě vymanit z jejího sevření, ale nešlo to. Připadalo mu, jako by měla Susan pěsti z kamene. Vtom ho obklopil podivně nepříjemný pocit. Bylo mu, jako kdyby ho někdo roztrhal na maličké kousíčky a přenesl ho na jiné místo. Něco mu to připomínalo. No jistě! Už na to přišel, stejný pocit, jako tehdy, když ještě ve Winchesteru utíkal domů, aby předstihl rodiče, a najednou se objevil u sebe v pokoji. Něco ho zase pěkně poskládalo. Zlehka přistál na dlážděném chodníku v nádherně osvětlené čtvrti, ve které bylo i tak pozdě v noci docela živo. Susan přistála vedle něj. Stáli teď před vysokým bílým domem, ozdobeným různými sochami různě vypadajících kouzelníků. Nad obrovskou dřevěnou branou stálo:
Gymnázium Ignácia Strašinožky
Za obrovskými živými ploty se do vzduchu tyčily slonovinové fontány tryskající průzračnou vodu, která do ticha, rušeného pouze tlumenými kroky procházejících, vnášela příjemný zvuk čvachtání. Nebe bylo mnohem jasnější než to nad Létající rybou.
„Tak pojď,“ houkla na něj Susan stojící na dlouhých stříbrných schodech vedoucích k bráně.
Frederick si dával načas. Poprvé za několik dní si opět uvědomil, čeho je za pomocí kouzel schopen. Z obyčejných levitovacích zaklínadel se přenesl až k něčemu tak neuvěřitelnému, jako byla teleportace.
„No tak dělej!“ naléhala Susan. Frederick bral schody po dvou. Konečně stáli oba před branou. Susan si vyhrnula rukáv své košile a dvakrát zaklepala. Ve dveřích se utvořila malá škvírka podobající se otvoru na dopisy a vedle ní zlatý erb, v jehož prostředku byla malá prohlubeň, zřejmě na vložení kouzelnické licence. Susan opatrně vsunula svůj formulář do otvoru, který se náhle zatáhl, ozval se zvuk polknutí a znovu se otevřel. Frederick se nepatrně ušklíbl. Zlatý erb opsal kružnici velikosti víka od popelnice a vrátil se do zpáteční polohy. Susan přitiskla pěst na erb a kouzelnickou licenci zasunula do drážky. Erb se zachvěl, zmodral a vzplanul. Frederick strhl Susan pohotově na stranu a při dopadu ji nechtěně přilehnul zápěstí.
„Co to sakra-!“ zaječela Susan. Její kouzelnická licence zůstala viset na erbu jako na magnetu. Erb přestal hořet a vrátila se mu jeho předchozí zlatá barva. Prsten se z něj odlepil, spadl, odkutálel se zpátky ke schodům a při každém odrazu od stříbrného mramoru se ozvalo tenounké zvonivé cinknutí. Susan se vymrštila na nohy a zařvala: „Expresium Wentes!“ Nic se nestalo. „Krucinál, bez licence nemůžu kouzlit! FREDERICKU, dělej!“ Frederick to nechápal, ale vyškrábal se na nohy a zopakoval formuli po Susan. Zase se nic nestalo. „Musíš myslet na to, co si chceš přivolat! Honem, než se ztratí!“ ječela na něj. Její ukazovák mířil na prsten pod schody, který si to kolébavě mířil k jednomu z kanálů, lemujících ulici.
„Expresium Wentes!“ zahřměl Frederick. Z prstu mu směrem ke Susanině licenci vystřelil zelený paprsek světla. Prsten ale i tak nepřivolal, stačilo to pouze k tomu, že se zastavil přímo na hraně propasti. Susan byla sprintem dole a skočila po prstenu tak tak, aby ho ještě dokázala zastavit před pádem do smrdutých temnot downreddských kanalizací. Frederick si oddechl.
