Forsaken - 219. díl

Michael se pousmál a v tom výrazu bylo cosi neuvěřitelně milého a uklidňujícího. Skoro jako nějaký dotyk shůry...
*Pokud se očistíš od svých hříchů, pak ani tobě není království nebeské zapovězeno,* ujistil mne blahosklonně.
Očistím? Doufám, že tím nemáš na mysli koupel v kyselině? ušklíbla jsem se v duchu.
*Ovšem, že ne. Musíš jenom zničit zlo, kterým jsi se nakazila… pak tvoje duše dojde spásy,* vysvětloval mi stále s tím přívětivým úsměvem na rtech.
Zničit zlo? Co tím myslíš? otázala jsem se ho, i když jsem začínala mít sakra silnej pocit, že vím naprosto přesně, kam tímhle směřuje. Jenom jsem pořád doufala, že se mýlím. Vždyť je to anděl… něco takovýho by přece nenavrhoval, určitě se mýlím… ujišťovala jsem sama sebe v návalu paniky.
*A ty si snad nemyslíš, že by mělo být zlo potrestáno?* zeptal se Michael na oplátku mě. *Osvoboď se od něho, dokud je ještě čas a tvá duše není zatím nenávratně poskvrněna.*
To je od tebe hezký, že máš o mě najednou takovou starost! Copak jsi mě ještě před chvílí neposílal zpátky mezi to údajný zlo?! opáčila jsem výsměšně.
*To bylo předtím, než jsi vyjevila své přání stát se jednou z nás a ukázala tak, že nejsi dosud úplně zatracena.*
No ale co bych teda měla udělat, abych se očistila? Přestaň konečně mluvit v těch svejch nevinnejch náznacích a řekni mi to na rovinu!
*To je přece jednoduché… jenom musíš zahubit toho, kdo ten jed do tvého těla vpustil. Žít dál v této formě by bylo kacířství, neboť lidi byli stvořeni k Jeho obrazu a toto rozhodně není on!*
Zahubit? Takže myslíš zabít… zkonstatovala jsem chladně.
*Ano… ale prokážeš jim tím službu, protože ani oni nechtějí v této podobě žít… jsou však příliš slabí, než aby s tím hříchem skoncovali,* sdělil mi Michael s přesvědčením a já se neubránila myšlence, že mu někdo zřejmě hodně důkladně vymyl mozek. Samozřejmě, že tímhle názorem jsem si ho zrovna moc nezískala.
*Pokud láska k Pánu je podle tebe vymytím mozku, pak je tvá mysl zakalenější, než jsem si prve myslel. Začni konat dobré skutky… a pros o odpuštění… a pokud tvá víra bude pevná, možná se ti ho nakonec dostane.*
Poslyš, Michaele… a tomuhle všemu ty fakt věříš? Co jsi vlastně zač? Jsi anděl od narození a nebo jsi taky někdy byl člověkem?
*Býval jsem člověkem,* přiznal neochotně po krátkém zaváhání. *Pak jsem ale došel na scestí a nevěděl, kudy dál. A tehdy se objevil on… můj spasitel… ukázal mi novou cestu… a pomohl mi najít víru…*
Co se ti vlastně stalo? Jak jsi umřel? vyzvídala jsem zvědavě.
*Umřel jsem díky němu… osvobodil mou duši a já zanechal svou někdejší ubohou schránku tam dole. Nic už mě tam nedrželo. Ne, když ona…* Michael se na okamžik zarazil, než nabral sílu to doříct. *Umírala… a nebo spíš už byla mrtvá… A všechno to byla jenom moje vina!*
Po tváři mu přeběhnul temný stín, který nakrátko docela pohltil veškeré jeho světlo, a já mlčky čekala, jestli mi k tomu neřekne ještě něco víc. A on posléze pokračoval, jako kdyby to sám potřeboval ze sebe dostat.
*Jeli jsme tehdy na výlet na kolech… a ona spadla… Odřela si koleno, ale jinak se zdálo, že jí vůbec nic není. Přesto jsme radši pro jistotu zašli do nemocnice… šlo jenom o pár testů… avšak během té doby Lenka omdlela a pak už jen vím, že mi lékař s lítostí oznámil, že se její stav rapidně zhoršil a ona upadla do kómatu. Prý krvácení do mozku…*
Při slově kóma se mi v hlavě skoro rozsvítila červená kontrolka, ale zatím jsem se přinutila o tom nijak nedumat. Netoužila jsem po tom sdílet svá tajemství s Michaelem, navíc on své vyprávění dosud nedokončil.
*Nějakou dobu byla na přístrojích… nebyla příliš velká šance na to, že by se mohla ještě probrat, přestože jsem u ní proseděl každý den celé hodiny a prosil ji, aby se probudila… aby mě tu nenechávala tak strašně samotného… chtěli jsme se jednou vzít, víš? Plánovali jsme společný život, rodinu a všechny ty věci kolem… a takhle to dopadlo… V ten můj poslední den mi Lenčin lékař sdělil, že její stav už je naprosto bezvýchodný. Její mozková aktivita byla takřka nulová a její rodiče i přes mé prosby nakonec souhlasili, aby ji odpojili. Zapřísahal jsem je, aby jí dopřáli ještě nějaký čas, jenže oni už byli rozhodnuti. Přesto jsem to nevzdával. A zatímco jsme se hned vedle jejího nehybného těla dohadovali, vstoupil do pokoje doktor…*