Srdce bojovnice II - 80. díl

„Nerozumím tomu... S kým ses to utkal? A proč?“ vyptávala jsem se dál a dopředu trnula, co mi na to odpoví.
Výraz na jeho tváři byl totiž natolik zlověstný, že se mě čím dál tím víc zmocňovala neblahá předtucha, že to, co se zakrátko dozvím, se mi nebude ani trochu líbit. Byla jsem však odhodlaná zachovat tentokrát klid a nenechat promluvit svou výbušnou povahu. Jenže to jsem nevěděla, jak moc to bude obtížné…
„Cože jsi to udělal?!“ vykřikla jsem zčásti ohromeně ale především nahněvaně, když se mi zdráhavě se vším svěřil.
Mlčel. Zřejmé už neměl, co by mi k tomu dalšího řekl, a ta skutečnost mě popudila ještě víc.
„Jak sis mohl dovolit činit za mě rozhodnutí, která přísluší pouze mně?!“ vyjela jsem na něho a kvapně se odtáhla z jeho dosahu, neboť jsem měla pocit, jako kdyby mne pouhý jeho dotyk mohl ošklivě popálit. Kdesi jsem slyšela, že lidé označují svá zvířata rozpáleným kovem, aby nemohlo být pochyb o tom, kdo je jejich vlastníkem, a přesně tak jsem se cítila nyní. Jako nějaká klisna, kterou si Thranduil zabral pro sebe! Jak jen mohl?! Copak ta jeho arogance a panovačnost nemají hranic?!
„Uznávám, že to byla chyba,“ připustil, avšak jeho hlas byl prost jakékoli lítosti. On toho totiž nelitoval! Jenom ho mrzelo, že se na něj pro to zlobím! „Nebyl jsem si jistý, jak by ses zachovala… Je to přece tak lákavá nabídka… obával jsem se, že by tě mohla zaslepit natolik, že bys důkladně nerozvážila všechny aspekty…“
„Všechny aspekty?! A kolik aspektů tu podle tebe je?! Já vím pouze o jednom a tím jsi ty! A nebo jsi aspoň byl!“ sdělila jsem mu dost hlasitě, zatímco jsem se natáhla pro své šaty a rychle si je navlékla. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsi udělal!“
„Znamená to, že bys tu nabídku přijala?!“ otázal se mě Thranduil, jeho hlas náhle ledově chladný, div jsem se neroztřásla zimou. „Že bys tak lehce zahodila všechno, co mezi námi kdy bylo?!“
Prudce jsem sebou trhla. „Nesnaž se mě stavět do pozice viníka! To ty jsi tu ten, který se zachoval hanebně! A přesto se opovažuješ mě tu takhle osočovat?!“
„Jenom bych rád věděl, co od tebe očekávat!“ odvětil a nepřívětivě se zamračil. „Neboť on tě hodlá vyhledat a zeptat se tě sám! A to přestože jsem mu řekl, že jeho pozornost není vítána! Že jsi již přijala mou nabídku! Jeho drzost vskutku nezná mezí!“
„Jeho drzost?!“ Trpce jsem se zasmála. „Že zrovna ty někoho obviňuješ z drzosti! On aspoň uznává, že mám právo na svůj vlastní názor a na svá vlastní rozhodnutí!“
„Jak pozorné od něho! A kde tento dokonalý Vala byl, když jsi se topila v sebelítosti a zoufalství?! Proč za tebou nepřišel a neučinil ti tu nabídku tehdy?! Že by ho nezajímaly utrápené zlomené ellith?!“ vysmíval se mi Thranduil.
„A copak ty sis se svou nabídkou nedal také na čas?! Proč jsi vlastně tak odhodlaný ho přede mnou vykreslit v tom nejhorším světle?! Natolik málo si věříš, že se snižuješ k něčemu tak nízkému?“ opáčila jsem pro změnu posměšně já.
A i když jsem se za to trochu styděla, musela jsem si přiznat, že mě zájem toho Valy těší. Už jen proto, že bylo nadmíru zajímavé sledovat prince, jak na něho žárlí. Jistě… předtím o mou přízeň musel soupeřit se Saerosem, jenže to byl díky svému postavení v nesporné výhodě, a abych pravdu řekla, tak jeho sebejisté chování a velitelské manýry byly možná právě těmi maličkostmi, které jsem u toho druhého ellona postrádala a které nakonec rozhodly ve Thranduilův prospěch. Jenže jeho nový sok nebyl řadovým vojákem… byl mocným Valou, někým natolik nadřazeným nad ním, že to až bralo dech. A jemu očividně i sebedůvěru.
Samozřejmě, že jsem ani na okamžik neuvažovala nad tím, že bych tu nabídku přijala, na to jsem prince až příliš milovala, třebaže se právě teď choval jako naprostý hlupák, což byl také důvod, proč jsem se rozhodla předstírat, že o něčem podobném skutečně uvažuji. Neboť až zoufale potřeboval lekci z pokory a to co nejdříve.
Ano, stále mě přitahovaly jeho ráznost a rozhodnost, avšak i ty měly dle mého soudu své hranice, které během tohoto dne překročil již více než jednou. A já mu toužila dokázat, že nejsem žádná chudinka, které se podlamují kolena pokaždé, když vyštěkne nějaký svůj příkaz. Není přece poctou jenom pro mne, že si mě vybral za svou choť, poctěn by se měl cítit i on, neboť přesto, že jsem dostala lepší nabídku, než je ta jeho, stále jsem chtěla zůstat s ním. Ne z nutnosti nebo nedostatku jiných možností ale jenom z lásky. A to by si měl uvědomit především, neboť pak nebude tak bezdůvodně žárlit na někoho, koho jsem ani v životě nespatřila!
To jsem ovšem ještě netušila, jak silné pokušení pro mě bude onen Vala představovat…