„Co to mělo proboha znamenat?!“ zakřičela na něj, ležící v prachu na chodníku po chvíli ticha, rušeného pouze jejími hlasitými oddychy. Frederick si počínal poněkud rozpačitě. Sešel dolů a podal Susan ruku. Ta ho však odmítla. „Domů se vrať sám!“ křikla a s lusknutím prstu byla pryč. Frederick polkl, opět měl pocit těžké provinilosti, která ho tísnila jako svěrací kazajka. Co byl v kouzelnické říši, zmýlil se podobně už dvakrát a pokaždé, když se něco takového stalo, s ním Susan alespoň pět dní nepromluvila. Se svěšenou hlavou vyšel zpátky po schodech a vložil do schránky, jež se ve dveřích znovu objevila, svůj formulář. Schránka opět škytla, erb opět opsal kružnici. Frederick přitiskl licenci do škvíry. Tentokrát už neucukl. Už mu bylo jasné, že hořící erb byl jen pouhopouhou součástí zvláštní ceremonie, která doprovázela podání přihlášky. Otočil se na podpatku a zahleděl se do tmy. Vzduch už byl pořádně studený až ho z toho štípalo v plicích. Po ulicích se kutálely staré útržky novin. Nedávno si Frederick jedny takové noviny četl. Dost dobře si pamatoval, jak se pozastavil nad titulkem: Další Portál Zmizel! Pallarentar si hledá nejkratší spoje do Nedlandova! Pravda je, že od té doby se lidé na ulicích víc a víc zahalovali do neprostupných černých plášťů a mnohem méně se zastavovali. Se cvakáním zubů vykročil po schodech do noci. K Létající rybě to byla přece jenom velká vzdálenost.

Frederick se probudil po další noci plné nočních můr do jasného rána. Susan tiše oddechovala vedle na posteli. Za poslední dva dny s ním skoro vůbec nepromluvila. Frederick nevěděl, jestli je tak nervózní kvůli přijímacím zkouškám, nebo se na něj pořád zlobí kvůli tomu, že jí málem nenávratně ztratil kouzelnickou licenci. Každopádně v předvečer toho dne přišla Frederickovi i Susan poštou obsílka s moudrými radami ke zkouškám a přesným časem, kdy se budou konat. Jakmile se o tom Frederick dozvěděl, nachystal si na židli vedle stolu svou bílou košili a modrou kravatu, jakou měl na sobě v den, kdy skládal zkoušky nutné pro udělení kouzelnické licence. Vstávat se mu moc nechtělo. Jen ta představa, že byl pátek třináctého, ho už v noci přinutila utěsnit okna i dveře hadry, které nalezl ve skříni. Od rána ho však budily hlasité výkřiky pana McGregora, kterého, jak bylo podle jeho chování očividné, napadl jeden z těch podlých smolokřesů. Každá vteřina Frederickovi utíkala dvakrát pomaleji. Přemýšlel o dnešním dni a přitom pozoroval své ručičkové hodinky, které už od pohřbu strýce Williama nosil stále na pravé ruce. Pořád se mu do hlavy zarývala věta: „Jednou ti odkážu svůj největší poklad…“ Ve Williamově závěti byly na Fredericka přepsány pouze tyto ručičkové hodinky. Nejzvláštnější na nich bylo, že neměly otvor na baterky a už rok a půl věrně fungovaly. Tyto a další záhady rodiny Taylorů, o kterých si myslel, že ví úplně všechno, v něm vždy nastartovaly zvláštní odhodlanost pro jejich vyřešení. Každou věc doslova považoval za možné vodítko k jedné či druhé skládačce. Za nějakou dobu si uvědomil, že každá věc, každá stopa v něm vyvolává doslova hurikán otázek.
Susan pohodila hlavou a odkašlala si. Bylo jasné, že se každou chvíli probudí. Frederick vstal, pomalu přešel k oknu svou ověřenou nevrzající trasou a podíval se na zahradu. Měl pocit, jako by za záhonem mrkví zahlédl pradědečka George a strýce Williama, kteří už byli oba po smrti, jak se drží za ramena a smějí se na něho. Jestli mohl ve své rodině alespoň někoho považovat za své přátele, byli to tihle dva. A i když George viděl naposledy před dvěma lety a s Williamem za celou délku svého života prohodil maximálně dvacet slov, netvářili se při pohledu na jeho schopnosti jako na zkaženou večeři.
