Forsaken - 220. díl

Bez dechu jsem naslouchala Michaelovu téměř hypnotickému hlasu, kterým mi zdráhavě vyprávěl svůj smutnej příběh, a natolik mě to pohltilo, že jsem ani nevnímala, jak dlouho už vlastně jedeme. A příliš jsem nevnímala ani Nikolu, ačkoli mi neušlo, že sem tam na mě vrhla zkoumavej pohled.
No, jestli mě vážně považovala za feťačku, ani jsem jí to nemohla zazlívat... spíš jsem i přes to její nemožný chování musela ocenit, že mě u sebe doma vůbec nechala přespat. Ale dýl jsem svý štěstí vážně pokoušet nehodlala, jedna noc tam mi bohatě stačila.
*Ten doktor přišel, aby ji odpojil...* pokračoval zatím Michael a mně ho bylo v tu chvíli děsně líto. *Snažil jsem se mu v tom zabránit, až nakonec zavolal zřízence, kteří mě i přes můj odpor vyvlekli na chodbu. Ani nevím, jak dlouho jsem se s nima pral... přestal jsem, až když se dveře opět otevřely a další zřízenec z nich vyvezl ven nemocniční lůžko... bílé prostěradlo halilo dočista vše, přesto jsem pod ním dokázal rozpoznat Lenčino drobné tělo... Chtěl jsem se k ní vrhnout... ukrást si ještě okamžik s ní, ale nedovolili mi to. Doktor mi něco píchnul, prý pro uklidnění, a za dohledu zdravotníka mě nechal sedět na chodbě... když usoudil, že už jsem se dal do kupy, poslal mě domů... Už když jsem vyšel před nemocnici, byl jsem pevně rozhodnutý skoncovat se svým životem. Jenom jsem ještě přemýšlel o vhodném způsobu. A jak jsem procházel nemocničním areálem, narazil jsem na něho...*
Michael si dopřál další pauzu, v níž jsem měla čas si pomyslet, že jsou naše životy opravdu křehké... a nevyzpytatelné. Ale dlouho jsem o tom nerozjímala.
*Požádal mě, abych si k němu sednul na lavičku, a já ho samozřejmě odmítnul. Řekl mi, že to chápe, když jsem právě ztratil přítelkyni... ohromilo mě, že o tom ví. Ptal jsem se ho, jestli taky dělá v nemocnici, ale on na to, že dělá ještě výš. Netušil jsem, co tím myslí. A jelikož jsem stejně nikam nepospíchal, posadil jsem se a zeptal se, co je vlastně zač. A on mi to pověděl. Samozřejmě, že jsem se mu vysmál... kdo by v dnešní době také věřil na anděly... ale čím déle jsem si s ním povídal, tím byly mé pochybnosti menší. Věděl tolik věcí... o mně a Lence... které by žádný smrtelník nemohl znát... A pak přišel se svou nabídkou... že mě zbaví mého utrpení a přitom nepřijdu o možnost dostat se do nebe, jak by se stalo, kdybych spáchal sebevraždu. Ptal jsem se ho, jak by to chtěl provést a jestli to nebude bolet. Řekl, že prostě jen usnu. A tak jsem na to kývnul a ještě se zeptal, kdy to udělá. Třeba hned, usmál se na mě a pak mi přejel rukou přes obličej... a já prostě opustil své tělo... bylo to skoro jako když se zvedneš z postele... a já se cítil neskutečně svobodný a šťastný...*
Pousmála jsem se, protože nadšení v jeho „hlase“ nešlo ani dnes přeslechnout. A setkali jste se tam nahoře? otázala jsem se ho. Jste zase spolu?
*Ne... a ani toho nelituji. Málokterý anděl zatouží po vztahu, je to ve způsobu života, který vedeme. Je tak naplňující... tak dokonalý... že v porovnání s ním veškeré radosti, které ti soužití s někým může přinést, blednou.*
Teď jsi mě teda ranil... chceš říct, že příběh z Města andělů by v realitě neobstál?
Michael se lehce usmál. Neviděla jsem to, ale kupodivu jsem to cítila ve své mysli. *A odkdy je některý z romantických příběhů ve skutečnosti možný? Když už se anděl občas s někým sblíží, tak pouze s jiným svého druhu, nikdy s člověkem. A už vůbec by se kvůli němu nevzdával své nesmrtelnosti.*
Jo? A tímhle seš si stoprocentně jistej?! vyjela jsem na něho poněkud dopáleně, to pro ten jeho lehce pohrdavý tón. Já zas naprosto jistě vím, že minimálně jednomu od vás tahle skutečnost až zas tolik nevadila! Byl to taky jeden ze strážnej andělů... akorát že se do svý chráněnky zakoukal! A to tak hodně, že ji chtěl radši zabít, než aby ji dostal někdo jinej!
*Tomuhle nevěřím! Každý anděl ctí své poslání a snaží se ho plnit za každou cenu!* ohradil se proti tomu nařčení Michael prudce. Překvapilo mne, že k tomu v sobě našel dostatek energie a možná i odvahy, protože jinak působil trochu jako neslanej nemastnej, takovej ten týpek, co má na rtech neustále náznak úsměvu, všechno vidí pozitivně a všechny kolem sebe má rád. Zlatej Riel s tím svým bručounstvím! Tohohle anděla bych vedle sebe teda dlouhodobě nesnesla! Ne, že by mi tak vadilo cizí štěstí a spokojenost, ale čeho je moc, toho je příliš!
No, právě, že za každou cenu! Prej to udělal proto, aby ji ochránil před... upírem... prozradila jsem mu neochotně. Takhle trénujou vás strážný anděly?! Že když je vidět, že svýho člověka nemůžete ochránit, tak ho máte aspoň zabít sami?!
*To je přece nesmysl, u nás nahoře jsem o takovém případu nikdy neslyšel...* oponoval Michael a podle jeho tónu o tom vážně neměl tušení.
Až zas tolik mě to nepřekvapilo, vždyť David taky nic nevěděl. Žádnej div, že Ariel nebyl nikdy potrestanej, když se ten jeho odpornej skutek očividně docela ututlal! Však já už se ale postarám o to, abych mezi těma nanicovatejma anděla trošku šířila osvětu a vytrhla je tak z toho jejich zasněnýho stavu blaženosti! usmyslela jsem si.