Forsaken - 218. díl

Strach mě na okamžik docela paralyzoval, a tak jediný, na co jsem se zmohla, bylo zírat do zrcátka na odraz toho muže za mnou. A kupodivu čím déle jsem si jeho tvář rámovanou plavými vlnitými vlasy prohlížela, tím menší obavy jsem měla. Nebylo zas tak těžký poznat, kdo to je, přímo to z něho čišelo... a na rozdíl od Ariela nevyhlížel, že by mi chtěl ublížit...
Trochu jsem se pousmála, abych mu dala najevo, že o něm vím, avšak jedinou jeho reakcí bylo, že jeho tvář poněkud potemněla. Vím, takhle to zní hloupě, ale on byl jakoby vyplněn světlem, které mu prosvítalo skrz kůži a vytvářelo kolem něho jakousi zářivou auru. Když částečně pohasla, pocítila jsem záchvěv nezměrnýho smutku.
„Co je?“ povšimla si Nikola mýho divnýho chování.
Jo, uznávám, že zírat bez hnutí delší dobu na jedno místo není moc nenápadný, ale já si prostě nemohla pomoct. Byl tak krásný... klasicky krásný... vystouplý lícní kosti, sladce plný rty, ostrý nos... Připomínal spíše hrdinu z antických bájí... teda až na to, že mu mohlo bejt tak asi patnáct let.
„Nic...“ zamumlala jsem a riskla jsem pohled přes rameno, kterým jsem sice Niku zřejmě moc neuklidnila, ale díky tomu jsem odhalila, že ten kluk má na sobě jakési volné bílé kalhoty a sněhobílej nátělník s dlouhým rukávem. Ne teda, že by tohle zjištění bylo zas až tak relevantní, spíš jsem byla zvědavá, v čem takoví andělé strážní chodí.
„Hledáš něco?“ zeptala se zas Nikola a já vehementně potřásla hlavou.
„Jsem jenom nějaká zatuhlá...“ vymlouvala jsem se a pro větší věrohodnost jsem párkrát otočila hlavou a pak si s hraným útrpným výrazem ještě promnula krk. „Ta tvoje pohovka je zabiják.“
„Tak si příště spi na lavičce v parku!“ odsekla bez náznaku empatie a já si povšimla, jak se ten anděl lehce zachmuřil.
Dokonce se mi zdálo, že jsem v jeho neuvěřitelně modrých očích zahlédla cosi jako zlobu, a zamrazilo mě, když jsem si vzápětí uvědomila, že tu jsem v něm vzbudila právě já. A to si vážně nenamlouvám, řekl mi to.
*Měla by ses od ní držet dál... nepotřebuje společnost někoho, jako jsi ty...* sdělil mi, aniž by se jeho rty byť jedinkrát pohnuly.
Překvapeně jsem zamrkala. Že by se mnou komunikoval jenom myšlenkama? Je to vůbec možný? A uslyší on mne, když zkusím to samý?
*Ovšem, že tě slyším. Co po ní vlastně chceš? Nemáš na ni vůbec dobrý vliv!* obvinil mne.
Tak to je fakt super, poprvý, co mi tohle někdo řekl! Aniž by to teda řekl... tohle je naprosto absurdní! zaplítala jsem se do svejch vlastních zmatenejch úvah.
*Možná by sis měla trochu urovnat myšlenky, není zrovna snadné je sledovat,* vyčetl mi ten anděl mírně.
Tak jo... omlouvám se, nemám s tímhle žádný zkušenosti... Jak se vlastně jmenuješ?
*Michael. A radím ti, abys co nejdříve vystoupila a šla si zase svou cestou.*
Chceš říct, že bys mě nechal jen tak jít? Žádnej zběsilej hon na mou maličkost? To už jste o mě tam nahoře ztratili zájem? vyptávala jsem se a strašně moc jsem doufala, že tomu tak skutečně je. Protože by mi to všechno dost ulehčilo.
*O tom já nic nevím, můj úkol je tady na zemi a je jím Nikola. A já prostě cítím, že pokud s ní zůstaneš ještě nějaký čas, stane se něco hrozného. Navíc... jsi od těch druhých... temných...*
Neprovedla jsem nic špatnýho! ohradila jsem se dotčeně. Přišlo mi líto, že o mně takováhle čistá bytost má tak nízký mínění. A ani nechci nikomu ublížit, chci jenom žít! sdělila jsem mu ještě v duchu.
*Tím, že piješ krev nevinných lidí? Jak v noci můžeš vůbec spát, to nemáš žádné svědomí?* otázal se mě a tentokrát to vyznělo spíše jako údiv než výtka. Taková špatnost byla prostě nad jeho chápání a já se nemohla nepousmát nad jeho naivitou.
A co mám dělat jinýho? Komár se nějakýma výčitkama svědomí taky určitě netrápí!
*Ty ale nejsi komár.*
Lichotí mi, že sis toho povšimnul! neodpustila jsem si ironickou poznámku, neboť mě Michael něčím děsně iritoval. Nejspíš tou svou nevinností, kterou dával tak okázale najevo, jako kdyby ostatní byli v porovnání s ním jen nějakej podřadnej odpad, a nejhorší na tom bylo, že si toho podle všeho nebyl ani vědom.
A svýma dalšíma slovama ten dojem ještě umocnil, neboť odmítnul zabřednout do osobních urážek a osočování a namísto toho elegantně změnil téma. *Proč se nevrátíš mezi své?* zeptal se mě, jeho tón skoro prosebný. *Tohle nemůže dělat dobrotu.*
Mezi své? opáčila jsem v duchu zlostně. A koho máš teď na mysli?! Z rodiny mi toho moc nezbylo a to jenom díky vám!
*Asi to tak bylo předurčeno. Proč si lidi vždycky myslí, že budou žít navěky? A proč po tom vůbec touží? Vždyť je o tolik lepší být andělem,* pronesl s blaženým výrazem na svý andělský tváři, kterej mě skoro přiměl zalitovat, že já už tuhle možnost nemám.
I když… chtěla bych ji vůbec mít?