Frederick odstoupil od okenic a přešel k židli, kde se oblékl. Otočil se k prasklému zrcadlu visícímu mezi postelemi a narovnal si kravatu. Bylo zvláštní, že nebyl vůbec nervózní. V posledních dnech se Susan přečetl převážnou většinu knih z tamější naučné, kouzelnické literatury. Věděl prakticky všechno o teorii kouzel pro čaroděje druhého magického stupně. Všichni studenti se měli ke škole dostavit o půl jedenácté. Frederickovy hodinky ukazovaly devět hodin. Nakonec se odhodlal do Susan alespoň šťouchnout. Susan se pod peřinou mírně zavrtěla. Frederick ji nechal být, opatrně vysunul hadry zpod dveří a sáhl po klice. Všechny pokoje na chodbě měly zavřené dveře. Přes jejich klíčové dírky se prodíraly pouze nejmenší a nejnepatrnější paprsky světla. Vypadalo to, jako by se i hmyz bál vystrčit paty z otvoru ve zdi, kde byl schovaný. Frederick se pozastavil před schody a dvakrát do vzduchu opsal pravoúhlý trojúhelník. Jedno z mnoha zaklínadel, které se naučil, bylo třeba odzkoušet v praxi. Dole pod schody někdo jíknul. Ozvaly se prchající tóny čtyř drobných nohou smolokřesa, který si myslel, že někoho napadne ze zálohy. Frederick měl na krku jako obvykle pověšený svůj nefunkční amulet. I když to nebyl zrovna jednorožčí roh, měl s ním Frederick i tak aspoň o trochu větší štěstí než obvykle. Na rozdíl od Susan, která se specializovala na užitková kouzla, měl on nadání na ochranná, útočná, proklínací a verbální, což bylo za nynější doby mnohem užitečnější. Na verbálních kouzlech viděl Frederick jednu největší výhodu v tom, že se dají poměrně snadno naučit a jsou mnohdy mnohem silnější než zamlčená.
V přijímací hale seděla jako obvykle Arabela Lowbranktusová na své malé stoličce a očividně spala. Svícen, který se jako už tradičně roztékal po celé desce stolu, pomaličku dohoříval. U jednoho stolu v jídelně seděla Dolores Tolkmanová. Rukou si podpírala svou vrásčitou tvář a civěla na hrací skříňku, z níž se linul překrásný tón tajné ukolébavky. Frederick melodii určitě znal. Nemohl si vybavit, kde by ji už mohl slyšet. V tu chvíli se cítil mnohem osaměleji než kdykoliv jindy. Jeho vzpomínky už zase hýřily ve velkém víru. Dolores sebou trhla. Patrně jí konečně došlo, že se na ni Frederick dívá, a okamžitě zaklapla skříňku.
„Ne, počkat!“ vykřikl Frederick, který vypadal, jako by ho někdo vytrhl z transu. Dolores vstala a spěšně odcupitala za kuchařský pult.
„Co by sis dal? Palačinky? Omeletu? Řekni.“ Vyptávala se ho horečně, když si zavazovala zástěru.
„Tu melodii znám. Odkud máte tu skříňku?“ ptal se Frederick, stojící jako přikovaný k podlaze s neoblomně zaujatým pohledem.
„To je jedno,“ šeptla. Z pultu vytáhla pánev a položila ji na sporák. „Dej si pozor, je to tady zamořené smolokřesy!“ upozornila ho a podívala se podezřívavě po celé místnosti.
„Tu melodii doopravdy znám. Prosím, odkud máte tu skříňku?“ pokračoval ve vyptávání Frederick, jako by její upozornění vůbec neslyšel.
Dolores svěsila hlavu. „Co je ti do toho?“ ohradila se teď už popuzeně.
„Ale no tak,“ naléhal Frederick.
„Když ti to řeknu, zmlkneš už?“ chtěla vědět.
„No ano!“ přitakal hned.
„No dobře. Víš… Kdysi… Kdysi dávno… Jsem měla také rodinu,“ ústa se jí zkřivila do malého úsměvu. „Syna, manžela… Oba mi je sebrala bouře,“ dala si pauzu, aby na pánev rozklepla tři vejce. „Já a Theodor, tak se jmenoval můj manžel, jsme patřili do klubu nekouzlících kouzelníků žijících v Nedlandově… Náš spolek se zabýval paranormálními jevy…“ Bylo poznat, že už dlouho s nikým nemluvila, hlas se jí třepal a oči stále upírala na pánev. „Jednou… jsme zašli tak daleko, že jsme byli na okraji vyřešení záhady Stonehenge, to jsou ty kameny života postavené okolo portálu číslo sto jedenáct. Tehdy… jsme narazili na něco starého. Hodně starého... Možná tak starého jako celý existující svět. A… byla to kniha… Kniha s neznámým písmem neznámé civilizace… Nikdo nevěděl, k čemu slouží, tak jsme si z ní všichni vytrhli jednu stránku, kterou jsme měli opatrovat a chránit, aby se nikdy nikomu jinému nedostala do rukou… Poslední, co vím, bylo, že jeden z našich členů… Wiltord Hevit… dokázal vyluštit neznámé písmo a stvořil tak skrytý portál… zřejmě někde v Nedlandově… Od té doby začali členové naší společnosti jeden po druhém… vymírat.“ Vařečkou šťouchla do jedné bubliny na poskakujícím volském oku, která se rozprskla po celé pánvi. „Já ten svůj kus ztratila při té bouřce… Dodnes si myslím… že šla po mně. A místo toho si vzala mého syna.“ Její oči byly doslova zality slzami. „Jméno Dolores Tolkmanová jsem přijala za své. Uprchla jsem do Evropy, kde jsem se chtěla pomocí portálu přemístit do kouzelnické říše… a zbytek už asi znáš…“ ušklíbla se pro sebe. Frederick si to nedokázal srovnat.
„Takže vy myslíte, že ta kniha… ty portály… to – to je zajímavé.“ Frederick k sobě tisk ruce, jak nejvíc dokázal. Ve tváři měl vyděšený výraz, stále pozoroval své tikající hodinky. Něco mu asi došlo, ale nehodlal to teď nějak rozebírat, přece jenom to byla domněnka. Schody za Frederickovými zády zaskřípaly. Susan byla už oblečená v modrém saku, bílé košili a šedé sukni. Vlasy si svázala do dvou copků. Brýle měla nasazené na špičce nosu. S jejím příchodem se Frederick cítil o mnoho lépe. Připadalo mu, jako by za sebou přitáhla dobrou náladu. Posadila se vedle Fredericka a mlčela.
„Susan. Pamatuješ si… co jsem ti řekl první večer? Nesmíme se hádat. Tak – tak… všechno dobrý?“ zeptal se jí po chvíli ticha Frederick. Susan neodpověděla hned, vypadala, jako by si něco pořádně rozmýšlela.
„Všechno dobrý,“ odpověděla a pohlédla na něj. Byla to jedna z vzácných chvílí, kdy Frederick neuhnul pohledem. Cítil se tak vyrovnaně a spokojeně. K jeho a Susaniným nohám přiběhli tři smolokřesové. Vypadalo to, jako by z nich stekla všechna neviditelnost. Byli to čtyřnohá chlupatá stvoření s obrovskýma ušima a pusou a zakrnělýma očima. Z úst se jim draly sliny, ale ať se snažili jak chtěli, ne a ne se dostat až ke šťastné dvojici kamarádů. V cestě jim stála nějaké neviditelná zeď.
„Vidíš to co já?“ žasl Frederick pozorující prostředního smolokřesa, který se i přes předchozí neúspěšné pokusy dál snažil neviditelnou zábranu překousat.
„O starost míň,“ usmála se Susan. Dolores utřela jeden hliněný talíř a položila na něj do zlatova usmaženou amoletu. Pak pohlédla tázavě na Susan. Susan jen zavrtěla hlavou. Namířila ukazováčkem na Frederickovu amoletu a pak na talíř, který stál u dřezu. Jen to luplo a na světě byla přesná kopie Ferderickovy snídaně. Dolores uznale pokývala hlavou a podala jí talíř s vyčarovaným jídlem. Snídaně probíhala za výměny zkušebních otázek, které si mezi sebou Frederick a Susan prohazovali. Jediný výkyv z koncentrace zaznamenali, když uslyšeli hlasitý mužský výkřik někde na zahradě. Pan McGregor ležel v záhonu tulipánů omráčen hadicí, která se mu absolutně vymkla z rukou. Hadice se teď kroutila po trávníku a dělala velké louže do už tak provlhlé zeminy.
„Je deset,“ zamumlal Frederick, mající za tu dobu v sobě porci vajíček, dva kusy chleba a jeden pomeranč.
„Umíš si to představit?“ zahlaholila unešeně Susan. „Už dneska se můžeme stát středoškoláky,“ poznamenala s úsměvem. Frederick její úsměv letmo opětoval. Společně poděkovali a vydali se na terasu. Nápis Hostinec U Létající ryby mírně poblikával na římse u střechy.
„Na tři?“ zeptal se nadšeně Frederick Susan.
„Proč na tři? TEĎ!“ vykřikla Susan a zmizela. Frederick zavřel oči a lusknul. Opět ten známý pocit, jaký zažíval poslední dva dny skoro pořád při trénování teleportace. Pevnýma nohama dopadl na chodník před školou.
„To není fér! Vystartovalas dřív!“ zaprotestoval Frederick s úsměvem. Susan se zazubila. Na ulicích bylo plno kouzelníků. Každý byl očividně tak vystrašen smolokřesy, že se neobtěžoval ani dívat se pod nohy. Před obrovskou bránou se kupil dav studentů ve Frederickově věku s rodiči. Slonovinové fontány jako obvykle tryskaly vodu do vzduchu. Klidné šplouchání vody přejíždělo po Frederickových uších jako symfonie. Susan Fredericka provlekla davem nervózních dívek, stojících přímo uprostřed schodů, až k bráně. Přímo uprostřed všeho toho rozruchu stála vysoká žena v kožichu s pavími pery v klobouku, shlížející na ostatní z té výšky jako na spodinu a před sebou držela za ramena svého černovlasého syna v drahém obleku z nejdražších látek.
„Páni! Susan, koukej!“ syknul Frederick na Susan a pokynul hlavou k chlapci, kterému se na krku houpal opravdový jednorožčí roh posázený drahými kameny a stříbrem.
„Vrchol snobství. Paní Hevitová a její synáček Richard. Nic jiného bych ani nečekala. Hevitovi patří v Downreddu k nejbohatším rodinám. Jen by mě zajímalo, kde Ryšánek zapomněl tu svou bandu nadutých snobských přítelíčků,“ mumlala Susan s opovržením v hlase.
„Jasně, chápu,“ přitakal Frederick. „Ale stejně to musí být pocit…“ zašeptal závistivě.
„Říkals něco?“ zeptala se Susan.
„Ne, nic,“ zalhal Frederick.
Dav studentů u brány za malou chvíli ještě více zhoustnul. Každé další dítě znamenalo pro Fredericka ještě větší konkurenci. Nemohl si pomoct, pořád mu v hlavě hrála ta překrásně znějící, tajemná melodie, o které věděl, že ji zná, ale nevěděl odkud. Tupě zíral na živý plot pod schody a přemýšlel. To, co ho napadlo v jídelně… Pravda nebo pouze domněnka? Kdyby to byla pravda, všechno by do sebe zapadalo. Svěřit se s tím Susan ho ale ani v nejmenším nenapadlo. Každý den jako by do té skládačky přidal další dílek. Vtom do Fredericka někdo šťouchl. Frederick zavrtěl hlavou a protřel si oční víčka. Stál před ním Elfias, jeden z mnoha sirotků zabydlených v hostinci U Létající ryby. Byl to elf, bylo mu třináct a měl o mnoho smutnější příběh než Frederick. Jeho rodiče zahynuli při požáru, jediná rodina, kterou měl, byl jeho strýc Messiah. Messiah se Elfiase ujal a přivedl ho do Létající ryby. Frederick s Elfiasem nikdy moc nenamluvil, ale i tak poznal, že byl přesně jako Messiah, zamlklý, a přesto velmi inteligentně vypadající kluk.
„Tak ty jdeš taky na přijímačky?“ zeptal se ho s rukama v kapsách záplatovaného saka.
„Už to tak vypadá,“ přisvědčil Frederick.
„No, slyšel jsem, že támhle mladý Hevit má na škole preference a i kdyby měl nejméně bodů, přijmou ho,“ prozradil mu Elfias. Richard škubl hlavou. Vypadalo to, jako by Elfiasovu nerudnou poznámku zaslechl.
„No, to už bychom si měli zvykat na nového spolužáka,“ přitakal Frederick. Vtom se k nim mlčky přidala Susan.
„Ty jsi jistě Susan Moonová,“ oslovil ji Elfias.
„Jo jsem. Ty musíš být ten nadaný elf ze třetího patra. Obdivuju tvoje přenášející kouzla,“ zalichotila mu Susan. Elfias se jenom usmál.
„No, za chvíli to začne. Takže já budu stát támhle, kdybyste něco potřebovali,“ zahuhlal a ukázal kamsi ke stříbrnému zábradlí mramorového schodiště.
„Podivín,“ špitl Frederick koutkem úst.
Vysoká paní Hevitová sebou škubla, jako by po ní vystřelil nějaký had, přičemž málem shodila ze schodů dva nervózně vypadající chlapce. Velká brána se pomalu otevírala. Dovnitř pronikaly první sluneční paprsky, které začaly odkrývat siluetu drobné ženy se špičatým kloboukem na hlavě. Byla až na pár rozdílů velice podobná Frederickově matce Emily. Frederick měl dokonce pocit, jako by ho právě teď jeho vlastní matka někde pozorovala. Věděl sice, že ho rodiče nemají příliš v lásce, ale i tak měl často výčitky svědomí, že je opustil. Zajímalo ho, jak by asi vypadal jeho život, kdyby se rozhodl zůstat ve Winchesteru. Shluk studentů u brány utvořil půlkruh. Brána se kompletně otevřela. Čarodějka ve špičatém klobouku na sobě měla fialový plášť z lesklé látky. Zářivě se na všechny usmála a promluvila:
„Zdravím vás, děti. Vítám vás ve škole Ignácia Strašinožky. Jmenuji se profesorka Uršula Turmanová, učím zde na škole verbální zaklínadla a studii světlé magie.“ Na chvíli se odmlčela. Frederickovi bylo už teď jasné, že pokud se na gymnázium dostane, bude tahle profesorka patřit k jeho nejoblíbenějším. „Jen ti nejlepší z vás, co tu teď stojíte, budou mít příležitost zde studovat kouzla a čáry pod dohledem těch nejzkušenějších mágů a čarodějek v Longtrantárii.“
„Co je Longtrantárie?“ zeptal se šeptem Frederick Susan.
„Velká Británie,“ sykla.
„Budete rozděleni na dvě skupiny. Chlapci půjdou chodbou doprava a dívky zase doleva. Jsem ráda, že se vás tu sešlo v hojném počtu. Tak tedy, pojďte za mnou,“ pobídla všechny, otočila se a zamířila kamsi do tmy, ve které se ztratila. Frederick se podíval na Susan, ona zase na něj. Oběma bylo jasné, že se uvidí až za několik hodin, kdy už bude rozhodnuto. Všichni ostatní studenti se naposledy rozloučili s rodiči a nejistým krokem vykročili za profesorkou Turmanovou do útrob školy. Richard Hevit políbil svou vysokou matku, která se musela přikrčit, na tvář a vydal se za ostatními branou dovnitř.
„No tak, měj se,“ rozloučil se teď už velmi nervózní Frederick se Susan. Ta nevypadala o moc lépe. Vypadala, jako by se jí chtělo zvracet.
„A-a-ahoj,“ zakoktala.